Hry a hračky jsou "genderově nekorektní" - a vždy byly

Člověk je tvor hravý. Nálezy her a hraček spadají do dob dávno minulých, staré Babylonie, Sumeru, Egypta či Číny. Víte, že například dnes opět tak populární jo-jo pochází z Řecka z období 1000 př.n.l. a bylo kamenné?

Jak si hráli ve starověku

V dřívějších dobách bývaly hračky vzácné, děti jich mívaly jen pár; místo hraní je čekaly jednoduché práce v domě nebo na poli.

Egyptské děti hrávaly podobné hry jako ty dnešní. Znaly i podobné hračky – panenky, vojáčky, dřevěná zvířátka, míče, kuličky, vlčka nebo obdobu kostek.

Ve starém Řecku chlapci, když se neučili ve škole, a dívky, které zrovna nepracovaly, hrávali míčové hry s nafouklými prasečími měchýři. Vyhráli si i s kostkami, káčou, panenkami, koníky houpacími nebo na kolečkách či s obručemi.

Autor: Theglasslab.com, Wikipedie/Altes Mu­seum

Podobně na tom byly i děti starých Římanů, které znaly navíc i stolní hry. Hračky se v průběhu století měnily jen málo.

Moderní dějiny hraček

Moderní historie hraček se datuje ke konci 19. a k počátku 20. století, kdy zrod marketingu a objevení se rodin soustředěných na dítě umožnily masové rozšíření trhu s hračkami. Na tomto vývoji je patrné, jak odrážel širší společenské trendy. Během první poloviny 20. století vyráběl hračkářský průmysl takové hračky, které vyhovovaly potřebě rodičů připravit děti na dospělé role a uchránit je před potenciálně nebezpečným vlivem vrstevníků.

Od 70. let se ale rychle šíří prodejní strategie, která se přímo obrací k dětem. Posílení hračkářského průmyslu vedlo k rostoucí komercializaci dětství a šíření svébytné dětské fantazijní kultury, prosté vzdělávacích nebo výchovných hodnot dospělých. Rodiče nejen ztráceli kontrolu nad světem dětských her, ale vůbec mu přestávali rozumět.

Hračky jako fantazijní únik

Současná převládající kultura hraček, které se obracejí k fantazijnímu světu, má svůj původ v třicátých letech minulého století, kdy výrobci hraček začali vytvářet licenční postavičky z filmů, rádia nebo komiksů. Mickey Mouse, Superman apod. oživovali trhy s hračkami v době, kdy hračkářské společnosti jinak sotva přežívaly. V období hospodářské krize umožňovaly hračky dětem, a zvláště chlapcům, uniknout do fantazijního světa před nejistotou rodinného života a nepředvídatelnou budoucností. Jak uvádí Cross, nadčasoví hrdinové jako kovbojská hvězda, ostrý detektiv nebo kosmonaut „všichni žili ve světě bez rodiny, v němž chlapec mohl zapomenout, že je dítětem a že jeho otec má dost možná daleko k hrdinovi a je bez stálé práce“.

Televizní reklamy v 60. a 70. letech předváděly dětem novinky, jimž dominovaly fantazijní hračky zbavené výchovných hodnot. 80. léta zašla ještě dále. Postavičky typu panenky Barbie nebo želv Ninja vzdálily hru reálnému světu rodiny a práce a podle Crosse i dětským potřebám rozvoje.

Proč k tomu došlo? Výrobci hraček přicházejí na nápady pro své novinky pozorováním, jak a na co si děti hrají. Takže za tyto trendy mohla televize? Anebo rodiče, kteří „dávají více, než děti vyžadují, a tím vytvářejí jejich vysoká očekávání,“ což lze přičíst na vrub pocitu viny pracujících matek a rozvedených rodičů, kteří mají málo času trávit čas se svými dětmi? Naštěstí argumenty, že by fantazijní hry na superhrdiny děti nějak poškozovaly v jejich vývoji, nevyznívají přesvědčivě.

Škodí dětem hry na superhrdiny nebo na válku? 

Hry na superhrdiny jsou aktivní fyzické hry, oblíbené zvláště u chlapců, v nichž děti předstírají, že jsou postavami z médií obdařenými mimořádnými schopnostmi včetně nadlidské síly nebo umění přeměňovat se v nadlidské bytosti (např. Superman, Batman, Spiderman…).

Některé studie – zvláště ty, které vycházely z výpovědí rodičů a vychovatelů – nacházely souvislost mezi superhrdinskými hrami a agresivním nebo násilným chováním dětí, novější výzkumy (Amy Parsons, Nina Howe) ale podobný vztah popírají. Naopak, vezmeme-li v úvahu poznatky odborníků, že hra je pro dítě jedním z nejdůležitějších zdrojů k dosažení emocionální a intelektuální rovnováhy a růstu, dále význam napodobovací hry pro dětský rozvoj (Johnson et al., 2005), a k tomu přičteme zájem chlapců o hraní na superhrdiny, bylo by krátkozraké dětem bránit v podobných hrách. Je zřejmé, že pro některé děti představují superhrdinské hry důležitou stránku sociálního, emocionálního, kognitivního a jazykového rozvoje, otvírají je tvůrčím možnostem a umožňují jim objevovat svůj svět s pocitem větší síly a kontroly.

Podobně nerozumné by bylo, kdyby chtěli rodiče bránit dětem, aby si hráli na válku nebo jiné hry vztahující se k násilí. Děti ve hrách objevují svět, vyrovnávají se s možnými variantami jeho vývoje a přehrávají velká témata, k nimž patří i válka nebo umírání. Jedná se o přirozenou potřebu dětí: hry na vojáky, zbojníky, piráty, nebo třeba na Kajínka patřily u chlapců vždy k těm nejoblíbenějším.

Jak si hrají holčičky a kluci aneb „genderově nekorektní“ realita dětství

Feministky, které popírají vrozené genderové rozdíly, by měly chvíli pozorovat, jak si děti hrají. Chlapci bývají zaujati fyzickou realitou, a tomu odpovídají i jejich hry, které se zaměřují na fyzickou manipulaci svého okolí, ať už to znamená přehrávat velká témata společnosti (hry na válku, četníky a zloděje, kovboje, indiány či piráty, stavění raket, budování bunkrů nebo tajných klubů), nebo objevování přírody (chytání cvrčků či žab, sbírání brouků, šneků a všeho možného).

Děvčata se zase soustřeďují na vnitřní realitu – přemýšlení, snění, plánování, a hlavně nekonečné klábosení, kterým sdílejí náboj a bohatství svého vnitřního světa. Namísto sbírání předmětů jako u chlapců dominuje jejich dětským hrám péče o panenky nebo různá zvířátka.

Autor: Mattel, Inc.

Barbie, model 1959

Skutečnost, že děti obou pohlaví přitahují rozdílné hračky, se běžně uznává, byť některé z těchto preferencí bývají ovlivněny názory rodičů na to, co je vhodnou hračkou pro každé pohlaví. Moderní výzkumy ukazují, že zatímco chlapci vytrvale upřednostňují autíčka nebo vojáčky, dívčí volba bývá rozmanitější a může zahrnovat tzv. maskulinní hračky stejně jako dětské panenky nebo vybavení do domečků.

Podle studie, která se prováděla v 70. letech na Tchajwanu, upřednostňovali chlapci hračky v tomto pořadí: elektrické hračky, poté klouzačky a houpačky na hřišti, tříkolky, pušky a draky. Děvčata zase volila na prvním místě klouzačky a houpačky, poté draky a činnosti jako skládání z papíru, dále zpěv, a nakonec hraní s domečkem.

V afrických společenstvích, striktně oddělených podle pohlaví, chlapci občas dívkám pomáhají vyrábět panenky, ale rozhodně je nebaví hrát si pouze s panenkami. Namísto toho si z týchž posbíraných materiálů raději vytvářejí vozidla, vojáky nebo dětské zbraně pro své vlastní hry. Většina západních badatelů všeobecně uznává, že chlapci preferují pušky a další hračky vztahující se k násilí, zatímco dívky upřednostňují hraní s panenkami a vybavením do domečků.

Hraní nezanikne

Kdyby se staromilci, kteří nostalgicky vzpomínají na zaniklé dětské hry, trochu porozhlédli po dětských hřištích, záhy by přišli na to, že se mezi dětmi objevila spousta nových her, které odrážejí moderní dobu. Jejich bohatství a rozmanitost si nijak nezadají s časy minulými, ba naopak je i předčí, jak dosvědčuje Miloš Zapletal svými obsáhlými encyklopediemi her­. 

Sotva si děti před sto lety hrávaly například na pašeráky, kteří své zboží ukrývají v kole. Jiná hra, kterou snadno objevíte na sídlištích, hoňkoschovka, zase vypadá, jako by ji někdo speciálně vymyslel k tomu, aby se běhalo kolem panelákových bloků.

I tyto příklady posilují jistotu, že hry a hračky nezaniknou a děti si budou mít stále kde hrát.

Zdroje:
Publication Information:Article Title: Kids' Stuff: Toys and the Changing World of American Childhood. Contributors: Lisa Jacobson – author. Journal Title: Journal of Social History. Volume: 32. Issue: 4. Publication Year: 1999. Page Number: 944+. COPYRIGHT 1999 Journal of Social History; COPYRIGHT 2002 Gale Group
Britannica
a další