Stěží najdete nádhernější zvíře, než je kůň. Pohled na jezdce, který elegantně krouží v drezurním obdélníku nebo jen tak cválá krajinou, v nás vyvolává romantické pocity a vzbuzuje obdiv. Ještě silnějším emotivním zážitkem je, když se na koně sami poprvé posadíte. Jízda na hřbetu koně ale může s sebou přinášet také výrazné léčebné účinky, které využívá hipoterapie. Následující odborné informace pocházejí z knihy Hipoterapie od autorů Karola Hollého a Karola Hornáčka.
Hipoterapie je rehabilitační metoda, která využívá komplexní působení koně na člověka.
Léčebné působení jízdy na koni zmiňuje už Marcus Aurelius. Je zajímavé, že ji císař využíval v blízkosti řeky Hron, nedaleko míst, kde se dnes nachází psychiatrická nemocnice Hronovce, největší pracoviště, kde se dnes na Slovensku hipoterapie provádí.
Proč na nás kůň tak působí
Pozitivní emoce, které kůň vzbuzuje, nemají původ pouze v estetickém cítění současného člověka, přestože je vyvolává evidentně krásný tvor, ale sahají hluboko do dávnověku, kdy se formoval jeho symbolický a archetypický význam. První kontakt člověka s koněm bývá poznamenán ambivalentními pocity. Nejčastěji směsí strachu a obdivu, odmítání a tužby. Strach postupně s narůstajícími zkušenostmi mizí, obdiv a touha se stupňují.
Hipoterapie působí vyrovnávajícím způsobem. Upravuje do normy kvality, které se projevují v nedostatečné nebo nadměrné intenzitě – např. svalové napětí. Nejvýrazněji ale vyrovnává psychické funkce. Už samotný sed na kráčejícím koni ovlivňuje sebevědomí a sebeuvědomování. Když člověk vidí svět shora, ovládá ho, „je v sedle“ a řídí svůj vlastní osud. U nechodících klientů se pocit sebevědomí upevňuje pocitem prožívání první „chůze“. Kůň ale usměrňuje i nadměrné sebevědomí; obranně reaguje na nevhodné chování pacienta. Kůň přijímá každého, ale na projevy hyperaktivity nebo agresivity reaguje svým obranným chováním. Tím učí pacienta dodržovat určitá pravidla.
Hipoterapie má usměrňující vliv také na emotivní změny. Oslabenou emotivitu oživuje, ale nadměrnou tlumí hranicemi dovoleného chování ke koni. Hipoterapií se odbourává nedůvěra, úzkost a strach.
Kůň dodává energii
Všichni, kdo provádějí hipoterapii, registrují překvapivý „nával síly“ do chabého pacienta, který se posadí na koně. Rychlé napřímení shrbeného pacienta okamžitě po kontaktu se hřbetem koně má často dramatickou podobu zejména u dětí. Ve vztahu člověka a koně se někdy přímo nabízí bioenergoinformační výklad, podle kterého existuje okolo každého živého, ale i neživého objektu elektromagnetické pole.
Čtěte také: Hudba i lidský hlas léčí
Při souhře jistých faktorů dochází k přenosu energetického obalu z objektu na objekt. Například emoce člověka jako radost, smutek, strach, kůň okamžitě registruje, a to nejen tehdy, když je člověk u něho, ale i tehdy, když je ještě dostatečně vzdálený. Kůň bleskově reaguje svým chováním (klopí uši, vztyčuje hlavu atd.) i na rychlé změny emocí, které lze těžko vysvětlit výborným čichem koně a biochemickými procesy v lidském organismu. Zvláště rychle reaguje kůň na objevení se nejistoty a strachu u člověka.
Když se pacient posadí na koně, dojde ke vzájemné interakci jeho biopole a biopole koně. Někteří senzibilové dokážou vidět projekci energoinformačního systému, laicky aury, v níž se různé emoční stavy projevují jako barvy. Sledováním barevných změn v auře pacienta se obvykle zachytí posílení červené barvy duchovna a nezištnosti, žluté barvy pozitivních emocí a komunikace s okolím a modré, která vyjadřuje ochrannou a současně i komunikační složku aury. Současně se projevuje oslabení zelené jako indikátoru porušení energetického systému. Černá (negativní energetický odpad) se ztrácí.
Obecně se přijímá předpoklad, že kůň svým silným energetickým polem pozitivně ovlivňuje oslabené pole pacienta. Méně je známo, že pole pacienta může mít negativní vliv na pole koně. Také proto je vhodné po ukončení práce s pacientem zařadit do programu krátkou, 10–15 min přestávku, během níž se kůň může popást nebo vyválet. Energetický stav koně se částečně upraví. I tak je na konci hipoterapie pacient, popřípadě rodič energeticky čistější a kůň je energeticky zhoršený.
Kůň pacienta naučí komunikovat
Jízda na koni učí mezidruhové komunikaci. Kůň jako typické stádové zvíře dokáže dobře sociálně komunikovat. Také u člověka fungují principy sociální hierarchie podobně jako u zvířat ve stádě, člověk podobně zakouší i pocit bezpečí, je mu blízký boj o dominanci, gesta podřízenosti, zná žárlivost a závist, podobně jako jiné prvky stádového života.
Experimentálně se zjistilo, že především schizofrenici nebo autističtí pacienti spíš navážou kontakt se zvířetem než s člověkem.
Emoční neutralita koně, jeho schopnost provokovat správné nonverbální reakce – jak se prokázalo u autistických dětí – jsou faktory, které představují tzv. sociální katalyzátor, pomocí něhož lze navázat kontakt s terapeutem.
V neposlední řadě už samotný vztah, který se formuje mezi koněm a klientem, působí jako velmi silný motivační činitel.
Věděli jste o koni?
- Kůň se rodí ustrašený, klaustrofobický a „běžící na plný plyn“. Kůň se tlačí proti tlaku a zbytečně neplýtvá energií. Je hledačem klidu a odpočinku. Psa po dobrém výkonu odměníme pamlskem, koně oddechem.
- Koně se bojí uzavřených prostor a nesnášejí omezení.
- Kůň je zvíře zvyku. Pokud se na něj požadavky nemění, naučí se dělat všechno možné. Pro nácvik je důležité pravidelné opakování dané činnosti.
- Kůň nemá výjimečnou inteligenci, má však mimořádně vyvinuté smysly a jako jiná stádová zvířata má rozvinutý smysl pro vzájemnou komunikaci – čtení řeči těla, smysl pro rovnováhu a pro rytmus.
- Člověk koni svým vzezřením, chováním i pachem připomíná dravce. Pokud ho nepřesvědčíte o opaku, bude se vás bát. Úlohou prvního stupně práce s koněm je naučit ho důvěřovat člověku.
Hipoterapie v praxi
Přicházím na domluvenou návštěvu jízdárny na okraji Opavy. Hipoterapie se provádí většinou na kryté nebo otevřené jízdárně, na rovném terénu. Počasí nám přeje, takže terapie probíhá venku. Kůň obíhá v kruhu, cvičitelka Dagmar stojí uprostřed, drží koně na provazu a komunikuje s ním pomocí slova a biče. Dáša nemá hipoterapeutickou licenci, ale je zkušenou koňařkou. Kůň nemá sedlo, jenom madla. Sedlo se v hipoterapii využívá co nejméně, výrazně totiž omezí potřebný trojdimenzionální pohyb hřbetu koně o jednu dimenzi, a to předozadní. Přímý, co nejtěsnější kontakt lidského a koňského těla umožňuje lepší procítění pohybů koně, jejich přenos a splynutí s koněm. Stejně tak se v klasické hipoterapii nepoužívají třmeny. V hipoterapii má klíčovou úlohu ovlivnění postury, tedy motorických schopností člověka, jejichž cílem je udržení polohy.
Čtěte dále: Tajemství šikovnosti: Víte, proč neumíte tančit?
Přichází David, mladý muž, který trpí roztroušenou sklerózou. Právě u pacientů s touto diagnózou zaznamenali v jízdárně velice dobré úspěchy, jak mi později vysvětluje Dáša. „V minulosti k nám Roska (sdružení postižených roztroušenou sklerózou) posílala spoustu pacientů, ale časem jejich hipoterapie skončily, nejspíš přišli o dotace,“ říká.
„Jak dlouho ti trvalo, než sis na koně zvykl?“ ptám se Davida. „Asi tři sezení,“ říká a nasedá na koně, což se obvykle dělá z levé strany. Pří jízdě do kruhu by jezdec měl mít dominantní ruku na vnější straně. „I koně mohou být leváci nebo praváci, pozná se to podle toho, na kterou stranu jim jde hříva. Většina koní je leváků.“ Jízda trvala Davidovi něco přes patnáct minut. „Delší dobu už by to nebyla terapie, ale ježdění,“ říká Dáša.
Na hřbetu koně
Nakonec si sám zkouším jízdu. Nejprve leh na hřbetu koně. „Při této pozici se uvolní všechny svaly, velice to uklidňuje. Důležité je i cítit teplo koňského těla. Efekt uklidnění jsme využívali u mentálně retardovaných pacientů.“ Zatímco se vozím a kůň kráčí v kruhu, Dáša mě dále zasvěcuje do tajemství léčby pomocí koně. „Některé metody, které se zkoušely v počátcích hipoterapie, se nám neosvědčily, byly pro klienty velice zatěžkávající. Jako třeba když jsme pacienty vozili na hřbetě našíř jako pytel brambor, takový způsob je dost náročný i pro zdravé jezdce. Pozor je třeba dávat i na to, že při určitých onemocněních působí jízda kotraindikativně, například u svalové dystrofie nebo některých očních vad. Úžasný je ale pohled na postižené dítě, které se díky jízdě na koni dokáže poprvé posadit.“
Přečtěte si: Zabíjeli byste „ošklivé blbečky“?
Při jízdě na koni si musíte zvyknout na silně rozkročené nohy. Sedět zpříma, nohy tlačit dolů, tlačit se dopředu, sedět na sedacích kostech, nikoliv na stydké kosti… Držet se madel. Přizpůsobit se chodu koně tak, aby horní část těla při jízdě neposkakovala. Jednoduše splynout s koněm, být jedno tělo. Kůň přešel do klusu. Pokud jste nikdy v sedle neseděli, je to pocit, asi jako když plujete v úzké loďce, která naráží na vlny (tedy pokud jste někdy pluli). Při cvalu, který byl rychlejší než klus, jsem chvílemi měl pocit, že jsem zase kluk a houpu se na pouťové atrakci. „Kdyby vás při jízdě na koni někdo viděl zpoza plotu, od prsou nahoru, neměl by poznat, že jedete na koni,“ říká Dáša.
Opodál se pásl jiný kůň. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho na čelo. „Tak to je jediné místo, kam se koním nemá sahat. V určité vzdálenosti mezi očima je bod, kam kůň nevidí a může se leknout“ dostane se mi varování. S koňmi se to zkrátka musí umět. Ještě že jsou nadšenci, kteří koním rozumí a umí jejich schopností využívat i ku prospěchu ostatních.
ČLÁNKY DO MAILU