Fetišismus má úctyhodnou tradici. Původně se jednalo o uctívání přírodních nebo uměle vytvořených předmětů. Těm byly přičítány magické účinky.
V lékařské terminologii termín vystihuje pohlavní ukájení předměty. Ty mohou, ale nemusí mít vztah k osobám opačného, eventuálně sexuálně preferovaného pohlaví. Touha získat něco, co připomíná milovanou osobu, je běžná a takříkajíc v normě. O úchylku jde, pokud sexuální vzrušení vyvolává pouze předmět-fetiš. Ne tedy osoba samotná.
Galerie: Nejpodivnější sexuální praktiky
Objektem fetišistické vazby mohou být části těla, ale i předměty nějak s nimi související. Fetišisté se ve snaze získat pro ně důležitá sexuální dráždidla mohou dopouštět různých podvodů i krádeží. Úchylka je častější u mužů než u žen.
Posedlost nohama
Podofilie (někdy označovaná globálně zjednodušeně jako retifismus) patří ke klasickým formám fetišismu. Jde o přitažlivost dolních končetin. Výskyt vyhraněné formy se v mužské populaci odhaduje na jedno procento.
Pravda, „nohy jsou nohy“ a bez nich by nebylo vzpřímené chůze, což je ve vývoji lidstva podstatné. Těžko dnes odhadnout, zda mučení nohou svazováním a jinými postupy, které zabraňovaly jejich růstu, zhruba před tisíciletím v Číně (konec této tradice nastal ale až v minulém století), bylo syceno jen dobovými kánony krásy. Jisté je, že takto zmrzačená dáma svému „pánu a veliteli“ rozhodně nemohla utéci.
V současnosti jsou příčiny onoho úchylného svérázu nalézány jinde. Přesněji řešeno v libých podnětech a prožitcích v raném dětství. Pokud dospělí, blízcí lidé nechají „maličkých přijíti k sobě“, mrňousové vidí jejich dolní končetiny. Ještě předtím, v časech, kdy dítko mobilní není, bývají s mazlivou stimulací nohou spojeny velmi libé pocity. Roky se sejdou s roky a nastane (ne)snesitelná přitažlivost sání prstů a lízaní chodidel. Navíc… fantazii se meze nekladou.
Extempore klientky psychologa
Dáma se na kterési internetové seznamce seznámila a posléze i sešla se zajímavým mužem. Potkali se a ještě ani nedopili šálek kávy, když onen zatím „pan úžasný“ s mírnými rozpaky učinil jí diskrétní a výhodnou nabídku. Prý jej zaujaly její boty. Pokud mu je věnuje, koupí jí jiný, nový pár. Paní byla překvapena. Při pokusech o seznámení na nejpopulárnějším médiu již zažila ledacos, i dostala rozličné nabídky, leč tohle bylo něco nového. Nicméně souhlasila a pravila, že má doma ještě mnohé, již poněkud obnošené páry. Za nové by je ochotně měnila. Pán se zatvářil roztouženě, leč poněkud se zarazil. Kontroval: „Zájem bych měl, což o to, ale nemám je kam dát. Manželka by mě s nimi vyhodila. Já podobně získané boty musím schovávat v garáži a ve skrýši nemám moc místa.“
Když mi klientka zážitek vyprávěla, netvářila se roztouženě, ale ani nazlobeně. Spíše rezignovaně. Překvapivě se mne poté zeptala, zda vím, jaký je rozdíl mezi seznamováním ve zralém věku a telefonem. Prý žádný. Buď je to omyl, nebo obsazeno. Inu, mýlila se. Jak z jejího příběhu vyplývá, může jít o obojí zároveň.
Nicolas-Edme Rétif de la Bretonne a Imelda Marcosová
Jsou rozdílní nejen tím, že snad jeden pochází z Marsu a druhá z Venuše.
Muž – Nicolas-Edme Rétif (také Restif) de la Bretonne (1734–1806) byl francouzský spisovatel, knihtiskař a utopistický filosof a reformátor. V románech z pařížského prostředí, poplatný Rousseauově kritice civilizace, zdůrazňoval potřebu sociální reformy společnosti. Toto náročné snažení si vyžadovalo i jisté odreagování. Nenechme se mýlit názvem jednoho z jeho svěžích dílek, vydaných i česky: Fanouščina nožka.
Autorův chtíč nebyl zaměřen ani tak na nohy, jako na boty. Nic proti půvabné nožce. Leč hladit, lízat, čichat, líbat botky, to je to, oč běží. Však ji také dotyční kupují, s odpuštěním i kradou, nebo jako výše zmíněný neznámý ctitel i (ne)výhodně vyměňují. Naprostou jedničkou bývají boty na vysokém podpatku. Jejich bezkonkurenční přitažlivost pro patřičné „podivíny a lidi nápadné“ vedla psychiatra Richarda von Krafft-Ebinga k názoru, že retifisté jsou i masochisty. Touží po, inu, jak to říci decentně – nakopnutí genitálií vysokým podpatkem. Jisté je, že představa Venuše v kožiše a v tzv. vietnamkách prostě není ono.
Imelda Marcosová, nar. 1928 – vdova po bývalém filipínském diktátorovi, poslankyně a ministryně své země, proslulá spíše rozmařilostí než (ne)zištnou službou lidu, do sfér fetišismu zřejmě též patří. Citujme ze zahraničního pramene: „Meno Imelda Marcosová a slovo topánky patria k sebe…“ Jak také ne. Měla jich tisíce a dlouhé hodiny se jimi dokázala probírat. Zlí jazykové tvrdí, že přítel i rival markýze de Sade, urozený pan Retif, když viděl neznámou, ženskou botu, toužil ji zulíbat, nebo alespoň olízat. Paní Imelda každou botu chtěla mít.
ČLÁNKY DO MAILU