Místo brýlí lidé používali čtecí kameny i vodní lupu. Brýle byly zprvu jen pro bohaté

Zrak patří mezi nejdůležitější z našich smyslů a těžko si dovedeme představit, že bychom o něj přišli. Jakmile se začne zhoršovat, dnešní doba nabízí nejrůznější řešení, v tom lepším případě třeba v podobě brýlí nebo dioptrických čoček. O tom si ale naši předkové mohli leda nechat tak zdát. Dlouhou dobu se nevědělo, jak to zařídit, aby člověk s horšícím se zrakem zase viděl. Jakmile vysoce postavený člověk začal ztrácet zrak, bylo jasné, že číst mu už budou jen jeho sluhové a otroci. Kdo vynalezl první brýle a jaký byl jejich historický vývoj?

Dříve se brousily kameny 

Důvod, proč dlouho neexistovaly brýle, byl vlastně jednoduchý. Ve starověku a ani raném středověku nedokázali vyrobit čisté průhledné sklo, které by mohlo sloužit jako čočka. K různým optickým či jiným účelům se používaly broušené kameny, zejména odrůdy křemene – hlavně křišťál. Broušené drahokamy byly ceněny jako šperky, ale dochovala se také informace, že císař Nero rád sledoval gladiátorské hry přes velký zelený smaragd. Těžko soudit, jestli to pro něj byly sluneční brýle, anebo tak činil pro vylepšení zábavné kratochvíle.

Přečtěte si také:

Žena díky operaci po desítkách let zase vidí. Hned po zákroku si prohlížela rybičky

Zabarvené čočky se ostatně objevily již ve 12. století v Číně a v této době se ani tak nepoužívaly jako ochrana před sluncem, jako z jiných důvodů. Uvádí se, že je nosili soudci, aby jim nebylo vidět při jednání do očí. Pravé sluneční brýle se začaly ve velkém vyrábět až od 20. let 20. století a nemusely nijak dlouho čekat na to, kdy přijdou do módy.

Ve starověku se žádná zvětšovací skla nepoužívala, broušený křišťál sloužil k jiným účelům, speciální skla pak třeba k vypalování ran. Výjimkou je snad vynález Římanů v podobě skleněných čtecích koulí naplněných vodou, jež sloužily jako jakési primitivní lupy. Ty ke čtení používal třeba i filozof Seneca (4 př. n. l. – 65 n. l.), který už na stáří špatně viděl. Lom světla pak poprvé popsal řecký matematik Ptolemaios na počátku 2. století našeho letopočtu.

Kameny jako záchrana pro mnichy

Brýlí na čtení a psaní se ale prozatím nikdo nedočkal, ostatně to ani nebylo potřeba. Obvyklé bylo předčítání v různých kruzích, například klášterech. Panovníkům a vysoce postaveným pánům četli jejich sluhové a otroci, kteří za ně také psali dopisy, v raně středověkých klášterech byl pokaždé určen jeden bratr, který se toho dne postil a u společného jídla ostatním řeholníkům předčítal ze svatých knih.

Přečtěte si také:

Lékaři vrátili muži zrak po šestnácti letech. Den po operaci již četl

Pro mnichy v klášterech bylo ostatně tragické, pokud jim slábl zrak, protože jejich denní náplní bylo často právě přepisování rukopisů. Kolem roku 1000 se dostavila částečná záchrana v podobě takzvaných čtecích kamenů. Jak takové primitivní lupy fungovaly? Šlo o skleněný kužel, který se užší stranou položil na rukopis, pohledem shora do jeho širší strany se písmo automaticky zvětšilo. Uvádí se, že tyto čtecí kameny byly vyrobeny v Benátkách, ale přesně se to neví. Pravděpodobné je, že pocházely z vyspělého Východu a do Evropy se teprve postupně začaly dovážet. Mnohem později byly tyto čtecí kameny oblíbené i na starých univerzitách.

Údajným tvůrcem čtecích kamenů byl Arab Ibn al-Haytham (965–1040). O čtecích kamenech se zmiňuje i anglický filozof Roger Bacon (1220–1292), který byl skvělým vynálezcem a zabýval se optikou, což se nelíbilo církvi, proto také skončil ve vyhnanství a následně ve vězení, kde zemřel.

Přečtěte si také:

Neutírejte si oči po koupání do ručníku, hrozí zánět spojivek. Do kufru zabalte umělé slzy

13. století a konečně brýle

Nejstarší zmínka o brýlích pochází ze 13. století, kdy se v jednom italském rukopisu z roku 1289 píše o čočkách upevněných obroučkami. Tento vynález má údajně původ z Benátek. Tehdy se tam již nacházely proslulé benátské hutě na ostrově Murano, které uměly vyrobit čisté křišťálové sklo a první čočky. Přímo v Benátkách hutě být nesměly z důvodu rizika požáru, proto byly na ostrově Murano sklárny, které se tehdy hodně proslavily.

O tom, kdo byl vlastně úplně prvním vynálezcem brýlí, se dodnes vedou spory. Uvádí se, že to byl Salvino D´Armate z Pisy, anebo také dominikánský mnich Alessandro Spina z Florencie. Na jedné fresce z roku 1352, jejímž autorem je Tommaso di Modena, je vyobrazen mnich, který má vcelku normální brýle a čte knihu. Na jiné fresce z té doby zase dva kardinálové, kteří drží zvětšovací skla v obroučkách. To dokazuje, že už tehdy brýle existovaly.

V té době se také brýle obvykle držely před obličejem. Z vhodných materiálů pro upevnění broušených čoček se používala želvovina, parožina, velrybí kostice, zvířecí rohy, železo, kůže nebo stříbro a bronz, které byly již dražší a určeny jen pro bohaté vrstvy.

Brýle jako známka učenosti

Opravdové brýle byly známy od 16. století, kdy se běžně vyráběly broušené konkávní čočky. Brýlová skla se vyráběla také u nás, v jižních Čechách, na přelomu 16. a 17. století. Od 17. století se v Čechách tavilo sklo a začaly vznikat první významné sklárny, například v okolí Turnova a později Jablonce nad Nisou. Samotné období renesance kolem 15. a 16. století přineslo rozvoj vzdělanosti a s ní i brýle, které usnadňovaly čtení, takže se od této doby brýle začaly považovat za známku jisté učenosti, vzdělanosti a inteligence.

Bifokální čočky s dvojí ohniskovou vzdáleností, které umožňovaly vidění na blízko i na dálku, vynalezl americký přírodovědec Benjamin Franklin (1706–1790). Tyto brýle se nejvíce rozšířily od konce 18. a počátku 19. století. Po celé 19. století si lidé v případě potřeby kupovali brýle sami dle vlastního uvážení, nebylo běžné čekat na vyšetření u lékaře.

Monokl místo ošklivých brýlí

Napříč časem se brýle také různě upevňovaly. Někdy čelenkou vedoucí přes temeno až do zadní části hlavy, pak existovaly brýle na řetízku, které držely jen na nose, brýle, jež upevňovaly pásky kolem celé hlavy, brýle s rukojetí, které se držely před očima a používaly například místo kukátka v opeře v 18. a 19. století.

Dříve byly brýle spíše vzácné a nosily je pouze bohatší vrstvy a ti lidé, kteří na to měli. Svou zajímavou historii má také monokl, který s oblibou nosili muži, kteří se styděli mít nevzhledné brýle. Monokl se rozšířil od roku 1700, kdy byl poprvé vyroben v Německu.

Jedním ze známých výrobců brýlí v 18. století byl Benjamin Martin. Jeho brýle dostaly název Martin's Margins a sběratelé je vyhledávají dodnes. 18. století bylo vůbec přelomem ve výrobě brýlí a začaly se už objevovat klasické brýle, takové, jaké je známe dnes.

Počátkem 19. století pak byly i zavedeny zvláštní cylindrické čočky pro korekci astigmatismu a od počátku 20. století nastal ve výrobě brýlí obzvláště velký rozvoj. Plastové čočky se pak začaly vyrábět od 80. let 20. století, což přineslo další výhody, třeba to, že se brýle jen tak snadno nerozbily, nepoškrábaly a byly i lehčí.