Počet těch, kteří podlehnou automatům, každoročně roste. A u nás se není čemu divit. V České republice je síť heren a hazardních přístrojů velice hustá. Na jeden automat připadá pouze 170 lidí.
Říká se tomu gamblerství neboli patologické hráčství. Jedná se o další ze závislostí, kterou je nutno léčit. V útrobách zařízení, kde gamblerům pomáhají bojovat s jejich závislostí, jsem s jedním z nich mluvila o jeho osudu.
Z desetikoruny šedesát korun – a už se veze
Pavilon specializovaný na léčbu návykových nemocí v Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě. Druhé patro. Sesterna, zázemí lékařů, knihovna, jídelna, pokoje s lůžky a společenská místnost, kde právě v době mé návštěvy probíhá tzv. skupinová terapie. Jeden z klientů chybí.
Heslo „Kdo si hraje nezlobí“ v případě patologických hráčů neplatí
Dvaadvacetiletý Michal je sympatický blonďák se sportovní postavou. Úsměv od ucha k uchu. Jeden by řekl, že sem ani nemůže patřit. Když později začne vyprávět, úsměv se z tváře pomalu vytrácí. Jak jemu, tak i mně. K automatům se poprvé postavil ve čtrnácti letech, nejprve si jen s kamarády z florbalu krátil dlouhou chvíli. Později se ale po tréninku sem tam zašlo na pivo, na které nebylo dost peněz.
Ta blikající věc peníze dát uměla. Už tehdy si to Michal několikrát zkusil: „Poprvé, jak si pamatuju, jsem z desetikoruny udělal korun šedesát. Byl to fajn pocit. Napadlo mě, že se touhle cestou dají rychle vydělat peníze. Sumy se začaly zvyšovat. Vkládal jsem víc a víc. Zprvu i vyhrával, pak se to ale zlomilo a výhry přicházely opravdu jen sporadicky.“
To je vlastně začátek cesty do pekel, jak potvrzuje Hana Houdková, primářka zdejšího oddělení léčby návykových nemocí: „Situace, kdy člověk vyhrává větší a větší obnosy, urychluje vznik patologického hráčství. Hráč vloží do automatu sto korun a vyhraje dva tisíce.“
Pak už je jen krůček k myšlenkám typu:
- Jak málo stačí, abych zbohatl.
- Když se mi to povedlo jednou, proč bych to nemohl zopakovat.
- Určitě existuje způsob, jak obehrát automat.
- Já jsem chytřejší než ostatní, nenechám se zatáhnout do závislosti.
- Teď si zahraju a hned jak něco vyhraju, splatím dluhy a končím.
„Pokud se hráč dostane do podobného kolotoče uvažování, většinou již sám přestat hrát nedokáže,“ dodává primářka.
Gambler vede dvojí život
Z tohoto kolotoče uvažování se Michal dostává ještě dnes. Trvá to už osm let. Během té doby dokázala závislost na automatech způsobit v jeho životě pořádnou paseku: „Jsem vyučený číšník. Pracoval jsem společně se svou přítelkyní v jednom hotelu. Ona o tom, že hraju, věděla. Když už to překročilo únosnou mez, začala na mě tlačit, ať s tím přestanu. Sliboval jsem, ale byly to jen lži. Hrál jsem za jejími zády, vymlouval se. Snažil jsem se to tajit.“
Jak potvrzuje Hana Houdková, právě takové chování patří mezi základní projevy patologického hráčství: „Patologický hráč se snaží svou hru ukrývat před svým nejbližším okolím, lže o tom, kam jde, co dělá, jezdí hrát do jiného města. Někdy se objevuje až schizofrenní chování. Gambler vede dvojí život. Ten oficiální, s rodinou, a pak ten tajný, kde si žije ve svých fantaziích nebo hraje.“
Lži a výmluvy je jen jedna stránka věci. Závislost na automatech je neodmyslitelně spojena s penězi. A ty dokážou opravdu rychle mizet. Michal o tom ví své: „Ne vždy se dařilo. Ale potřeba hrát byla silnější než já. Byla to prostě droga, bez které jsem se neobešel. Co jsem vydělal, to jsem vrazil do automatů. Pak jsem si začal peníze půjčovat. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem peníze kradl. I když jsem dokázal peníze vyhrát, stejně jsem je tam nechal. Pak už jsem uvažoval úplně nelogicky.“
Přečtěte si: První pomoc při duševní krizi
Uvádí jeden příklad za všechny: „Dokázal jsem tisícovku proměnit na osm tisíc. V tu chvíli bylo cílem vyšplhat se na deset. Až toho dosáhnu, vyberu to a půjdu. Jenže jsem další dva tisíce prohrál. Přišla další vlna uvažování. Ještě tak tisícovku si můžu dovolit prohrát. Pak vyberu těch pět tisíc a půjdu. Nakonec jsem odešel s prázdnou.“
Bludný kruh se prohlubuje a to se logicky projevuje ve vztazích s nejbližšími. S přáteli, s kolegy, s rodinou: „Gambler postupně ztrácí své přátele, protože už na ně nemá čas, nemá si s nimi o čem povídat, protože je stále zaměstnán svými myšlenkami, kterým ostatní nerozumí. V rodině se projevuje buď nervózně nebo je uzavřený sám do sebe nebo naopak hyperaktivní. Často ve snaze napravit svým blízkým to, co zanedbal,“ popisuje primářka.
Michalova rodina mu v momentě, kdy byl téměř na úplném dně, poskytla provizorní zázemí: „Nevlastní otec je policajt, takže je naprosto proti jakékoli závislosti. Podpora z jeho strany byla nulová. Půjčili mi chatu, na které jsem přebýval. Bylo to v zimě. Bez peněz, bez jídla, bez pořádné střechy nad hlavou. Málem jsem umrznul. Tam jsem si poprvé uvědomil, že nemám šanci zvládnout to sám.“
Nesmím zapomenout, jaké to bylo
Třikrát odkládaný nástup do ústavní léčby závislostí se nakonec Michalovi podařil v dubnu letošního roku: „Byl to vlastně nápad přítelkyně, která vše zjistila, obvolala a zařídila. Měl jsem nastoupit už v loni, ale pořád jsem to odkládal. Objevovaly se brigády, možnosti přivýdělku. Myslel jsem, že vydělám peníze, splatím dluhy a život půjde v poklidu dál, bez toho, abych hrál. Bohužel, tak se nestalo.“
Michal se ze závislosti na hracích automatech ústavně léčí dva měsíce. Komplexní léčba jako taková trvá tři až šest měsíců. V tuhle chvíli nad odchodem a také nad tím, co bude, až opustí brány ústavu, nepřemýšlí: „Jsem tu kolem šedesáti dnů. Hodně mi to dalo. Uvědomil jsem si spoustu věcí. O hodně jsem přišel, o rodinu, o přítelkyni, o zázemí. Je na čase začít na sobě pracovat. Jestli to bude trvat tři měsíce nebo šest, neřeším. Chci odtud odcházet s čistou hlavou, s novými životními cíli a hlavně se zdravým sebevědomím, které jsem doteď neměl.“
Přečtěte si: Závislost na sexu – nenoc, ze které se dá léčit
Léčba ze závislostí, ať už jde o jakoukoli, si žádá striktní pravidla, která se musí dodržovat. Jak vypadá Michalův běžný den? „Den tady začíná o půl sedmé, všichni povinně musíme na rozcvičku. Po té se chvilku relaxuje a následuje snídaně. Součástí ranního programu je společný úklid, máme dokonce rozdělené rajóny. Pak začíná skupinová terapie. Po obědě si můžeme dopřát chvilku volna. Pak už se program liší podle toho, co si člověk zvolí. Odpoledne se nabízí pracovní terapie, hipoterapie, arteterapie a různé kroužky. Další náplní dne je gamblerská skupina, kterou poté střídá povinná vycházka s lékařem. Před večeří se ještě jednou všichni sejdeme na večerní komunitě, kde se rekapituluje den, hodnotí se, reflexe, postřehy. Po večeři pak nastoupíme na úklid. Do půl desáté, kdy je večerka, máme volný program.“
Jak dodává, i přesto, že život za zdmi tohoto zařízení rychle utíká, stále je dost času uvědomit si, kde udělal chybu a co chce v životě ještě dokázat.
Než se s Michalem rozloučím, nelze se nezeptat, zda cítí, že je dost silný na to, aby gamblerství opět nepropadl. „Uvědomuju si moc dobře, že jakékoli závislosti se člověk už nikdy v životě nezbaví. Je to jen o sebekázni, o vůli. Nesmím zapomenout na to, co všechno se dělo a jaké to mělo následky, Snažím se celý svůj život přehodnotit a udělám maximum proto, abych zase žil jako normální, zdravý, mladý člověk,“ odpovídá Michal opět s úsměvem na tváři a odchází na jednu z odpoledních terapií, tzv. gamblerskou skupinu.
ČLÁNKY DO MAILU