„Ach, mít tak doma trochu prášku z pravého jednorožce, to bych byl zdravý jako řípa,“ posteskli si dávno, pradávno lidé před lékárnou ve východočeském hospitálu Kuks. A věřte nebo ne, takový prášek prý skutečně léčil, stejně jako řada dalších, v dnešní době nemyslitelných ingrediencí. Ale málokdo na něj měl peníze.
Čím vším se lidé napravovali a jak vypadaly lékárny ve svých začátcích, jsme se jeli podívat právě do Kuksu, více než tři sta let starého hospitálu, největšího muzea lékáren, lékárenství a farmacie v Evropě, který disponuje mj. druhou nejstarší zachovanou barokní apatykou ve střední Evropě.
Začátky lékárenství: barokní vybavení a prapodivné ingredience
Bývalý zaopatřovací ústav pro vojenské veterány v Kuksu je obdivuhodná stavba, kterou v 18. století nechal postavit císařský generál František Antonín Špork. V její západní části byli umístěni vojenští veteráni – tzv. almužníci; ve východním křídle se nacházel klášter milosrdných bratří. Právě ti zde začali provozovat lékárnu U Granátového jablka, jež je symbolem znovuzrození. Symbol jablka se odráží na mnohých dochovaných relikviích, například na železném tepaném granátovém stromě, který je hlavní dominantou původní lékárenské táry – pracovního stolu – v Kuksu. Za něj dříve ani nyní žádný pacient nikdy nesmí vstoupit, jde o jakousi pomyslnou hranici mezi lékárníkem a nemocným. Zdravím a nemocí.
Celou lékárenskou oficínu zdobí repositoria – lékárenské police, v nichž se nachází bezpočet původních tzv. stojatek z lipového dřeva. Aby tyto dřevěné dózy na léčiva dosáhly své výjimečné rudé barvy, máčely se nejdříve v býčí krvi a následně v tzv. dračí, což je míza ze stromu Croton lechleri (Sangre de Drago). Zdobené jsou čtrnáctikarátovým zlatem, opět se znakem granátového jablka. Jedna dóza by dnes vyšla na tři sta tisíc korun. Prázdná. S čarovným obsahem by měla hodnotu nevyčíslitelnou.
Co kdysi bývalo obsahem jednotlivých stojatek, už dnes v lékárně těžko seženeme. Na policích stávaly kůstky z jeleního srdce, liščí plíce, zuby z bobra nebo vlčí játra. K mání bylo i opium, prášek z pravého jednorožce (ve skutečnosti šlo o narvalí zub), dračí krev či páteř zmije. Velkou poptávku měli lékárníci po kosti lebeční patřící mladému člověku, který zemřel násilnou smrtí.
Řád a pravidla, to je lékárna 19. století
Lékárna 19. století se té dnešní stále podobá pramálo. Vliv stylů biedermeier a klasicismus jsou zde více než zřetelné. Elegance, útulnost a praktičnost se potkává s jasným a promyšleným řádem. Repositoria jsou členěna do jednotlivých sekcí a platí tu přísná pravidla. Po lékárníkově levé ruce byla vždy uzamčená skříňka s číslem jedna. Ta obsahovala jedy. Bděla nad ní socha Hygeie – bohyně čistoty, patronky farmacie. Po pravé ruce měl skříňku s číslem dvě – látky silně účinné, něco jako dnešní antibiotika. Nad skříňkou byla socha Asklépia, boha léčitelství.
To apatyka ze začátku dvacátého století se od svých předchůdců již výrazněji liší. Uvnitř už nenajdeme jednu velkou táru, ale dvě. Jedna sloužila jako výdejní a byla na ní pokladna, ta druhá byla určena k přípravě léků. Její přední část byla vyvýšená, aby výroba nebyla vidět. Vpředu byly vitríny, které už tehdy sloužily jako reklamní prostor pro průmyslově vyráběné léky.
Biedermeier vystřídaly překližka a lamino
Druhá polovina dvacátého století odvála z lékáren dřevo, oblé tvary, zdobené šuplíky a malované stojatky. Repositoria nahradily bílé police z lamina a malované stojatky zas barevné obaly plné pilulek, mastí a prášků. V lékárnách se začaly objevovat uzavřené výdejní boxy, zvané dispenzační. V nich seděl lékárník a v soukromí odpovídal na dotazy pacientů.
Na táře už nestály misky vah ani se na ní nemíchaly základy pro čípky. V tomto období se totiž prvně oddělila příprava léčiv od prostoru lékárny a byla přemístěna do přípravny. A tak je tomu dodnes, navzdory tomu, že bychom i v současnosti třeba rádi viděli, jak se léky vyrábí. Kdo ví, třeba se historie bude opakovat, a my tak mistrům farmaceutům znovu nahlédneme pod ruce.
ČLÁNKY DO MAILU