Již roky pracuje s duševně nemocnými, v posledních letech v organizaci VIDA, kterou spoluzakládala. „Současné nastavení psychiatrické péče motivuje spíše k dlouhodobým pobytům v psychiatrických zařízeních,“ kritizuje Jitka Styblíková. Hovořily jsme nejen o poslání organizace VIDA, jehož hlavní náplní je pomoc lidem s duševním onemocněním. Témata rozhovoru se točila zejména kolem analýzy stávajícího stavu péče o duševně nemocné osoby v ČR, medikace, společenských předsudků, specifik nemoci a také potřeb lidí, jimž duševní onemocnění do života zasáhne.
Jste ve VIDĚ zaměřeni na konkrétní druhy onemocnění?
Řada profesních organizací poskytujících sociální služby jako je chráněné bydlení, podpora v zaměstnání apod. pracuje s konkrétním typem onemocnění. My diagnózu neřešíme a nevyžadujeme po klientech, aby nám ji prokazovali.
Vás ale určitě zajímá, s jakými nemocemi se v praxi setkáváme. To je dáno faktem, kam jezdíme a za kým. Nejčastěji vyrážíme do terénu, konkrétně do psychiatrických nemocnic nebo na psychiatrická oddělení nemocnic či do léčeben, kde navštěvujeme pacienty s psychózou, např. schizofrenií, bipolární poruchou (dříve nazývanou maniodeprese), schizoidní poruchou osobnosti atd. V menším zastoupení se potýkáme například s neurotismem a depresí.
Provozujete osm poradenských středisek, takzvaných VIDA center. Zaujalo mě, že součást týmu tvoří i lidé, kteří sami duševní chorobou prošli nebo právě procházejí…
Jsme něco mezi profesní odbornou organizací a organizací pacientskou. Klíčové pozice zastávají profesionálové. Konkrétně: ve VIDA centrech pracuje na půl úvazku sociální pracovník, konzultanty – ostatní členy týmu – představují právě lidé s duševním onemocněním.
Prospívá jim popsaná činnost?
Samozřejmě. Něco si u nás přivydělají (fungují na dohodu o provedení práce) a zároveň se mohou realizovat. Jejich práce je smysluplná, avšak náročná a ne vhodná pro každého. Může ji vykonávat jenom člověk stabilizovaný, vyrovnaný se svým onemocněním a profesně vyškolený. (Nově jsme například školili pro oblast dluhového poradenství).
Co konkrétně konzultanti dělají?
Vyjíždějí se sociálním pracovníkem do terénu, často do psychiatrických zařízení, kde poskytují pacientům základní sociální poradenství – informace o následných službách, jak vyřídit dávky, lázně, bydlení… Protože řada z nich sama hospitalizací prošla a znají ji z pohledu pacienta, jsou schopni zprostředkovat nováčkům praktické informace ohledně chodu léčebny, praktické rady ze života s nemocí, jak oni podobnou životní situaci řešili. V neposlední řadě mohou zapůsobit jako pozitivní vzor: „Podívej, já jsem také nemocný, dokonce jsem byl na tomto místě hospitalizovaný, ale rozhodl jsem se zabojovat a teď pomáhám dalším lidem. Tvá situace není konec světa, když budeš chtít, můžeš v životě pokračovat dál.“
Máme skupinu, která v rámci preventivních programů navštěvuje školy. Co se týče témat, zde záleží na konkrétní objednávce. Většinou se prezentují různé životní situace z pohledu vlastního příběhu – život s nemocí, mezilidské vztahy, jak jsem v nemoci řešil bydlení, studoval jsem a onemocněl…
Zmínila jste hospitalizaci, psychiatrická zařízení. Jak je vlastně v naší republice nastaven systém péče o duševně nemocné? A jste s ním z profesního pohledu spokojena?
Současný systém péče zahrnuje zdravotnická zařízení (např. psychiatrické nemocnice, psychiatrická oddělení), pak dlouho nic a na konci řady sociální služby většinou pro stabilizované pacienty (do chráněného bydlení nemůže nastoupit člověk v atace aj.). Když to hodně zjednoduším, psychicky nemocný člověk je na svůj handicap buď úplně sám, nebo někam ambulantně dochází. V případě hraničních situací pak může být hospitalizován na uzavřeném oddělení, ať už dobrovolně či nedobrovolně (v rámci nařízené léčby). Tento stav považujeme za naprosto nedostatečný. Jsme přesvědčeni, že psychicky nemocní lidé zasluhují kvalitnější systémovou péči.
Jakou péči máte na mysli?
Takovou, která jim pomůže překlenout období krize v bezpečném prostředí, ať už doma nebo v menších specializovaných zařízeních, o nichž ještě budu hovořit. A rovněž takovou péči, která by pomohla předejít tragickým událostem, k nimž z času na čas dochází.
Dobře. Pojďme si nastínit stávající systém podrobněji. Co považujete za nedostatečné, zastaralé a zasluhující reformu?
Služby v oblasti péče o duševní zdraví jsou v Česku soustředěny především v psychiatrických nemocnicích. Máme nejvyšší počet lůžek na počet obyvatel v Evropě. Vyjádřeno čísly, z celkového počtu přibližně deset tisíc dvě stě psychiatrických lůžek připadá kolem devíti tisíc na psychiatrické nemocnice, zbytek se týká nemocnic všeobecných a fakultních. Je zde patnáct státních psychiatrických nemocnic, z nichž každá pojme pět set až tisíc lůžek. Takto velkokapacitní zařízení se v Evropě již téměř nevyskytují. Bohnická psychiatrická nemocnice je pravděpodobně největší zařízení svého druhu v EU. Počty pacientů na pokojích kolísají mezi čtyřmi až deseti. Z našeho pohledu představují nemocnice ohromné spádové molochy, instituce, které pohlcují většinu rozpočtových financí a blokují rozvoj dalších komunitních služeb.
Neexistuje spolupráce mezi soukromým ambulantním sektorem a státními nemocnicemi. Předávání pacientů z ambulantní do nemocniční péče provázejí chyby a nedostatečná komunikace.
Chybí razantnější zapojení praktických lékařů do psychiatrické péče, což je dáno i nedostatečnou praxí během studia na lékařských fakultách. U lehčích typů duševních onemocnění praktičtí lékaři nefungují ani jako zprostředkovatelé směřující pacienty do péče psychiatrů. Vysoké procento pacientů se na ambulantní zařízení či nemocnice obrací přímo.
Chybí rozvoj tzv. komunitních služeb – služeb v přirozeném prostředí klienta. Financování z prostředků zdravotních pojišťoven vnáší další nepoměr v oblasti péče – psychiatrické nemocnice jsou placeny za lůžko a den, zatímco ve všeobecných nemocnicích probíhá úhrada na základě DRG skupin (třídění pacientů do skupin dle charakteristik nemoci). Ambulantní péče se proplácí v rámci jednotlivých návštěv. Psychiatra v terénu nepotkáte, protože ho nikdo nezaplatí. Příjmy za hospitalizované pacienty jsou vyšší než příjmy z komunitních služeb.
Zkrátka a dobře, současné nastavení motivuje spíše k dlouhodobým pobytům v psychiatrických zařízeních. Podpora prevence, potažmo podchycení včasné diagnostiky, by logicky směřovalo ke zkrácení délky pobytu v nemocnicích, rušení lůžek a krácení příjmů nemocnic.
Současný systém také nahrává těm skupinám pacientů, kteří se ve skutečnosti uzdravit nechtějí, oproti jiným, kteří vyvíjejí určitou aktivitu a snahu.
Můžete poslední větu objasnit na základě konkrétního příkladu?
Když jsme začínali projekt „Cesty ke zdraví“, který se týká odlišného přístupu k medikaci, naivně jsme předpokládali, že budeme vnášet alternativní metody ke všeobecnému pochopení, nadšení a pomoci klientům. Praxe však ukázala, že řada našich klientů po uzdravení vlastně netouží. Jsou stabilizovaní (i když s občasnými výkyvy, které však ustojí), pod medikací. Berou invalidní důchod jako jistotu, zdarma užívají nabízených programů a kroužků, a řídí se heslem „kdo nic nedělá, nic nezkazí“.
Na druhé straně máme klienty, co na sobě pracují. Volí svou vlastní cestu k uzdravení, například prostřednictvím změny životního stylu, úpravy medikace, sebevzdělávání, snahou zapojit se na trh práce apod. Těm však systém hází klacky pod nohy.
Náš pracovník, který začal pracovat ve VIDA centru v roce 2007, byl před tímto datem několikrát ročně vždy hospitalizován v léčebně, ať už z důvodů sociálních či pracovních. Smysluplná práce mu pomohla natolik, že až do loňského roku jeho hospitalizace nebyla nutná. Nyní mu však posudková komise sdělila, že pokud nebude do konce příštího roku alespoň jednou hospitalizován, přijde o invalidní důchod. Podotýkám, že se jedná o člověka, jenž byl poprvé diagnostikován před třiceti lety a nyní je mu přes padesát. Umíte si představit, jaká je situace na trhu práce pro zdravé padesátníky, natož pro někoho, kdo zápolí s duševní chorobou. Následná hospitalizace našeho pracovníka sice nebyla čistě pro legraci, nicméně vnesla zbytečný stres, jenž v konečném důsledku vedl k hospitalizacím opakovaným. Člověka, který přistupoval zodpovědně a aktivně ke svému zdraví, uvrhlo vyjádření posudkové komise do koloběhu stresu, paniky a úzkosti. Navíc mu v léčebně rozhodili medikaci.
Co by napomohlo systém zlepšit? Jak by měla vypadat ideální systémová péče pro lidi s duševním onemocněním?
Systémovou mezeru v oblasti péče by pomohly vyplnit takzvané multidisciplinární týmy. Již hodně let se připravuje reforma psychiatrické péče, a zdá se, že nyní to konečně někdo vzal za své, protože nadosah leží peníze z evropských fondů. Realizace Strategie reformy je v běhu. Počítá se se vznikem center duševního zdraví. To je přesně to, co nyní chybí, a co bychom rádi, aby konečně začalo fungovat. Centra by zaštiťovala ambulance a zmíněné multidisciplinární týmy ve složení psychiatr, psychiatrická sestra, sociální pracovník, pracovník v sociálních službách a konzultant s vlastní zkušeností. Takto složený tým by byl schopen vyrážet do terénu a řešit nejen krizové situace, jako je například kritické zhoršení zdravotního stavu klienta, přímo na místě. Máme případy, kdy duševně nemocný člověk funguje, náhle dojde k jeho zhoršení, ale on v dané situaci nemá náhled a vlastně ani možnost výběru. Buď si krizí projde víceméně sám, nebo začne ohrožovat sebe či okolí a je automaticky hospitalizován.
Fungují centra v jiných zemích a existují studie o jejich výsledcích?
Centra duševního zdraví jsou po mnoho let úspěšně provozována například v Anglii. Týmy obhospodařují určitou oblast, řekněme sto tisíc obyvatel. S duševně nemocnými jsou v kontaktu, samozřejmě na základě dobrovolnosti a následně vytvořené vazby. Tým nepředstavují bezejmenní anonymní profesionálové, ale tváře, se kterými klient přichází do kontaktu. Když nastane krize, je tým způsobilý přijet za nemocným domů, třeba i několikrát týdně, čehož v současném systému psychiatr není schopen. Praxe potvrzuje, že individuální přístup vede k intenzivnější práci a umožňuje projít nemocnému krizi doma, v bezpečném prostředí (samozřejmě za podpory týmu nebo rodiny). Z vlastní zkušenosti potvrzuji, že většina z našich klientů, kdo klasickou hospitalizací jednou prošel, prohlašuje, že už se tam nikdy nechce vrátit.
Vše by ale opět bylo založeno na dobrovolnosti. Pokud by klient spolupracovat nechtěl, nedonutíte ho.
Máte pravdu, že stejně jako je běžná populace variabilní, i mezi duševně nemocnými najdete odlišné osobnostní typy včetně jedinců nekomunikativních a odmítajících pomoc. Tito lidé však nepřevažují. Mezi lidmi s duševním onemocněním žije řada lidí, kteří potřebují klasickou podporu a pomoc. Té se jim v současné podobě nedostává. Ať už díky systému, nebo společenským předsudkům. Ideální pomoc je pomoc ve vlastním teritoriu, doma. A mnohdy stačí málo: Jedna naše klientka se dvěma dětmi měla hodně stresů v rodině, při studiu i práci. Zápasila s psychózou a potřebovala podpořit. Protože se jí v daném období dostalo podpory, ustála krizi doma a po čase běžně fungovala dál. Začne-li se s nemocným pracovat včas, vytvoří se vazby a případné krizové scénáře, zhoršení zdravotního stavu nemusí končit hospitalizací.
Co je pro osoby se závažným duševním onemocněním specifické?
Především zásah nemoci do oblastí běžného života. Nemoc ovlivňuje myšlení, vnímání, prožitky, hodnocení a vztah člověka k sobě samému. Dotýká se komunikace, vůle, mezilidských vztahů, transformuje zdravotní stav… Duševně nemocní lidé často zápasí s nepochopením, sociální izolací, společenskými předsudky, ztrátou sebevědomí, kolísáním tělesné kondice i nálad. Potřebují podporu a péči, ideálně se zapojením rodiny, pracoviště, úzké komunity a lékaře.
Proč při práci s klienty zdůrazňujete individuální přístup?
Každý člověk je jiný a přichází s odlišnou zakázkou pomoci. Setkáváme se s různými osobnostmi člověka. A mnohdy je charakter klienta problematičtější než samotná nemoc.
Jakými předsudky trpí společnost?
Například tím, že duševní nemoc rovná se mentální retardace. Že duševně nemocní jsou nevyzpytatelní, nespolehliví, nebezpeční, simulují, nemají pracovní morálku…
A rodina?
Reakce rodiny na duševní chorobu příbuzného bývají značně odlišné. Od úplné podpory nemocného po snahu natrvalo se dotyčného zbavit. Řešili jsme případ paní, jejíž manžel v rámci ataky projevoval agresivní chování. Po hospitalizaci měl být propuštěn, ale manželka ho za žádnou cenu nechtěla zpět. Žádala nás, abychom zajistili jeho úplnou izolaci. Snažili jsme se s ní spolupracovat, například objasnit spouštěče a průběh nemoci, nicméně happyend se nekonal.
V rámci rodiny samozřejmě záleží i na samotné osobě nemocného. Jak už jsem naznačila, někdo na sobě pracuje a spěje k uzdravení. Jinému zase schází náhled na onemocnění a není si absolutně vědom, že by něco udělal špatně. Rovněž spolupracující rodiny trpí předsudky. Často nemocného pozorují, jakmile trochu vybočí z normálu, považují jeho chování za příznak nemoci a preventivně požadují hospitalizaci. Přitom, pokud by dotyčný neměl třeba nálepku psychotika, rodina by jeho výkyvy asi neřešila. Pokud už však proběhla ataka s hospitalizací, je rodina mnohem citlivější na změny.
Na druhou stranu se obavám rodiny či společnosti nedivím. Nevíte přeci, co duševně nemocný člověk v náhlém pominutí smyslů provede.
Kdybyste byla nemocná, asi by vás taková nálepka zabolela. Obecně jsme hodně řízeni strachem, už dopředu se obáváme, že se něco stane. Jenomže duševní choroba má určitý postup. Neprobíhá tak, že bychom tu spolu seděli, jen tak si povídali, a já z ničeho nic na vás vyběhla s mačetou. Těmto situacím předchází zhoršení zdravotního stavu.
Zůstaňme ještě u strachu. Jak jako laik poznám, že se paranoidnímu schizofrenikovi zhoršuje zdravotní stav? Jak si můžu být jista, že už v rámci komunikace nejsem součástí jeho konspirace? Že nespolupracuje jen naoko?
Každý máme volbu. Pokud s takto nemocným člověkem chcete žít, musíte nalézt cestu přijatelnou pro obě strany. Domluvit se na krizových plánech – co uděláme, když něco nastane. Pokud se dopředu bojíte, že dotyčný něco vyvede, asi byste s ním neměla být. Protože tím zraňujete oba a vedete nemocného ještě více do krize. Neustále ho pozorujete a hodnotíte…
Dobře. Chápu scénáře v rámci rodiny. Ale co když se bojím svého souseda? Vím, že v minulosti něco provedl, jeho duševní stav není v pořádku, a navíc začal holdovat alkoholu… Co mám dělat, pokud se v dané situaci cítím ohrožena?
Než se dostanu k zodpovězení vašeho dotazu, ráda bych podotkla, že potenciální ohrožení může představovat jakýkoli člověk, nejen duševně nemocný. Výzkumy ukazují, že kriminalita lidí s duševním onemocněním je na stejných až nižších číslech oproti kriminalitě běžné populace. Vezměte si, kolik lidí máte ve svém okolí, aniž byste tušila, čeho jsou schopni – viz mladíci v Pardubicích, kteří umlátili bezdomovce. To, že má někdo duševní onemocnění, z něho potenciálního kriminálníka nedělá.
Nicméně, k vašemu dotazu: Pokud by onen soused nechtěl spolupracovat (s lékařem, rodinou, s vámi…), dokud nezačne ohrožovat sebe nebo okolí, nezmůžete nic. Mohla byste se obrátit na někoho z jeho přátel, rodiny, zavolat do odborného centra, promluvit s lékařem… Alespoň pro vlastní informovanost, vhled do situace.
Budu se opakovat, ale jsem přesvědčena o potřebnosti terénní práce.
Tím jste mi nahrála na příběh smrti šestnáctiletého chlapce, který podlehl útoku duševně nemocné ženy. Kdyby terénní týmy opravdu fungovaly, dalo by se podobné tragédii předejít?
Není v lidských silách podobným tragédiím zabránit zcela. Ale je možné udělat něco proto, aby k nečekaným útokům na nic netušící občany za normálních okolností nedocházelo.
Transformace systému péče o lidi s duševním onemocněním je nezbytná. Systém psychiatrické péče v Česku se omezuje na hospitalizace a ambulantní péči. Vážně duševně nemocní jsou opakovaně hospitalizováni. K nedobrovolné léčbě jsou přiváženi až v okamžiku, kdy představují skutečné ohrožení. Avšak po jejich propuštění nikdo nemá povinnost o ně pečovat, provádět kontrolu. Nikdo se nestará, zda skutečně dochází k psychiatrovi, zda berou předepsanou léčbu… Není nikdo, kdo by je po propuštění v uvozovkách hlídal.
Chybí podpora terénních týmů. Nejsou krizová centra, denní sanatoria, stacionáře. Nejsou peníze a v neposlední řadě legislativa, která by určovala povinnost zajišťovat péči o vážně duševně nemocné.
Pokud stávající systém nebude změněn, není vyloučeno, že se podobné tragédie jako ve Žďáru nad Sázavou budou opakovat.
Čtěte také: Lidem ohrožovaným schizofreniky těžko pomoci
Každou chvíli také z léčeben někdo uteče…
Léčebna není vězení a s trochou šikovnosti ji lze obelstít. Něco jiného představují detenční oddělení s nařízenou soudní léčbou. V rámci nedobrovolné hospitalizace pobývají pacienti v prostředí za mřížemi, s koulemi místo klik a dozorujícím personálem. Problém vidím spíše v tom, že lidé, kteří podstupují hospitalizaci dobrovolnou, a těch je většina, musí strpět prostředí připomínající hospitalizaci nedobrovolnou. Cítí se tak trochu jako ve vězení – je jim mnohdy odebrán mobilní telefon, brýle, mají omezené vycházky, dohled, zamřížovaná okna.
Léčebna je prostě moloch, jinak to tam nejde. Tím nechci kritizovat léčebny, pár lůžek s možností hospitalizace bude vždycky potřeba. Ale chybí další varianty. Kdyby existovaly malé domečky s malými pokoji, pacienti by neměli takovou potřebu utíkat. Za současného stavu řada z nich nedokončí léčbu. Odcházejí na revers, protože nezvládnou prostředí a bojí se ostatních pacientů. V přívětivějších podmínkách by v léčbě možná vytrvali.
Měli by být duševně nemocní lidé registrováni?
Rozhodně ne. A také proč? Vytváří snad někdo registr lidí s infarktem? Duševně nemocní lidé by měli být klasicky evidováni u svého lékaře jako každý jiný pacient.
V rámci zdravotnické reformy se tedy otevřou stavidla pro peníze z EU. Nebojíte se, že budou lákadlem pro neziskovky, které s danou oblastí péče nemají žádnou zkušenost?
To víte, že ano. Obava je zcela na místě. Zaznamenáváme už organizace (nejen neziskové), které s duševně nemocnými lidmi nikdy nepracovaly a najednou si rozšiřují cílovou skupinu. Někteří chytráci dokonce zakládají budoucí centra duševního zdraví, aby mohli prokázat, že mají historii. To by se mělo v rámci standardů a metodik přísně ohlídat. Ale větší obavy máme z toho, aby se peníze opravdu využily na transformaci péče, aby se systém dobře nastavil, vznikly potřebné služby a pacientům bylo lépe.
Jak se stavíte k otázce medikace. Léky brát, nebo nebrat?
My tuto situaci, pokud není vyloženě zakázkou klienta, neřešíme. Jelikož nejsme zdravotnické zařízení, tak ani nemůžeme. Nicméně, zkušenost je taková, že sedmdesát procent pacientů na začátku nemoci během půl roku začne léky vynechávat či přestane užívat zcela. Možnost kontroly, zda předepsanou medikaci berou, vlastně neexistuje.
My se k lékům stavíme zlatou střední cestou. Považujeme je za důležité v okamžiku, kdy mají člověku zachránit život. Jsou lidé, kteří se rozhodnou užívat léky celý život. I kdyby byli schopni fungovat bez nich, nechtějí. Je to jejich volba a my ji respektujeme. Snažíme se však poskytovat úplné informace o působení medikace včetně vedlejších účinků. Každý člověk by měl mít možnost se rozhodnout, každý má zodpovědnost za své zdraví sám. Například spousta klientů si stěžuje na oploštělé emoce. Nepociťují radost ani smutek, jsou celkově utlumení. Někdy se sami rozhodnou léčbu vysadit, a není-li v daném okamžiku nikdo, kdo by s nimi daným procesem prošel a pomáhal jim, může nastat nějaký průšvih. Léky jsou mnohdy berličkou, pokud dojde k vysazení, je potřeba tuto berličku nahradit něčím jiným – změna životního stylu, změna stravování, nový koníček nebo návrat ke starému…
Ordinují psychiatři zbytečně velká množství medikamentů?
Bohužel se s tímto setkáváme často. Například jedna naše klientka brala dvacet druhů léků. Po poradě s druhým psychiatrem, který byl u nás v odborné radě, se podařilo snížit daný počet na pět. Pacientka pak fungovala mnohem kvalitněji a netrpěla tolika vedlejšími účinky. Protože, co si budeme nalhávat, jedná se o chemii ovlivňující mozek i metabolismus člověka. Léky někdy připomínají jakousi pokličku. Dusí něco, co chce ven. Naše zkušenosti ukazují, že pacienti nebývají informovaní o vedlejších účincích. V atace jsou také snadno manipulovatelní.
U některých pacientů lze medikaci postupně omezovat až zcela vysadit. V naší republice je však málo psychiatrů ochotných se tohoto procesu účastnit. Před rokem jsme vydali Průvodce bezpečnějším vysazováním léků. (Publikace je volně ke stažení na stránkách www. vidacr.cz.) Jedná se o překlad brožurky Američana Willa Halla. Tento člověk, diagnostikovaný schizofrenik, prožíval velice závažnou formu onemocnění, dokonce se několikrát pokusil o sebevraždu. Ale začal na sobě pracovat, včetně změny životního stylu. Nyní již šestnáct let žije stabilně, bez léků, jezdí po světě, přednáší, dělá terapeuta.
Lékaři často pacienty straší, že budou muset léky užívat do konce života. Jen v některých případech tak tomu skutečně je. Často je možné režim medikace upravit či dospět k úplnému vysazení. Tímto procesem by však pacient neměl procházet sám.
Jste pro zachování síťových lůžek?
Lidé s vlastní zkušeností reagují individuálně, a tedy různě. Jedni je razantně odsuzují. Jiní dávají přednost síťovému lůžku před kurtováním, izolací a medikací. Protože, když jste v lůžku, mohou za vámi chodit spolupacienti a normálně se bavit. Zatímco v izolační místnosti, navíc přikurtovaný k posteli a utlumený chemií, si připadáte jako zvíře hozené do díry. Zatím jsme nedošli k jednoznačnému stanovisku. Obecně bychom rádi, kdyby omezovacích prostředků vůbec nebylo zapotřebí. Zkrátka aby nemocní lidé nekončili tam, kde končí, a mohli vlastní psychospirituální krizí procházet v přívětivějším a bezpečném prostředí.
Jak se vám líbí název „centrum duševního zdraví“?
Popravdě není příliš šťastný. Evokuje představu ohromné budovy se spoustou ambulancí, kanceláří a služeb. Přitom tomu tak vůbec nemusí být. S největší pravděpodobností půjde o síť standardizovaných služeb v rámci jednotlivých regionů.
Chtěli bychom, aby konečně začal fungovat systém, který podpoří lidi s aktivním přístupem k vlastnímu zdraví. Zdraví totiž nepatří lékařům, to má každý ve vlastních rukou.
Mgr. Jitka Styblíková
Sociální pracovnice, v oboru působí čtrnáct let. Je spoluzakladatelkou organizace VIDA (www.vidacr.cz), která pomáhá lidem s duševním onemocněním i jejich rodinám a veřejnosti. Poskytuje odborné sociální poradenství, dále řadu programů zaměřených na prevenci, osvětu, rehabilitaci a integraci. Organizuje také pohybové, společenské a kulturní akce.
ČLÁNKY DO MAILU