Dělal jsem si takový miniprůzkum mezi přáteli. Otázka byla jednoduchá – musíte se zabývat pracovními věcmi, i když jste na dovolené nebo nemocní? Z výsledků ankety jsem moc překvapen nebyl, více než polovina oslovených prohlásila, že když je potřeba, musejí (či lépe řečeno mají) pracovat kdykoliv. Ať jsou doma na nemocenské nebo na dovolené na chalupě či dokonce v zahraničí. Někomu to vadí a je na zaměstnavatele naštvaný, jiný je spokojen a dělá to ze své vůle, nikdo ho nenutí.
Dovolená? Bejvávalo…
Dovolené opravdu nejsou, co bývaly. Všichni máme mobilní telefony a laptopy, když chceme, jsme kdykoliv k zastižení. Když nechceme, tak si elektroniku vypneme a nikdo nás nemá šanci dohnat, leda že by nás dojel na chatu osobně vyzvednout. A to se většinou nikomu nebude chtít, vážit dalekou cestu a dotyčného hledat po lesích. To ukazuje, že obvykle nic není tak urgentní, aby to nepočkalo, než se doma vypotíme nebo než se vrátíme z hor.
Pamatuji si, že se při dovolených s rodiči (když jsem byl dítě) nikdy nestalo, aby řešili pracovní věci. Prostě byli na dovolené a hotovo. Samozřejmě nebyl internet a mobilní telefony, ale stejně, jde o princip. Ano, panoval komunismus, ve kterém byla většině lidem práce volná, jelikož chyběla motivace. Možná chyběly technologie a svoboda výběru zaměstnání, ale lidé měli klidné dovolené. Nesvíral je pocit viny, že se něco pokazí a že to musejí ohlídat, i když by se měli slunit někde u rybníka.
O dovolených: Hlavu dokonale vypne jedině gilotina
Jde při relaxu víc o tělo, nebo o hlavu?
Zabýváte se pracovními záležitostmi, když jste na dovolené nebo nemocní?
Není to normální
Není to jenom o podmínkách a situaci, ale hlavně o lidech. Kdo o dovolené či při nemoci pracovat chce, ať to dělá, je to jeho rozhodnutí. Tito lidé ovšem vytvářejí před šéfy dojem, že je tento přístup normální. A šéfové pak samozřejmě začnou práci z dovolené nebo dokonce nemocniční postele považovat za normální a obvyklou. A ten, kdo se nechce nechat vyrušovat na pláži telefonáty z práce, bude mít těžší obhájit si těch pár dnů absolutního klidu od běžných povinností vyplývajících z jeho zaměstnaneckého poměru.
Pokud jsme na dovolené, máme se rekreovat a odpočívat, abychom načerpali síly a po návratu pracovali ještě lépe a s větším nadšením. Ne nadarmo je tu dnes již téměř historický (ale zároveň stále legislativně aktuální) termín dovolená na zotavenou. Měli bychom se zotavit z náročné dřiny v práci. Jak se ale máme zotavovat, když pracujeme i na dovolené? Velmi těžko, to je jasné. Nezotavíme se, nenabereme novou sílu a budeme špatně pracovat. Komu to prospěje? Pracovníkovi ne a zaměstnavateli tuplem ne.
O práci při nemoci ani nemluvě. Uzdravíme se vůbec, když se budeme během nemoci pracovat? Pokud by pracovníci i zaměstnavatelé (či klienti, pokud jde o soukromníky) uvažovali takto, asi by je ani nenapadlo vůbec přemýšlet o nějaké práci během nemoci. Je lepší být mimo týden s chřipkou nebo mnohem déle s něčím horším, co může přechozená chřipka vyvolat? Pokud problém postavíme takto, tak už určitě zaměstnanec ani zaměstnavatel nebudou chtít o nějakém vyřizování pracovních věcí z postele a s teploměrem ani slyšet.
ČLÁNKY DO MAILU