Fobii ze tmy má i Bruce Willis

Jednoho z čtenářů trápí fobie ze tmy. Není sám. Iracionální – nerozumný, situačně nepodložený, leč trvalý strach z nějakého člověka, zvířete, situace je dosti častý. Má jej zhruba každý desátý člověk. Poněkud častější je u žen. Za nejčastější fobii je považována agorafobie – strach z otevřených prostranství. 88 % takto postižených tvoří ženy.

Autor: b-willis.com

Zřejmě nejznámějším fobikem tmy je drsný chlapák, herec a zpěvák Bruce Willis

Skutečně těžké, nezvladatelné fobie bývají u zhruba třetiny z celkového počtu postižených pacientů. „Nabídka“ je rozsáhlá – strach z veřejného vystupování, z toho či onoho zvířete nebo z uzavřených prostor a dejme tomu fobii z úrazu si dovedeme představit. Strach z třináctky, budiž. Možná je ovšem i fobie z čísla deset, z pádu do vesmíru a z pohřbení za živa. Fobie kráčí s dobou. Kdo by si dokázal představit fobii ze ztráty mobilního signálu.

I dnes platí „každý máme svůj vlastní strach“ (R. Kipling).

Fobie ze tmy je v první desítce

Fobie ze tmy patří v pestrém přehledu možností k tradičním. V četnosti výskytu se řadí do první desítky ze stovek možností. Zřejmě nejznámějším fobikem tmy je drsný chlapák, herec a zpěvák Bruce Willis.

Fobie bývají řazeny mezi tzv. obsese – vtíravé, vnucující se myšlenky. Masivní je jak obecná, nekonkrétní úzkost –„něco se může stát“, tak i konkrétní strach z něčeho. Klasické vymezení S. Freuda považuje fobie za pokus vyrovnat se s úzkostí, jež je cizí našemu Egu. Díky fobii lze dosáhnout přesunutí či vytěsnění strachu a úzkostí. Některé fobie se týkají toho, čeho se lidé běžně bojí. Jiné jsou dle psychoanalýzy zaměřeny na „symboly představující raně infantilní obavy, úzkosti a strachy“.

V přehlednějším, jednodušším pojetí behaviorální terapie (tj. léčby zaměřující se na popis chování a možnosti jeho změn učením) se hovoří o „fixaci chorobného strachu“. Vzniká v důsledku strádání. Tj. nezvládnutelného a pro jedince nepochopitelného stresu a vadných návyků. Příčinu vidí v chybných návycích, respektive v chybném podmiňování a učení.

Achluofobie, někteří užívají i termín nyktofobie, ta Willisova, nejčastěji vzniká již v dětství. Zhruba ve třetině případů se ale objeví poprvé až v dospělosti. Její projev se v rozvinuté podobě od ostatních příliš neliší – sucho v ústech, srdce buší jako zvon na poplach. Zdá se, že postižený má až infarktové bolesti. Přítomny jsou návaly horka či zimy, mohou se i střídat. Kolorit doplňuje třes rukou, leckdy i celého těla, mravenčení v končetinách. Je tu tendence k panickému útěku, žaludeční nevolnost. Sklon utéci z ohrožení je přímo v názvu – phobos je řecky útěk.

Stručně řečeno projevy stresu před kolapsem nás nutí pokusit se o útěk za každou cenu.

Fobie je nakažlivá

Dobrá zpráva zní: Zdaleka ne vždy je tak zle. Zvláště u dětí jsou projevy mírnější. Leckdy mají charakter pouhého zlobení. Dítko nechce jít spát, vyžaduje číst pohádky znovu a znovu. Náprava patří alespoň občas mezi „pronatalitní opatření“.

Čtyřletá dcera mé klientky měla dlouhodobě fobii ze tmy zřejmě spojenou s fobií z usínání. Uspat ji byl problém. Obvykle dřív usnul uspávající rodič. Dcera pak úzkostně volala druhého. Pokusy o terapii byly neúspěšné. Vše se jakoby mávnutím čarovného proutku změnilo poté, co přestala být jedináček. Vedle mimina bratra usínala v klidu a ochotně. Rodiče se tázali, jaký se to stal zázrak. Dívka opáčila: „Už se nebojím, protože brácha vedle mne dýchá.“

Rozdíl mezi zklidňujícím působením dechu kojence a marným snažením nesporně též dýchajících rodičů nevysvětlila. I když …. Nabízí se úvaha o možné iradiaci (šíření se) úzkosti. Rodiče přistupovali k uspávání nervózně, úzkostně ve smyslu „co se bude zase dít“. Tudíž klidně spící sourozenec dýchal jinak.

Faktem je, že fobie může být i „sociálně nakažlivá“, přenášet se od blízkých lidí na děti. Leckdy i mezi dospělými. Zde ovšem uvažujeme spíše o hysterických reakcích.

Přečtěte si: Myslíte si, že je vaše uječená kolegyně hysterka?

Lehčí fobie někdy přejdou samy

Mnohé, zvláště lehčí fobie se mohou upravit samy od sebe. Obvykle díky ochrannému režimu přestane být problémem zhruba polovina z nich. Dvacet procent zůstává nezměněno a u 30 % je během let zaznamenáno zhoršení. Postižení se vyhýbají situacím vyvolávajícím problémy a slovy behaviorálních terapeutů fobie vyhasínají.

Ctitelé pozitivního myšlení doporučují „postavit se k fobii čelem“. Respektovat její existenci a učit se s ní žít. Pokud se naučíme, jak se s ní vyrovnávat, vymizí časem sama.

Bojíte se tmy? No a co. Pokud nejste zrovna noční hlídač, nic moc se neděje. Místo strachu si opakujte Kiplingův výše zmíněný výrok. Ten lze pozměnit ve smyslu antického „cogito ergo sum“. Tj. mám strach, tedy jsem. „Mít strach“ samozřejmě neznamená podléhat mu, děsit se ho. Naopak „mít ho pod kontrolou“, vnímat jej s nadhledem. Jeden z postižených v zmíněné souvislosti děl: „Já ho mám tak dlouho, že mu už tykám.“

Pořiďte si dobrou baterku a nevtíravou noční lampičku.

Sestavte si žebříček strachů

Další postupy jsou různou měrou inspirovány technikou systematické desenzibilizace. Východiskem je nácvik relaxace. Velmi dobře se osvědčuje např. autogenní trénink. Po jeho zvládnutí sestavíme hierarchii strachů. Tj. žebříček projevů a konkrétních situací, jichž se fobicky bojíme. Např. výchozí situace je 1. stmívá se 2. nečekaně jsem „zatměl“ při návratu domů 3. zatmění slunce, netušil jsem, že nastane 4. tma v mém bytě, porucha el. proudu 5. jdu po neosvětlené ulici 6. musím projít špatně osvětleným parkem 7. jdu „černým lesem“ 8. kráčím důlními chodbami… Další možnosti jako např. „zával v dole, kde právě pobývám“ nebo „spadl jsem do černé díry“ nedoporučuji. Každá z použitých možností je rozpracována za použití různých detailů, jež se u ní a v realitě mohou objevit. Celkový počet situací v žebříčku bývá od 20 do stovky.

V relaxovaném stavu pacienta pak terapeut slovy postupně navozuje vždy jednu představu. Imaginace představou má trvat půl minuty. Je-li zvládnuta, následuje představa další. Při obtížně zvladatelné, masivní úzkosti lze např. zvednutím ukazováčku signalizovat „stop“. Místo traumatizující představy je pak prohloubeno celkové uvolnění vyplývající z relaxačního cvičení.

Čtěte dále: Meditace pro všední den

Postup poněkud připomíná kroky ilustrované namátkou při zvládání fobie z hadů. Nejprve se zvolna v relaxaci zbavím nepříjemného pocitu při zaslechnutí slova had. Poté si prohlédnu obrázek hada. Následuje pohled na vycpaného hada. Posléze zajdeme do terária. Nakonec vezmeme samozřejmě ne nebezpečného hada do ruky.

Psychiatr Radkin Honzák radí mj. sestavit si seznam nadepsaný „TMA je BEZPEČÍ“. Začít s představami ne od Adama či Evy, ale od maminčiny dělohy. Tam bylo bezpečno, příjemno a temno. Představuji si to… Efekt představy umocní, zavrtáme-li se pod peřinu …

Postup zvaný paradoxní intence radí přivolávat to, čeho se bojím. Namátkou v bezpečném prostoru pohodlného lůžka tzv. zavrtán do přikrývky v duchu volám: „Jen se ukaž, tmo, jaká jsi, ukaž všechnu hrůzu, kterou umíš vyvolat. No, no, nějak ti to nejde. Zkus to znovu, nejde to, jsi trapná.“

Erik Erikson doporučuje postupy paradoxní psychoterapie. Boj s fobií ze tmy začít nepříjemnou a velmi únavnou činností prováděnou za silného osvětlení. Např. pod velmi jasným světlem stát na jedné noze a učit se zpaměti nezáživný text. Do únavy, víčka se budou klížit, noha bude bolet… ještě rádi zhasneme a ulehneme…

V jakémsi mini pojetí lze podobného efektu dosáhnout při usínání nad učebnicí oboru či jazyka, jenž není právě naše hobby.

Jak se zbavit fobie bez terapeuta

Variantou „pro samouky“ je postup podle I. M. Marxe:

1. Přesně a co nejkonkrétněji popsat, čeho se fobie týkají. Např. bojím se ulehnout v neosvětlené ložnici. Jednotlivé strachy ohodnoťte co do závažnosti na škále od nuly (nebojím se toho) až k desítce (je to nesnesitelná, děsivá představa). Jednička zde bude „není to nic příjemného“, dvojka „je mi to dost nepříjemné“, čtyřka „mám z toho strach“, osmička dejme tomu „za každou cenu se tomu chci vyhnout“.

2. Určíme cíl, vymezíme, čeho chceme dosáhnout – např. nebude mi vadit, když při cestě po schodech do mého bytu v pátém poschodí zhasne světlo. Zklidněte se jednoduchou relaxací, např. kombinací nádechu a výdechu s vnitřním hlasem slova „klid“. Opakovaně si představujte onu situaci. Po ukončení představy se vracíte do reality a zapíšete si intenzitu strachu s ní spojeného. Cvičíte den po dni určitý časový úsek – někdy se dokonce uvádí až 2 hodiny, což mi připadá příliš dlouho. I čtvrt hodina není málo. Imaginativní nácvik ukončíte, až se dostanete k nízkým číslům, resp. až k nule.

3. „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ – ověřujte si úspěch antifonického nácviku v reálu. Zapisujte si intenzitu prožitého strachu a věřte – jednou bude (už konečně) lépe.

Závěrem nabízím formulku, kterou si lze říkat v relaxovaném stavu – „Mám strach ze tmy, a co má být!“

Čtěte dále: Fobie lze mít z čehokoliv, věděl už Freud