Víte, jak se to říká, čistota půl zdraví. Přestože naše prapraprababičky ještě neměly pračku, snažily se o čistotu celé domácnosti, a to opravdu s vynaložením veškerých sil. Šlo především o zdraví, dobrou pověst a spokojenost manžela. A bez vodovodu to rozhodně jednoduché nebylo…
Voda se nosila každý den, ale pralo se jednou za měsíc
Zkuste si představit, kolik vody byste museli denně nanosit ze vzdálené studny, abyste byli dokonale spokojení. Nešlo by samozřejmě jen o vodu na pití, ale i na mytí nádobí, umývání rukou, sprchování nebo koupání, vaření, mytí podlah, praní a tak dále. Voda se donášela z kašny několikrát denně, a pokud nebyla v domě zdatná služka, platilo se za donášku. Žejdlík neboli hrneček bylo množství cca půl litru, zpravidla 0,48 litru. Štoudev bylo dřevěné vědro, ve kterém se shromažďovala voda v každé domácnosti. Vždy bylo potřeba, aby štoudve, rozestavěné v kuchyni, na chodbě nebo terase, byly plné vody. Vkládaly se do nich také potraviny, například máslo nebo zelenina, čímž vlastně sloužily obdobně jako dnešní lednička.
Galerie: Doba „ledová“ – historie ledniček
Aby v zimě voda nezamrzla, bylo potřeba kašnu obložit dřevem a chlévskou mrvou a pořádně zakrýt dřevěnou stříškou. Někdy se také nosila horká voda z pivovaru. Prádlo se však rozhodně nepralo každý den a ani lidé se nijak často nemyli. Historička Milena Lenderová ve své knize K hříchu i k modlitbě uvádí, že se pralo jednou za měsíc či za dva měsíce, a to za použití jádrového mýdla, sody, valchy a kartáče, někdy dokonce i louhu nebo boraxu. Prádlo se pak sušilo na slunci rozprostřené na trávníku a s použitím další velké námahy se žehlilo. Špatně vyprané prádlo bylo jednoznačně záminkou ke klevetám, už proto bylo nepřípustné celý proces jakkoliv ošidit.
Čistota těla, příbytku a oděvu na prvním místě
Kromě praní a žehlení bylo potřeba, aby hospodyně také spravovala a zašívala oblečení, starala se o povlečení a peřiny, což nebylo vůbec jednoduché. Ženy běžně draly a čistily peří i lůžkoviny. Takřka se všemi pracemi v domácnosti pomáhaly už malé holčičky, které se namísto her s panenkami velice brzy seznamovaly s chodem domácnosti a připravovaly na svou budoucí roli manželky a hospodyně. Bylo třeba zapojit každou volnou ruku.
TIP: Kuchařka první republiky: Ideální děvče hrálo tenis a umělo jíšku
Většina domů měla vlastní služebnou, minimálně jednu, což bylo naprosto běžným standardem. Pouze chudé rodiny si musely vystačit samy. Milena Lenderová píše, že v průměrné domácnosti byla na konci 19. století jedna až dvě služky. Jejich povinností bylo plnit zadanou práci, na kterou dohlížela paní domu, která ale i sama pracovala. Paní domu měla kontrolovat práci služebnictva, organizovat i se sama účastnit činností v kuchyni, dohlížet při práci na zahradě, nakupovat a starat se o muže a jeho potřeby. Mohla se věnovat zahrádce u domu, například pěstovat zeleninu a květiny, muži zase příslušel zájem o ovocnářství nebo včelařství.
Nejen domácnost, ale i zevnějšek v perfektním stavu
Každá práce ženy v domácnosti byla považována za samozřejmou a bohužel byla vidět teprve tehdy, až když ji žena nemohla vykonávat v případě nemoci nebo smrti, jak je zmíněno v knize K hříchu i k modlitbě. Důkladný úklid se dělal dvakrát do roka, a to před Velikonocemi a posvícením, anebo když se konaly křtiny či svatba. Prkna se čistila pomocí písku, jednou za čas se plnily slamníky, přesypaly peřiny a cídilo se nádobí. Protože se svítilo lampami, bylo třeba je též občas vyčistit a pravidelně dolévat olej.
A kromě toho všeho samozřejmě musela žena i dobře vypadat. Jak píše slavná kuchařka Magdalena Dobromila Rettigová: „Některé, třeba dosti mladé, hezké paničky ve zvyku mají, že třeba až dopoledne ve starých střevících, v spodní sukni neb ve starém špinavém kaftanu s neučesanou hlavou chodí.“ Tohle bylo považováno za nešvar. Žena měla mít čistý a upravený zevnějšek, být především ctnostná, pracovitá, čistotná, pořádná, nábožná a šetrná. Samozřejmě zanedbané nesměly být ani děti a služebnictvo, to by bylo její špatnou vizitkou.
Galerie: Dieta podle první republiky: Tolik máte vážiti
Láska prochází žaludkem aneb vše pro spokojenost manžela
A nepochybně hlavní snahou žen měla být důkladná péče o manžela. „Čím výše manžel stojí ve společenském postavení, tím větší odpovědnost má ve své domácnosti žena vůči veřejnosti, poněvadž na něm závisí mnoho, a on mnoho může zkaziti, mnoho dobrého učiniti, maje v rukou tajné nitky, jimiž řídí osud společnosti, národa nebo obce,“ psala tehdy populární publicistka Věnceslava Lužická ve spisku Činnost ženy v domácnosti.
V 19. století už zesílila emocionální funkce rodiny a došlo k posílení vztahu mezi mužem a ženou i mezi dětmi a rodiči. Magdalena Dobromila Rettigová ve své knize Mladá hospodyňka doporučuje, „co žena nevyhnutelně činiti musí, aby si spokojenost manželovu získala“. Například je třeba, aby mu připravovala jídlo výhradně sama, a rozhodně vždy a všude platilo, že láska prochází žaludkem.
Zlepšováky pro domácí výrobu
Hospodyňky četly Domácí kuchařku z roku 1825 od Rettigové nebo Fyziologii chuti od Savarina, vařily povidla, sušily ovoce a konzervovaly potraviny, pekly chléb nebo připravovaly těstoviny. Jak zmiňuje Milena Lenderová, všechno se vyrábělo doma, počínaje přízí a konče nudlemi. Vyráběly se svíčky, mýdlo, veškeré čisticí přípravky, ocet i léčebné lektvary.
A aby ta domácí výroba všeho možného byla alespoň trochu pohodlnější, postupně se začaly objevovat zlepšováky, například stroj na hnětení těsta s ozubenými kolečky a klikou, strojek na krájení nudlí, zmrzlinový strojek, jakýsi předchůdce friťáku, pračka na ruční pohon nebo samovařiče na bázi lihových vařičů. V souvislosti s rozvojem techniky to už pak bylo rozhodně lepší…
ČLÁNKY DO MAILU
