Zvyk utěšovat své pocity jídlem se často vyvíjí již v dětství. Většina lidí, kteří mají tendenci emoce zajídat, k tomu vždy bude mít sklon. „Důležité je, aby jim přejídání nepřerostlo přes hlavu a mohli ke své spokojenosti fungovat v životě,“ říká psycholožka Jitka Herlesová, jež se na OB klinice specializuje na obezitologii. Terapie emočního jedení je na místě u nemocí, kde je nutné jídlo omezit.
V dnešní době můžeme narazit na pojem emoční jedení (přejídání). Co to vlastně je? Zlozvyk? Termín pro lidi, kteří mají zájem v konzumaci jídla a hledají si alibi pro to, aby mohli na posezení sníst třeba celou čokoládu?
„Ve stresu sáhneme spíše po čabajce než po mrkvi a navíc se nám většina tuku z klobásky uloží tam, kde o to vůbec nestojíme,“ říká Jitka Herlesová
Popud jíst chutné jídlo bez fyziologického hladu lze popsat jako „hédonický hlad“ nebo-li emoční jedení. Jde o přirozenou součást západního světa, kdy do svých hektických životů potřebujeme zařadit rychlé a velmi účinné potěšení. Je přirozené někdy jíst, protože se chceme cítit příjemněji, a je také přirozené někdy se přejíst. Vlastně právě naopak, když už se rozhodneme pořádně nacpat, měli bychom si to opravdu užít.
Takže emočnímu jedení vlastně fandíte?
Vlastně ano (smích). A to přestože pracuji na obezitologii, takže jídlo jako reakce na emoce je častým tématem konzultací s pacienty. Naopak jiné rozhovory se věnují tomu, jak si jídlo skutečně vychutnat, v klidu a s plným prožitkem. Paradoxně ho pak totiž většinou sníme méně. Díky své práci si tedy víc všímám, kolik pěkných zážitků a situací nám jídlo může přinést. Navíc vím, že je řada mnohem destruktivnějších věcí, o kterých si lidé myslí, že jim pomáhají.
Odkdy se o emočním přejídání hovoří, je to spíše záležitost moderní doby?
Ano, jde rozhodně o záležitost „moderní doby“ a zejména západního světa. V pravěku mělo přejídání zcela zásadní funkci pro přežití v období hladovění, aneb kdo se nejvíce nají, bude žít. V antice přejídání ve společnosti patřilo k bontonu vyšších kruhů. Středověk sice zařadil nestřídmost v jídle k hlavním hříchům, ale obézní lidé byli obdivovaní jako symboly blahobytu. Náš komfort moci si dovolit zpříjemňovat život velkým množstvím jídla je tedy výdobytkem až posledních několika desítek let. Lze říci, že se máme velmi dobře, pokud se můžeme kvůli emocím přejíst.
Kdy už se jedná o poruchu
– rozdíl mezi emočním jedením a tzv. záchvatovitým přejídáním
- Emoční přejídání většinou žádnou psychickou poruchu neznamená. Můžeme tedy sníst naráz celou čokoládu, navrch si dát indiánka a nejedná se ani o psychopatologii, ani o prohřešek, ani o chybu v jídelníčku.
- Výjimku tvoří emoční přejídání, které je spojeno se skutečnou psychickou poruchou, které se říká syndrom záchvatovitého přejídání. Jde o poruchu příjmu potravy, kdy bez pocitu hladu potřebuje dotyčný sníst porci, která je větší, než by snědla většina lidí na jeho místě. V průběhu jídla se nedokáže zastavit, ani sníst méně, a po jídle nebo již během jeho konzumace se objevují obrovské pocity viny. O přejídání většinou nechce mluvit, velmi se za něj stydí a tají ho před ostatními. Nezřídka ho po záchvatovitém přejedení rozbolí žaludek nebo má pocit na zvracení. Člověk, který se záchvatovitě přejídá, bývá zároveň přesvědčený, že jeho sebepojetí (to jak vnímá sám sebe) závisí hlavně na tom, jak vypadá jeho postava nebo kolik váží. O to více si pak záchvatovité přejedení vyčítá, což často vede k dalšímu přejedení.
Kdo má k emočnímu jedení sklony?
Zvyk utěšovat své pocity jídlem se často vyvíjí již v dětství a to pomocí učení. Kdo z nás by nezažil nebo se sám nepokusil utišit plačícího (a zcela jistě ne hladového) potomka slibem „Když přestaneš plakat, koupím ti zmrzlinku / párek v rohlíku / chlebíček…“ či cokoliv dalšího dle preferencí křičícího dítěte. Dítě si ověří, že když se cítí nepříjemně, jídlo mu pomůže zlepšit náladu, a když mu bonbóny dala maminka, je vše v pořádku a je dobré takovou zkušenost co nejdříve zopakovat.
Přestože podobnou zkušenost z dětství máme téměř všichni, neznamená to, že začneme všichni ve stresu jíst. Pravděpodobnou další součástí je i biologická reakce našeho mozku. Většině lidí se při konzumaci jednoduchých sacharidů (potravin s cukrem), tučného a slaného aktivuje v mozku tzv. „systém odměny“. Jde o evolučně vyvinutý mechanismus, který našemu tělu říká, že sladké, tučné a slané je pro naše tělo velmi dobré z hlediska přežití a máme tudíž takových potravin sníst co nejvíce.
U některých z nás je reakce mozku například na cukr natolik silná, že ji lze intenzitou přirovnat k reakci na opiáty. Zkrátka ve chvíli, kdy se cítíme mizerně a dáme si nějakou sladkou dobrotu, zažijeme obrovskou, s ničím nesrovnatelnou úlevu. A to by bylo, abychom takovou pecku nechtěli zažít znovu!
Většina lidí, kteří mají tendenci emoce zajídat, k tomu vždy bude mít sklon. Cílem je, aby jim přejídání nepřerostlo přes hlavu a mohli ke své spokojenosti fungovat v životě. U některých lidí může dojít k tzv. přesmyku, což znamená, že místo svého oblíbeného jídla si na zajídání stresu vyberou něco jiného, rovněž rychle dostupného – kávu, cigaretu, alkohol, nakupování. A tam se opět dostáváme k heslu „všeho s mírou“.
Jaké emoce stojí na pozadí emočního jedení? Předpokládám, že to budou asi ty negativní…
Máte pravdu, většinou zajídáme negativní emoce. Podle výzkumů se k jídlu nejvíce uchylujeme v obdobích, kdy dlouhodobě prožíváme něco nepříjemného, co nemůžeme nebo nedokážeme řešit či zmírnit. V tomto takzvaném chronickém stresu dochází k výběru již zmíněných vysokokalorických potravin, naopak máme nechuť k těm méně kalorickým a navíc má naše tělo sklon ukládat tuk v oblasti břicha. Ve stresu tedy sáhneme spíše po čabajce než po mrkvi a navíc se nám většina tuku z klobásky uloží tam, kde o to vůbec nestojíme.
Emoční přejídání je ale spojeno i s příjemnými pocity. Využíváme je pro zvýraznění pěkné chvilky, představme si třeba večer s partnerem, nakrájené lahůdkové sýry, olivy, kešu oříšky a možná pár krekrů. Nezní to lákavě?
Poslední dvě skupiny tvoří zajídání únavy („Když si dám čokoládovou tyčinku, nakopne mě to.“) a zajídání stereotypu čili nudy.
Kdy je zapotřebí začít emoční jedení řešit s odborníkem?
Emoční jídlo je zcela v pořádku, pokud nejste jinak nemocní a nejste nucen příjem potravin obecně omezit. Problém je, pokud je spojené se ztrátou kontroly nad jídlem (a extrémním přejedením), silnými výčitkami svědomí, studem a nadměrnou hodnotou přisuzovanou vlastnímu vzhledu.
Terapie emočního jedení je tedy na místě u nemocí, kde je nutné jídlo omezit.
Můžete takovou terapii emočního jedení popsat?
Prvním úkolem je zjistit, proč pacientovi emoční jídlo vadí. Pracuji na obezitologii, takže častým důvodem pro práci s emočním jedením bývá například nutnost omezit spotřebu sacharidů při diabetu mellitu 2. typu nebo při léčbě obezity. Často přicházejí lidé, které jejich váha nebo přidružená onemocnění natolik omezují v běžném životě, že jídlo se pro ně stává jedinou nebo jednou z mála životních radostí. Dalším krokem proto bývá zmapovat, v jakých situacích k zajídání emocí dochází. A jednou z nejdůležitějších věcí je samozřejmě to, pokusit se snížit míru starostí a pomoci pacientovi nalézt i jiná každodenní životní potěšení.
PhDr. Jitka Herlesová, psycholožka (www.obklinika.cz)
Vystudovala na katedře Psychologie FF UK v Praze. Nyní je v doktorandském studiu s tématem Psycholog a bariatrická léčba obezity. Absolventka pětiletého Výcvikového kurzu kognitivně behaviorální terapie a kurzu Somatického koučování. Od r. 2006 se specializuje na léčbu obezity se zaměřením na bariatrii (chirurgická léčba obezity). Podílela se například na tvorbě Doporučení pro psychologické vyšetření před bariatrickou operací.
Členka Psychologické a Bariatrické sekce České obezitologické společnosti, členka České společnosti pro Kognitivně behaviorální terapii a International Federation for the Surgery of Obesity and Metabolic Disorders. Je autorkou několika kapitol v českých obezitologických publikacích, přednáší na českých i světových konferencích.
ČLÁNKY DO MAILU