Před půlstoletím ještě existovali, ale pak nějak mizeli, až zmizeli. Proč, to už se moc neví. Možná to byla „socialisticky nedůstojná“ profese připomínající buržoazní první republiku.
U nás ve vinohradském činžáku byl domovník, jmenoval se Josef M., bydlel s rodinou v přízemí a na dveřích měl ceduli DOMOVNÍK. Pracoval v továrně, a tak přes den domovnictví vykonávala jeho paní. Jako začínající školák jsem od rodičů pochytil, že domovníci měli nižší činži (možná dokonce žádnou) a snad slevu na placení elektřiny.
Za to museli jednou týdně umýt schody a chodby, což paní M. dalo na pěti patrech docela zabrat; vybavuju si zvuk drhnoucího rejžáku, žádné šudlání mokrým hadrem, aby se neřeklo. Dále uklízeli dvůr, kde byl občas binec u popelnic, a v zimě sníh na chodníku před domem. Pan M. v deset večer zamykal domovní dveře (v zimě možná v devět) a kromě drobných oprav (osvětlení, kliky, dveře) spravoval výtah a jinak rád machroval, protože byl takový brouk Pytlík a všemu rozuměl. Užitečná figurka, která věcem v domě dávala řád, alespoň jak si vzpomínám, byť jsem byl dítě.
POLITICI A DOMOVNÍCI: Zaniklou domovnickou profesi připomněla v letošní zimě sněhová kalamita a „revoluční“ legislativní iniciativa senátora ODS Jaroslava Kubery. Podle ní, jak známo, obce musejí uklízet sníh z chodníků, když jsou jejich vlastníky. Kdekdo tedy vzpomínal na „staré zlaté časy“, kdy sníh uklízeli domovníci.
Přitom je zajímavé, že podobně jako Kubera si počínali za první republiky poslanci KSČ (mj. Antonín Zápotocký, pozdější prezident ČSR), když v roce 1931 navrhli novelu zákona v tom smyslu, že „péče o čištění chodníků a zodpovědnost za opomenutí této péče náleží obci“. Leč nepochodili. Jednali v zájmu Svazu domovníků, domovnic a vrátných v republice Československé i Spolku domovníků, domovnic a vrátných pro Brno a okolí. Čili i z toho je patrné, že domovnictví bylo řádné povolání.
Babizny, drbny a semetriky
Jestliže naše paní M. byla mírumilovná, v domech mých kamarádů „vládly“ většinou razantní domovnice, jimž nebylo radno dostat se do spárů. Některé domy měly u bytu domovníka okýnko do chodby vedoucí od vstupu z ulice, takže pouhý stín postavy mihnuvší se v něm upozornil – ha, je tu vetřelec! Neznámý jedinec pak neunikl křížovému výslechu baby domovníkové.
Byl to děs, ale na druhou stranu takový místní Big Brother dokázal zabránit mnoha nekalostem. Nezapomínejme, že domy se přes den vůbec nezamykaly. Domovnice tak hlídaly, všechno věděly a jako velké drbny si nic nenechaly pro sebe, takže byly současně záchranou i postrachem.
VÍDEŇ VOLÁ PO NÁVRATU DOMOVNÍKŮ: Praha a Vídeň se po staletí jedna druhé podobaly. Také v rakouské metropoli byli domovníci zrušeni, ale teprve před deseti lety. „Vládní koalice lidovců se Stranou svobodných tvrdila, že jsou zbytečně drazí a že uklízecí čety je nahradí. Jenomže opak byl pravdou,“ říká vídeňská spolupracovnice Radiožurnálu Marie Woodhamsová.
„Ukázalo se, že domovníci jsou nepostradatelné duše činžáků. Dobrý domovník měl přehled, co se v domě i okolí děje, věděl, co má zařídit, byl jakousi jistotou pro obyvatele, zvláště při rostoucí kriminalitě, vloupání do bytů a domů.“ Vídeňská radnice proto nyní zavádí učební obor (opravy nejrůznějšího druhu, administrativní práce) zvaný Hausmeister, po jehož absolvování se mají do praxe zase vrátit domovníci, jako tomu bylo dříve.
Čtěte téma: Má řemeslo zlaté dno, anebo je na dně?
V žebříčku povolání bez budoucnosti se na čelných místech umístil horník, listonoš či prodavač. Mezi perspektivními profesemi naopak nebyl ani jediný zástupce řemeslníků nebo prostě „vyučených“.
Přerod domovnice v soudružku důvěrnici
V 60. letech a později domovnictví zvolna zanikalo nejspíš proto, že dosavadní domovníci vymřeli a nikdo už nechtěl být jakýmsi služebníkem; bylo to sociálně až nedůstojné. Kvůli pár stokorunám to měl málokdo zapotřebí.
A tak Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH) organizoval čety na údržbu a úklid. Pak se leckdy z bývalých nezaměstnaných domovnic stávaly domovní důvěrnice, což byla nejďábelštější kombinace. Tyhle soudružky dbaly na výzdobu oken a domů při státních svátcích a hlavně donášely na schůze uličního výboru. A posudek odtud byl součástí kádrových materiálů jednoho každého z nás. Big Brother pokračoval. Ale to je jiná kapitola.
Domovnictví prostě zmizelo. V domech i před nimi přibylo špíny, ale nějak se to flikovalo, a mám pocit, že dodnes stále flikuje. I když už domy patří buď jedinci či Společenství vlastníků.
Avšak pozor: v mnohých novostavbách, v nových rezidenčních objektech, se domovníci dnes opět objevují. A není to profese ze sociálního dna, ale povolání s jasnými kvalifikačními nároky, které je i slušně honorované. Neplatí to však pro končiny mých starých Vinohrad či nedalekého Žižkova.
Chtěli byste, aby váš dům měl domovníka?
NOVÁ PROFESE, O NIŽ JE ZÁJEM: Má název „domovník, údržbář, uklízeč“ a číslo 91412. Pokud tyhle údaje zadáte internetovému vyhledávači, narazíte na tisíce odkazů. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen) a platové rozmezí od osmi do patnácti tisíc korun.
Takže domovník rodu mužského se opět vrací na scénu, tedy ten moderní. Zatímco ty dřívější domovnice, ony babizny, „vyzvědačky“ a drbny, zůstávají navždy v propadlišti času. A to je jedině dobře.
ČLÁNKY DO MAILU