To, že někoho ze svého okolí označíme za hypochondra, nemusí ještě nic znamenat. Toto lidové pojmenování si může vysloužit každý, kdo se trochu více sleduje a chodí často k lékaři. Jestliže jsou to jen hypochondrické sklony, můžeme se spíše setkat s blahosklonným chováním stran blízkých osob či praktického lékaře, kterému už možná leckdy dochází trpělivost. Hypochondrie ale může být i závažnější diagnóza anebo psychická porucha, která se přesněji nazývá Münchhausenův syndrom.
Co se dozvíte v článku
Kdo všechno je hypochondr
Hypochondrii někdy bereme i jako symptom, tedy projev či příznak jiné diagnózy, například bývá častá u autismu, úzkostně-depresivní poruchy, u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD) či fobie z mikrobů nebo nějaké konkrétní nemoci, například rakoviny.
Za hypochondra můžeme považovat úzkostnějšího a opatrnějšího člověka, který nerad riskuje a velmi dbá na své zdraví. Stejně tak i člověka, který má třeba panickou hrůzu ze smrti, proto se sleduje a s každou hloupostí běží k lékaři.
U klasické hypochondrie jde o to, že se člověk nemoci obává a nepřeje si ji, případně je přesvědčen, že nějakou konkrétní nemoc má a vyžaduje její léčbu, aby se jí zbavil. V případě Münchhausenova syndromu ale naopak získáváme dojem, že hypochondricky působící pacient chce být nemocný a vyhovuje mu trvale zůstávat ve statusu pacienta, klidně celoživotně, kdy třeba jednu nemoc snadno vymění za jinou. Přeje si podstupovat spoustu zákroků a polykat kvanta léků, protože je to jeho způsob života, jeho obsese, kompenzace něčeho, a především potřeba mít pozornost ze strany svého okolí.
Galerie: Slavní hypochondři
Jak popsali hypochondra před sto lety
Před sto lety na hypochondrii nahlíželi jako na nervovou či duševní chorobu a při diagnóze i léčbě pak záleželo na její závažnosti. Krásnou a výstižnou diagnózu přináší kniha Přírodní léčba a domácí lékař od kolektivu autorů, kde je hypochondrie popsána jako „zvýšená citlivost a pozornost k vlastním stavům zdravotním s chybnými závěry“.
Je zdůrazněno to, že hypochondr se ve svých úvahách o svém zdravotním stavu mýlí, protože nemá soudnost a patřičné zdravotnické vzdělání, aby rozpoznal, co jej vlastně trápí. Je otrokem svých myšlenek a obsesí, které jsou natolik hluboké, že jej nepřesvědčí ani odborný názor lékaře.
„Z lehkého kataru plic udělá tuberkulózu, z bolesti v kříži zánět ledvin, ze závratí hrozící mrtvici, ze slabosti blížící se konec života,“ píše lékař Jan Šimsa (1865–1945) v kapitole o hypochondrii.
Slaboch, který pěkně vypadá, a otrok stolice
Doktor Šimsa dále popisuje hypochondra jako člověka, který je zaujatý svou fiktivní nemocí a vyhledává různé možnosti léčby včetně přírodní medicíny. Je to „slaboch, který někdy docela pěkně vypadá, což bývá v rozporu s hroznými nářky“. Hypochondr je „pesimista, člověk náladový a vždy náchylný vše chápat černě, naříkálek, tyran své rodiny a celého okolí, bezohledný egoista, který každému musí vykládat o své chorobě a každý mu musí sloužit. Kdo mu nevěří, ten je necita nebo nevědomec“.
Také je to často „přehnaný vegetarián, dietník, nepřítel masa, přehnaný milovník studené vody nebo bázlivec každého průvanu,“ který se „halí do šatů, houní, uzavírá okna, aby se nenachladil, napařuje se a vypocuje nebo bere něco pro stolici a stává se otrokem stolice“.
Podle Jana Šimsy si hypochondr sám dobrovolně kazí radost ze života, trápí se, „schází na výživě“ a hubne.
Léčba hypochondrie: je třeba buditi síly duševní
Hypochondr se nedá jen tak snadno vyléčit, navíc je hotovou pohromou pro lékaře. Doktor Šimsa zmiňuje, že pacienta je třeba vyšetřit, i když jsou jeho problémy značně zveličené.
Následně doporučuje léčit celou osobnost, nikoli pouze jeho uvedený problém. Je třeba „buditi síly duševní, síly mravní, dáti jiný názor světový, odvrátiti pozornost od sídla domnělé choroby, zaměstnat nemocného užitečnou prací a nechat zklidnit předrážděný mozek“.Hypochondrovi doporučuje vhodný sport a změnu prostředí, například pobyt na venkově nebo v lázních. Je také nutné vyvarovat se pití alkoholu.
Hypochondr, nebo vysoce citlivá osoba?
Jak je vidět, před sto lety věnovali lékaři hypochondrům dostatek své pozornosti, ať už si o diagnóze mysleli cokoliv. Především pak léčili hypochondrii jako takovou. Dnes tyto sklony klasická medicína příliš neřeší, pouze vážnější případy duševních potíží či nemocí se odkazují k psychologům a psychiatrům. Řada hypochondrů má samozřejmě zcela pochopitelný pocit, že je jim ze strany lékařů věnováno málo pozornosti a že oni sami přece musí vědět, co jim jejich tělo říká. Je však dobře, že se dnes bere vážně psychosomatická medicína, která může pomoci najít souvislosti mezi subjektivními fyzickými obtížemi pacienta a jeho psychikou.
Stejně tak bychom neměli opomíjet hypersenzitivní osoby neboli vysoce citlivé lidi (highly sensitive person), což je poměrně nová škatulka, kterou uznává moderní psychologie. Tito lidé jsou úzkostnější, mají zesílené smyslové vnímání a emocionální prožívání, proto si mnohem snadněji všimnou, co se děje s jejich tělem. Kromě obav z nemoci a vyššího emočního prožívání mohou subjektivně pociťovat příznak nemoci mnohem dříve, než jej vůbec lékař dokáže diagnostikovat. Samozřejmě, že hranice mezi zprvu diagnosticky nejasnými příznaky a zcela fiktivními příznaky hypochondrické mysli je někdy velmi tenká až neprůkazná.
Jak vnímáte hypochondry?
Chcete mít každé ráno v mailu přehled aktuálních článků z Vitalia.cz? Objednejte si náš mailový servis a žádná důležitá informace vám neuteče. Objednat si lze i týdenní přehled nebo také newsletter To hlavní, páteční souhrn nejdůležitějších článků ze všech našich serverů. Newslettery si můžete objednat na této stránce.
ČLÁNKY DO MAILU