Možná to zní hrozivě, realita však byla skutečně taková. Rodiče se s dětmi moc nemazlili. Nějaké projevování emocí také nebylo ve zvyku. Žádný těsný kontakt, dítě se dalo do kolébky nebo do prostěradla zavěšeného u stropu a hotovo. Ženy dělnice mnohdy ani nedodržely šestinedělí a po necelých dvou týdnech opět začaly tvrdě pracovat. Když bylo potřeba, dítě pohlídal starší sourozenec nebo jej klidně nakojila sousedka.
TIP: Historie kojení: Eskymačky kojily děti do puberty, královny nikdy
Jak rozdýchat novorozence
Pokud dítě po porodu nejevilo známky života, bylo potřeba jej narychlo pokřtít. Běžnou praxí porodní báby byl tedy i křest, který prováděly pomocí svěcené vody a jednoduché formule: „Dítě, křtím tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ Porodní bába však také musela umět různé oživovací způsoby, mezi něž například patřilo masírování hrudníku v teplé lázni, dýchání z úst do úst nebo takzvané Schultzovy přemety, které spočívaly ve speciálních chvatech a převracení dítěte vzhůru nohama.
Galerie: Historie porodnictví – málokteré dítě přežilo
Někdy se třeba i kápl horký pečetní vosk na bříško novorozence, což mělo zřejmě přivodit rychlé prohřátí oblasti solar plexu. Teplotní šok organismu zcela jistě nastal i po aplikaci studených klystýrů, které se rovněž doporučovaly. Pokud nepomohlo ani to, dítě se jen zabalilo do teplých přikrývek a nechalo chvíli v klidu. Byly zaznamenány případy, kdy se i takto ještě samo rozdýchalo.
Rituální uvedení do života
Mezi typické rituály uvedení dítěte na tento svět patřila první koupel. Do vaničky s dítětem se vkládaly nejrůznější předměty, někde bylo zvykem, že tam porodní bába třikrát plivla, zřejmě pro štěstí.
Důležité bylo také jméno dítěte. Dříve bylo ve šlechtických i měšťanských rodinách zvykem pojmenovávat novorozence po svém zemřelém sourozenci, například panovnice Marie Terezie porodila celkem tři Marie Karolíny, ovšem jinde to zase bylo považováno za odstrašující příklad, protože zde existoval reálný strach, že dítě stejného jména potká stejný osud jako jeho zemřelého sourozence.
V židovských rodinách se u chlapců osmý den po narození prováděla obřízka. Tato nutnost byla dočasně odkládána pouze v závažných případech neduživosti dítěte, které by neodborným provedením mohlo zemřít. V předvečer této velké slavnostní události byl matce často vkládán dvoubřitý obřízkový nůž do postele na ochranu před zlými duchy. Pokud se stalo, že se nebohé dítě obřízky nedožilo, bylo obřezáno dodatečně před pohřbením. Oslavy narození dívek už nebyly tolik okázalé, spíše se připravilo pohoštění jen pro ženy a nejbližší rodinu.
Na dětský zadeček olovnatou bělobu
Protože s hygienou to nebylo zrovna ideální, často opruzený dětský zadeček bylo potřeba něčím zasypat. Od konce 18. století se používal například prášek z fialkového kořene nebo lékořice, oxid olovnatý, zvaný klejt, známý ve sklářství, nebo plavajz, z německého slova Bleiweiß, což byla, samozřejmě jedovatá, olovnatá běloba.
Mladší bratr obrozeneckého jazykovědce Josefa Jungmanna, český lékař Antonín Jungmann, doporučoval pudr, prach zemského mechu, upraženou mouku nebo červotočinu. Mnohem lepší variantou byla pozdější rýžová či pšeničná mouka nebo zásyp ze semínek plavuně. Počátkem 20. století vešel v tomto ohledu lépe ve známost mandlový olej nebo lanolín.
Kam s ním?
Děťátko bylo také potřeba někam uložit. Zatímco v chudších rodinách k tomuto účelu postačilo prostěradlo zavěšené u stropu nebo obyčejná dřevěná kolébka, v bohatších rodinách mohla být zdobena nejen řezbou, ale i malbou či zlacením. Umisťování dítěte do společné postele s rodiči se nedoporučovalo kvůli možnému zalehnutí. Ve druhé polovině 19. století se objevil názor, že přílišné kolébání a houpání dítěte škodí jeho mozku, a namísto kolébek začalo přibývat postýlek. První dětské kočárky se začínají objevovat před polovinou 18. století v Anglii, ale ve větší míře se rozšiřují až přibližně o sto let později. V 19. století se také začala vyrábět první chodítka.
TIP: Dětská chodítka, závěsná hopsadla, skákadla: pro děti zcela nevhodné
Dítě bylo třeba také ochránit před možným pádem, proto se objevovaly různé ohrádky, nebo se neposedné batole jednoduše někam „přivázalo“. Ve Francii bylo zvykem věšet dítě na zeď za povijan, jak píší v knize Radostné dětství? – Dítě v Čechách devatenáctého století (Paseka 2006) historikové Milena Lenderová a Karel Rýdl: „Zda se u nás ujal zvyk francouzských venkovských kojných pečujících o několik nemluvňat, které se pro větší přehlednost zavěšovaly za povijan na skoby na zdi, nevíme. Existovaly i jiné připoutávací způsoby, ani ty však vždy nedokázaly zabránit tragédii: utopení dítěte ve studni, popálení, opaření, poranění, zabití domácím zvířetem.“ Zajímavostí byla jakási látková bandáž v podobě věnečku omotaného kolem měkké hlavičky dítěte, který jej měl chránit před zraněním.
Čím ho nakrmíme?
Dříve nebylo možné krmit dítě jiným způsobem než mateřským mlékem. Mnohé pokusy o zavedení jakési umělé výživy končily smrtí dítěte. Historici v knize Radostné dětství uvádějí, že v Českých zemích na přelomu 19. a 20. století zemřelo v prvním roce života 7 % dětí krmených výhradně mateřským mlékem, 15 % přikrmovaných dětí a hrozivých 60 % dětí živených ryze umělou stravou. Signálem k odstavení dítěte a přechodu na pevnou stravu byl obvykle první zoubek. Hodně se používalo kravské a kozí mléko, v některých zemích také kobylí nebo oslí. Bylo jej však potřeba naředit, zkoušela se také oslazená syrovátka. Mléko se mohlo ředit i slizem z krup, odvarem z rozemletého ovsa nebo rostlinným mlékem z mandlí či semen.
Dítě sálo přes hadřík nebo houbu, teprve později přes gumový dudlík, který se dal i vyvařit. Samozřejmě vzhledem k nedostatečné hygieně se u dětí často objevovaly bakteriální nebo kvasinkové infekce. Kromě toho dítěti hrozily závažné trávicí problémy z nekvalitního mléka. Kupované mléko se totiž dalo snadno ošidit. Podvodní obchodníci jej mnohdy ředili vodou, a aby to nešlo poznat, přimíchávali sodu, mýdlo, škrob, mouku, nebo dokonce i křídu či šmolku, což bylo modré barvivo na barvení prádla.
TIP: Tak snad zaplať pánbůh za dnešní šizení
Bylo tedy třeba volit kvalitní dodavatele nebo si podojit krávu doma. Kromě mléka se podávaly také typické příkrmy, mezi které patřily obilné kašičky nebo polévka z rozvařeného bílého pečiva s přídavkem mléka a vajec. Později se nabízely i masové vývary s rýží nebo kroupami. A jakmile dítko povyrostlo, bylo třeba jej dát školy. A tam to kolikrát zrovna také nevypadalo nejlépe – jak se ostatně dočtete v článku Můžeme staré školství považovat za týrání dětí?
ČLÁNKY DO MAILU