Říkali jim posměšně „citrónci“. Ovoce zachránilo námořníky před kurdějemi

Oteklé a krvácející dásně, páchnoucí dech, samovolné vypadávání zubů, bodové krvácení kolem kořínků chloupků, otoky kloubů, rozsáhlé modřiny, krvácení z nosu, zvracení krve, nehojící se rány, celková slabost a malátnost a nakonec srdeční selhání a náhlá smrt… Zhruba po třech měsících se objevují první symptomy, které po sedmi až devíti měsících jsou již život ohrožující. Když ještě v 18. století fyzicky zdatní námořníci opouštěli britské přístavy na objevné zámořské plavby, bylo tohle všechno na lodích tak očekávatelné jako mořská nemoc.

Zkušení mořeplavci sice uměli ztráty na životech předem odhadnout podle naplánované doby plavby, ale marně si lámali hlavu, zda záhadné onemocnění vyvolávají neznámé choroboplodné částice, nezdravé výpary v podpalubí, slaný vzduch, těžká práce a nepohodlí, polibky prostitutek při mezipřistáních… nebo snad za tím mohla být jednostranná lodní strava?

V roce 1615 představovala obvyklá denní dávka potravin osm uncí (1 unce = 28,35 gramů) sýra, čtyři unce slaniny (sušeného hovězího masa) a libru (1 libra = 0,454 kg) sucharů nevalné kvality, které se daly spolknout jen s galonem (1 imperiální galon = 4,546 litrů) piva. Názor, že problémy souvisí s potravou, podporovala skutečnost, že onemocnění jen zřídka napadalo na moři lépe se stravující důstojníky, dokonce se vyhýbalo i poddůstojníkům. Také ovšem udeřilo dříve na cestách, které začínaly na jaře.

Kurděje bývaly postrachem lidstva

Obchodníci s otroky na palubách přeplněných lodí si neustále stěžovali britské Admiralitě, že je onemocnění „zboží“ ruinuje, když je připravuje o tolik cenných životů. Na řece Temži v trvale zakotvené vězeňské lodi kosilo onemocnění své oběti jak neúnavný kat. Obětmi se nestávali pouze námořníci, ale také pasažéři, kteří ve stále větším počtu cestovali na lodích do zámořských osad. Na souši napadalo toto onemocnění především vojenské posádky a obyvatele měst, které byly dlouhou dobu v obležení. Lékaři dělali, co mohli, aby nemoc zkrotili a zlikvidovali. Výsledky jejich snažení na sebe však nechaly dlouho čekat.

Dnes již vzácné a téměř se nevyskytující onemocnění, kdysi však běžná, závažná a smrtelná choroba způsobená dlouhodobým nedostatkem vitamínu C (chemicky kyseliny L-askorbové) ve stravě. Nejčastěji se jí říká kurděje, ale také skorbut, avitaminóza C, Möllerova Batlowova choroba či nemoc námořníků. Z pohledu dnešní medicíny jde o zcela banální chorobu, v minulosti byla doslova postrachem lidstva.

Na rozdíl od většiny živočichů lidské tělo nedokáže syntetizovat vitamín C, proto jej musí přijímat v potravě. Téma u nás již dávno zapomenutých chorob se v souvislosti s migrací obyvatel stává opět aktuálním. Podle nejnovějších zpráv se zdá, že se za poslední roky téměř neaktivní nemoc kurděje také začala znovu objevovat, a to i v hospodářsky vyspělých zemích. Odborníci varují, že lidé jedí málo čerstvého ovoce a zeleniny (nejen citrusových plodů, ale například i jahod, brokolice, paprik, zelené listové zeleniny, špenátu, kyselého zelí), navíc se o živiny, a především vitamín C, připravují zbytečně komplikovanými způsoby úpravy jídla.

Jedli jsme prach s hrstmi červů smíchaný, vodu žlutou, až shnilou jsme pili

K převratným objevům v medicíně došlo většinou tak, že ani sám objevitel neměl tušení, jak velký pokrok byl vlastně učiněn. Nejmocnější pobídkou k bezpodmínečné likvidaci největšího nepřítele námořníků, který zabil jen v rozmezí let 1600 až 1800 kolem jednoho milionu námořníků (což bylo statisticky doloženo prvními oficiálními mortalitními tabulkami), byly především poplašné závěry lékařů britských ozbrojených sil konstatující: „Vojenské námořnictvo ztrácí mnohem více mužů nemocemi než bojem.“

Kurděje začaly být akutní od konce 15. století, kdy se začaly podnikat dlouhé výpravy Atlantikem směrem k Americe nebo okolo Afriky do Asie. Vasco da Gama, který v letech 1497 až 1499 jako první obeplul při plavbě do Indie mys Dobré naděje, ztratil kvůli tehdy neznámé nemoci sto mužů ze stošedesátičlenné posádky.

Portugalského mořeplavce Fernãa de Magalhãese, který při své cestě kolem světa západním směrem (1519–1522) ve španělských službách jako první obeplul s trojčlennou flotilou mys Horn, svedly příznaky nemoci k nesprávným závěrům; po roce a čtvrt, co opustili Sevillu, a tři měsíce poté, co přezimovali v zátoce San Julian v Patagonii, se domníval, že jeho muži umírali hladem, protože jim zuby přerostly dásně. Přitom však útrapy choroby do určité míry omezilo pojídání divokého celeru a krys u Ohňové země.

Přímý účastník jeho expedice, rytíř Antonio Pigafetta, ve své Zprávě o první cestě kolem světa (1524) popisoval situaci takto: „Tři měsíce a dvacet dnů jsme vůbec neměli čerstvou stravu. Jedli jsme suchary, vlastně ne už suchary, ale jen prach s hrstmi červů smíchaný, protože ti to lepší sežrali; smrděly velmi myšími chcánkami a vodu žlutou, až shnilou jsme pili po mnoho dnů, a také hovězí kůže jsme jedli, co byly na hlavním stěžni, aby stěžeň stožárové lano nepředřel. Od slunce i od deště a větrů byly velice tvrdé. Nechávali jsme je čtyři až pět dní v moři namočené, pak jsme je na chvíli položili na řezavé uhlí a tak jsme je jedli a často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu jedna, jen kdyby jich bylo dost. Nad všechna neštěstí však toto bylo nejhorší: Dásně některým z nás naběhly, a sice jak nahoře, tak i dole, takže dobře jíst nemohli, a tak na tento neduh umírali. Zemřelo devatenáct mužů a také jeden Indijec ze země Verzinu (Brazílie). Dvacet pět či třicet mužů onemocnělo na pažích, na nohou či na jiném místě, takže jen málo zdravých nás zůstalo. Z boží vůle jsem já sám žádný neduh nedostal.“

Námořní kapitán ve službách francouzského krále Jacques Cartier ze St. Malo, objevitel řeky sv. Vavřince, strávil zimu 1535–1536 na kotvišti v řece sv. Lawrence. Už v prosinci ztratil padesát mužů posádky, když se tato neznámá choroba mezi nimi rozšířila a projevovala se „bizarními a nevídanými formami“. V únoru už mu stěží zbývalo deset práce schopných mužů ze sto deseti a dalších dvacet pět z řad nemocných zemřelo ještě v březnu, „přestože se s modlitbami nepřestalo ani na chvíli“.

Anglická flotila v kanálu La Manche měla ještě v roce 1778 po deseti týdnech plavby na moři 2400 případů. Pozornost vůči zdravotnímu stavu posádek válečných lodí se zvýšila až poté, když nemoci zdecimovaly námořníky na expedici bývalého prvního lorda Admirality George Ansona (1697–1762) kolem zeměkoule v letech 1740 až 1744. Z celkem 1955 mužů, kteří se nalodili, jich do chvíle, než se Anson vrátil ke břehům Anglie, zemřelo 320 na horečnatá onemocnění a úplavici a 997 na kurděje. Snaha lékařů o zkrocení a likvidaci nemoci dlouho nepřinášela výsledky. Jakýsi zlom nastal až v roce 1747.

Správný směr v moři nevědomostí

Tehdy se začal zabývat systematickým studiem tohoto smrtelného onemocnění především osvícený skotský námořní lékař James Lind (1716–1794), který strávil devět let na moři a vytrvale brojil proti špatnému způsobu ubytování lodních posádek, nedostatečné a zkažené potravě a závadné pitné vodě; pracoval v nemocnici pro námořníky Haslar Naval Hospital v Portsmouthu, kde bylo například jen v roce 1790 přijato na 1700 případů kurdějí. Ve svém spise Treatise on the Scurvy (Pojednání o kurdějích) z roku 1753 popsal své osobní zkušenosti s prevencí a léčením této nemoci podáváním citrusových plodů.

James Lind tak udal správný směr v moři tehdejších nevědomostí. Své názory podepřel výsledky jedné z prvních plánovaných klinických studií na světě podle pravidel moderní medicíny, která byla provedena na palubě vojenské lodi Salisbury v roce 1747 při jejím návratu asi míli cesty od domovského Plymouthu. Dvanáct pacientů s kurdějemi leželo v oddělení pro nemocné na přídi a shodně mělo k snídani ovesnou kaši, skopové a pudink k obědu a ságo s hrozinkami k večeři. Výčet dalších podávaných ingrediencí se lišil. Podle Dějin medicíny od starověku po současnost britského historika lékařství a encyklopedisty Roye Portera podával Lind dvěma pacientům denně zhruba litr jablečného moštu, dvěma modrou skalici, dvěma ocet, dvěma mořskou vodu, dvěma citrony a pomeranče a konečně posledním dvěma lektvar připravený z česneku, ředkve, peruánské balzamíny a myrhy; někdy je také uváděno užívání vitriolového oleje (zředěné kyseliny sírové). A výsledky?

Pouze námořníci živení citrony a pomeranči byli opět během šesti dnů zcela schopni služby a mohli tedy ošetřovat všechny ostatní, kteří byli nadále schváceni nemocí. Lind sice nechápal kurděje jako onemocnění z deficitu – představoval si, že citrusové plody léčí tuto chorobu podobným způsobem jako třeba chinovníková kůra malárii. Podle Linda byly kurděje způsobovány vlhkým vzduchem a prostředím, které bránily normálnímu dýchání. Citronová nebo méně účinná limetová šťáva funguje – podle Linda – jako detergent štěpící toxické částice tak, aby mohly být úzkými póry v pokožce vypuzeny z těla potem.

Podle řady historiků medicíny Lindův pokus s odstupem času sám o sobě nebudí úplnou důvěru. Jeho autor sice byl uznávaným lékařem a nelze ho jednoduše označit za podvodníka, přesto není naprosto jisté, zda se experiment vůbec uskutečnil a jak přesně vypadal.

V roce 1778 ve svém díle Health of Seamen (Zdraví námořníků) uvádí James Lind jiný snadno použitelný recept: vymačkat citróny, šťávu procedit a nakonec v nádobě zalít vrstvou olivového oleje – to aby se zabránilo jejímu zkažení. Objevil tak specifický lék, aniž věděl, jak působí, na chorobu, o níž nikdo ani vzdáleně netušil, co ji vyvolává. Myšlenka, že by pouhý nedostatek nějaké látky v potravě dokázal vyvolat těžkou chorobu, ba i smrt, by se prostě zdála směšnou.

Hledání zázračné byliny

Již o třináct let dříve hlásal Johann Bachstrom (1686–1742) z Leydenu, že kurděje na zemi i na moři jsou jedna a táž choroba a lékem na ni je požívání všeho, co je zelené. V dobových herbářích se donekonečna jako ozvěna opakovalo tvrzení bible, že když Bůh sešle ve svém hněvu na lidské pokolení nějakou nemoc, dá milostivě vyrůst i bylince, která ji léčí.

Dokonce už v 16. století jasnozřivě propagoval bylinkář a lazebník-chirurg krále Jakuba I. John Gerarde (1545–1612) na léčbu kurdějí bíle kvetoucí bylinu, Cochlearia officinalis (lžičník lékařský), rostoucí na mořských březích a patřící do čeledi brukvovitých. Dlouho byla považována za preventivní opatření proti kurdějím, ve skutečnosti však nejde o příliš dobrý zdroj vitamínu C.

Číňané jedli klíčící rostliny již tři tisíce let před naším letopočtem. Již zmíněný kapitán Cartier s úžasem sledoval rychlé vyléčení kurdějemi postiženého kanadského Indiána konzumací čaje uvařeného z kůry a mladého jehličí bílého cedru. Okamžitě jej nechal navařit pro celou posádku a brzy zjistil, že se její zdravotní stav zlepšuje. Po návratu do Evropy o tom písemně uvědomil Britskou lékařskou komoru, sklidil však jen výsměch. Nikdo mu tento poznatek nevěřil; každý přece ví, že kurděje jsou neléčitelné.

V roce 1776 byla publikována pozorování britského námořního lékaře Davida Mac Brideho, která pojednávala o tom, že vyklíčené obilniny a luštěniny pomáhaly proti kurdějím stejně jako ovoce a zelenina.

Citrony na každou loď

Rok po smrti doktora Linda mu Admiralita konečně dala za pravdu: „Bylo prokázáno, že citrusové plody jsou jak preventivním opatřením, tak i léčbou kurdějí.“ Unce citronové šťávy byla pravidelně rozdělována lodním posádkám každých šest týdnů. Později se šťáva z ovoce konzervovala čtvrtinou objemu rumu.

Během dvou let poté, co bylo v roce 1796 vyhlášeno podávání citrusových plodů posádkám lodí Jejího Veličenstva jako povinné, kurděje v tu ránu jako zázrakem prakticky zmizely jak Bludný Holanďan v mořských dálavách.

Citrusová kůra se na palubách britských lodí zcela zabydlela. I díky tomu se Velká Británie stala vládkyní moří. O něco později, zejména v souvislosti s užíváním levnějších, ale méně účinných limetek, dostali britští námořníci pro svoji povinnost konzumovat citrusové plody pohrdlivou přezdívku „limeys“ – „citrónci“.