August Engelhardt pocházel z Norimberka. Narodil se 27. listopadu 1875 do rodiny továrníka. Z gymnázia se mladý August rozhodl předčasně odejít, nejdříve aby rovnou zkusil studium fyziky a chemie na univerzitě, později však přešel do učení k lékárníkovi, kterému dělal asistenta.
Tam se začal zajímat o Lebensreform – tehdy populární německá hnutí propagující ideje zdravého životního stylu. Nejvíce jej zaujalo vegetariánství a nudismus. V roce 1899 se proto přidal k takto laděnému společenství, které vedli bratři Justovi v lázeňském městečku Eckertal. Nedlouhý pobyt, přerušený zátahem na komunitu a uvězněním Adolfa Justa za léčitelské praktiky, však zdaleka není tak zajímavý jako Engelhardtův pozdější život na Nové Guineji.
Romantická idyla nahých divochů
Pokus založit rajskou zahradu nebyl zrovna úspěšný, ale Engelhardt si ho prý užíval. V roce 1902 koupil kus kokosové plantáže na ostrůvku Kabakon v tehdejší Německé Nové Guineji a odstěhoval se tam. Po Evropě rozeslal reklamu, jejímž prostřednictvím hledal budoucí společníky pro tento projekt. O plantáž se nestaral, zato zahálel, nahý a bez klobouku se slunil, začal si psát deníky a ještě horlivěji filozofovat. Svou komunitu, zatím jednočlennou, nazval Sonnenorden, tedy Řád Slunce
.
Koncem roku 1903 se dostavil první zájemce: čtyřiadvacetiletý student a vegetarián Heinrich Eukens, původem z Heligolandu. Za šest týdnů zemřel v horečkách. Spekuluje se, že přesně neurčenou příčinou smrti mohl být nějaký tropický virus. Zakladatel ale dlouho sám nezůstal. V roce 1904 se k němu připojil slavný dirigent a muzikant Max Lützow. Idea života mimo civilizaci jej tak nadchla, že do Německa psal o svém pobytu na Kabakonu samé šťastné dopisy. Engelhardt dělal to samé.
Rajská zahrada smrti
Žijeme zde neustále nazí a požíváme skoro jen ovoce, hlavně posvátný kokos. Co jsou města: kamenné hrobky, pohřebiště štěstí a života, ve srovnání s mým ostrovem ověnčeným palmami, omývaným oceánem, zalitým sluncem?! Kabakon je ráj, který jen sotva kdy opustím. Jak já nenávidím oblečení!
To stálo na pohlednici poslané do vlasti v době Vánoc 1904. Prý ji našel v 80. letech na aukci sběratel známek Dieter Klein, zajímající se o exempláře z Německé Nové Guineje.
V únoru 1905 těžce onemocněl Lützow a vydal se do špitálu v osadě Herbertshöhe. Plavbu mu však zkomplikovala bouře a zemřel při ní. Dalších pár členů se rozhodlo sektu opustit. V některé literatuře se objevuje údaj, že komunita čítala až 30 členů. Ve skutečnosti Engelhardt uvedl v deníku 30 jmen lidí, kteří mu měli poslat svou adresu – tedy těch, které se chystal teprve pozvat. Pravý počet členů v danou chvíli prý nikdy nemohl čítat více než pět.
O smrti Eukense a Lützowa se psalo v Evropě i v New York Times. Engelhardt úmrtí přičítal nedostatečnému dodržování diety a svou komunitu nadále propagoval. Německé úřady se však veřejně ozvaly a občanům plavbu na Kabakon důrazně zakázaly.
Dalšími významnými příchozími byli August Bethmann a jeho snoubenka Anna Schwab. Bethmann se dle svého krátkého životopisu považoval za frutariána od roku 1986, chodil pěšky desítky kilometrů najednou a díky ovocné dietě prý nemusel ani pít. Toto místo se mu ze začátku jevilo jako naprostá utopie.
Nepoučitelný fanatik
Engelhardt svůj kuriózní život a spirituální cestu popisuje jednak v denících, jednak v knize Eine Sorgenfreie Zukunft: Das neue Evangelium: Tief- und Weitblicke für die Auslese der Menschheit – zur Beherzigung für alle – zur Überlegung und Anregung.
Základem byl Bethmannův pamflet z roku 1898, jehož dlouhý název také začíná frází „Eine Sorgenfreie Zukunft“ – „bezstarostná budoucnost“. Engelhardt toto doplnil o posbírané znalosti reálií i zkušeností. Dílo vyšlo několikrát, krátce po sobě. V roce 1913 byl publikován anglický překlad.
Kniha radí, jak se zbavit starostí: životem v tropech, distancováním se od civilizace a dietou založenou na kokosech. Poskytuje argumentaci chvílemi biologickou, jindy náboženskou. Bezstarostnost definuje jako blízký kontakt s Otcem Heliem, tedy Sluncem. Člověka považují Bethmann a Engelhardt, prý podle podoby trávicího ústrojí, za nikoliv masožravce jako tygr, ani bylinožravce jako kůň, ani zrnožravce jako křeček
, ale pojídače ovoce jako opice, specificky však kokosů. Ty jsou prý nejsvětější potrava pro člověka na základě některých veršů z bible i sinhálské lidové legendy, ale především prostého faktu, že vypadají jako lebka a hlava je z částí těla nejblíže ke Slunci.
Bethmann byl pobytem zprvu nadšený, ale čím déle pozoroval a psal, tím více se mu otevřely oči. Pohledem na Engelhardta byl tak znepokojen, že ho přinutil dát se hospitalizovat. Engelhardt vážil tolik, co běžný třináctiletý chlapec, a kůži měl obsypanou svrabem a vředy. Po zotavení se vrátil na Kabakon a stěžoval si, že z něj vypudili posvátnou éterickou substanci získanou ze Slunce. Žalostný zdravotní stav mu tedy očividně prozřít nepomohl.
Samotný Bethmann v červnu 1906 také onemocněl. Ostrov chtěl opustit, ale než mu připlula loď, z neznámých příčin zemřel. Nevylučuje se útok – s Engelhardtem se prý agresivně pohádali. Anna Schwab odjela z Kabakonu a stala se učitelkou guvernéra Německé Nové Guineje.
Smrt prvního německého hippie
August Engelhardt vydržel na ostrově do roku 1919. Od roku 1909 spravoval spolu s manažerem Wilhelmem Bradtkem plantáž, nově nazvanou Engelhardt & Co. Když zrovna nepsal nebo nečetl ze své knihovny čítající stovky knih, pózoval na fotky turistům. V roce 1915 plantáž dal k pronájmu a dal se do studia bylinek. V roce 1919 zemřel na malárii. Tělo se našlo 6. května, podvyživené a s nohama plnýma vředů. Nový správce plantáže vyházel jeho majetek do moře.
Kabakon je nyní neobydleným ostrůvkem v nezávislém státě Papua-Nová Guinea. Místní z okolních ostrovů si předávají příběh o vychrtlých nahých Evropanech z generace na generaci. Objevují se přezdívky jako „první němečtí hippies“. Již zmíněný filatelista Dieter Klein začal pátrat jak v archivech, tak i na vlastní cestě na ostrovy, a povedlo se mu sesbírat dost materiálu, který do té doby nebyl k dostání. Své poznatky předal dál napsáním kapitoly do historické knihy faktu „Die deutsche Südsee 1884–1914“ Hermanna J. Hieryho (2001).
V německy psaných médiích se Engelhardtův příběh čas od času opakuje. Spisovatel a novinář Marc Buhl jej zpracoval formou románu „Das Paradies des August Engelhardt“ (2011). Z anglicky píšících autorů zaujal Engelhardt novozélandského germanistu Svena Möntera, který o něm napsal diplomovou práci „Following a South Seas Dream: August Engelhardt and the Sonnenorden“ (2008). Téma zpracoval i švýcarský spisovatel Christian Kracht jako satirický román Imperium (2012) – volněji inspirovaný a plný ironie – který se dočkal i anglického překladu.
Nic nového pod sluncem
Alternativně se stravující komunity očividně nejsou „nic nového pod sluncem“. Počty se sledují těžce, ale počet lidí s tímto typem diety dnes určitě nepřesahuje milion. Odhaduje se, že veganů je na světě okolo jednoho procenta. Podmnožinou veganství je vitariánství (konzumace pouze syrových rostlin) a frutariánství pak tvoří ještě menší skupinu. Frutariánství je však velmi známý pojem. Tuto dietu po nějaký čas propagoval i Steve Jobs. Na internetu se lze proklikat k tvrzení, že je to cesta ke zdraví a plochému břichu, některým lidem se zamlouvá i představa „detoxu“. Jde sice o okrajovou záležitost, ale potenciálně nebezpečnou.
Engelhardt přitom také nebyl zdaleka první. Jeho cestu k alternativnímu životu inspirovala jednak už zmíněná komunita bratří Justových, dále pak různá tehdejší literatura. Hnutí Lebensreform byla v 19. století různá, některá na pozadí umění či politických idejí. Také se lišila svou radikálností. Kniha Obst und Brod: eine wissenschaftliche Diätetik
Gustava Schlickeysena z roku 1877 například propagovala ovoce jako „výživu ze slunce“, odsuzovala pak maso i luštěniny, med a všechno vařené. Dalším významným nutričním „expertem“ byl Arnold Ehret (1866–1922), který popíral existenci mikrobů, propagoval půst a nejdůležitější bylo podle něj vypuzení hlenu.
Galerie: Nadšenci do kokosů a návratu k přírodě
Nemůžeme ale ani říct, že by drastické ovocné diety byly před 150 lety velmi populární. Schlickeysena odsoudil tehdejší prezident britského Vegetariánského spolku jako radikálního nepřítele společnosti
. Objevují se také zkazky o tom, že Engelhardt očividně trpěl paranoiou. Němečtí spoluobčané na Guineji jej od začátku brali za duševně chorého a jeho vlastní texty bývají interpretovány jako důsledek silné nedůvěry ve společnost i v tehdejší lékařskou obec. To je ostatně i téma dnešní doby, hlavně ve spojení s dříve nevídanou dostupností všelijakých informačních proudů.
Zdroje:
Bismarck Stiftung: Einsame Männer auf einsamen Inseln oder wie Kokosnüsse in Neulauenburg zum Tod führen konnten
Nordbayern1: Der Ritter der Kokosnuss kommt aus Nürnberg
Atlas Obscura: Engelhardt: The Man Who Founded a Coconut Cult
Strange Flowers: The Sun of God
Independent: Fruitarianism: What happens when you eat nothing but raw fruit – and why do people do it?