Ve veřejném zdravotnictví je peněz mnohem víc než v tom soukromém, jenom se s nimi "trochu jinak" zachází.
Ostatně není to jenom o penězích. Využívám jak veřejného systému, tak díky zaměstnavateli i sítě soukromých klinik a někdy nestačím žasnout, jak málo stačí k proměně lidí. Ti samí doktoři a sestry, kteří na vás ve státní nemocnici pokřikovali jako na póvl, se překročením prahu soukromé kliniky stávají vzorem všech etických a lidských norem a propacientského chování. Přitom času mají stejně málo. Ona asi případná stížnost pacienta v tom druhém světě pro ně znamená úplně jiné riziko než ve státním.
Jen je zvlastni (pro post-komunisticky Absurdistan mozna typicke), jak se toleruje stret zajmu u doktoru. Statni nebo soukrome...vzdyt je to fuk. Energeticky narocne ukony, jako sterilizace, pradelna- se udela ve statnim, a pak se jde s privatnim usmevem na tvari ordinovat do soukroma. Pamatuji se na hysterii v jiste potravinarske firme, kde zadny zamestnanec nesmel mit zivnostenske opravneni. Na doktory je vzdycky dvoji metr, to zname.
Možná by se autor článku divil jak sofistikované jsou v takových nemocnicích informační systémy, kolik se investuje do vnitřního auditu a kontroly a kam všude do externích společností tečou peníze z rozpočtu a jak vysokou kvalitu a logistiku máme na papíře. Jsme všichni akreditovaní a leze z nás všech akreditovaný molitan...
Hlavním problémem je tzv. "bezplatné zdravotnictví". Pacitent skoro nic neovlivní, za nic nemá šanci si připlatit, ani za lepší kloub, ani za lepší jídlo. Podle hesla "všichni jsme si rovni", přičemž všichni vědí, že "někteří si jsou rovnější" - nemyslím si, že by třeba hejtman měl stejnou péči, jako pokladní. Jakmile jsou někde peníze klientů (či zaměstnavatelů), žije se lépe jak lékařům, tak pacientům. Typickým příkladem je krev - pojišťovna (pokud nejde o život) zaplatí denně 2 transfuze - pokud někdo k doplnění hemoglobinu potřebuje 3, musí zůstat ve špitále 2 dny. Proč by si tu jednu navíc nemohl pacient uhradit, když by o to měl zájem a jít dříve domů? Další příklad - klouby. Pacient nad šedesát většinou dostane méně kvalitní, než třicátník, proč by si nemohl doplatit rozdíl mezi "kovem" a "keramikou"? Takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Z možnosti si připlatit za to, či ono, by profitovali všichni - jak lékaři (další zdroj příjmů), tak pacienti platící, i neplatící (bohatší nemocnice = lepší péče pro všechny). Máme tu tržní hospodářství, ale ve zdravotnictví jsme pořád v minulém režimu.