Sprcha se kdysi používala k léčbě duševních nemocí. Lékaři věřili, že léčí hysterii

My si sprchu dneska spojujeme především s hygienou, ale před sto, sto padesáti lety to bylo jiné. Sprchy se totiž dlouho používaly v psychiatrických ústavech a věznicích. Primárním účelem nebyla očista pokožky, nýbrž domnělá mentální očista.

Zapomenuté starověké sprchy?

Raná verze sprchy už existovala v antické době, byť velmi primitivní. Staří Egypťané takto využívali služebnictvo, které své pány při koupeli polévalo vodou z nádob. Podobnému luxusu se těšily i bohaté vrstvy ve starověkém Řecku. Mytí poléváním je zřejmě dobře doložené jak v Egyptě, tak i v civilizacích Evropy. 

V článku o starořeckých lázních zmiňuje archeoložka Monika Trümper tekoucí vodu stručně – píše, že v raných veřejných zařízeních seděli klienti v mělkých vanách a polévali se sami nebo je poléval zaměstnanec. Použitá voda se z vany odstraňovala ručně. 

Přečtěte si také:

Děti ze školy v přírodě mohou přivézt štěnice. Věci nechte v pytlích, perte na 60

Na různých marketingových webech společností zařizujících koupelny se navíc můžeme dočíst, že Řekové dokonce měli v lázních první trubky k rozvádění vody, díky kterým si mohl kdokoliv užít vodopád první sprchy v historii lidstva. Archeologická literatura v tomto kontextu ale používá termín „sprcha“ jen velmi zřídka a obezřetně. V odborných zdrojích se jen těžko hledají zmínky o tom, že by se Řekové umývali pod proudem vody padající z akvaduktu.

Instalatérství rozhodně existovalo. Naproti Mezopotámcům, kteří vodu přiváděli hlavně pro úrodu, Řekové využívali akvadukty a potrubí i k získávání vody do domácností, a Římané měli dokonce kanalizaci. Trubky byly buď z terakoty, nebo z olova, a už tehdy najdeme zmínky, například ve Vitruviově Deseti knihách o architektuře, že ty první jsou pro člověka zdravější. Řekové však podle knihy odborníka Örjana Wikandera používali častěji podzemní rozvody než akvadukty římského typu a vodu v lázních denně vyměňovali ručně. 

Šílenství pálí a vysušuje mozek

Moderní sprcha každopádně na starověké instalatérství navazuje jen velmi volně. První verzi patentoval londýnský vynálezce William Feetham v roce 1822. Tento model sprchy recykloval vodu, aniž by ji při tom čistil. Během 19. století tedy musely přijít lepší varianty. Hojně užívanou se sprcha stala kvůli tehdejším představám o duševním zdraví.

Přečtěte si také:

Když zápach z úst přetrvává i po důkladném vyčištění zubů, pomoci mohou speciální tablety

V náboženství a spiritualitě slouží voda jako symbol duševní očisty, nejen té tělesné – pomysleme například na tradici křtu. V 17. století kvetla raná psychologie, která se inspirovala alchymií a antickým symbolismem čtyř tělesných šťáv. Vlámský lékař Jean Baptiste Van Helmont ve svém díle Ortus Medicinae z roku 1648 navrhuje jako léčbu mánie posadit pacienta na několik hodin do studené vody, která v něm „zabije ideu šílenství“. 

Podobný postoj se držel dlouho. Lékaři spojovali neurodivergentní a psychicky poznamenané lidi s překrveným či přehřátým mozkem. Největším tématem byli ti s výraznými projevy chování a příznaky mánie, která prý mozek vysušuje.

Anglický lékař William Rowley píše v roce 1793: Šílenství je obvykle způsobeno postupným, pomalým a pokračujícím soustředěním krve do mozku z pathemata animi (‚vzruchů duše‘) nebo rozjímání nad jedním tématem, až jsou tekutiny mozku narušeny.

Učenci 19. století metodu studené koupele začali odsuzovat, ale údajně hlavně za to, že Helmont nedělal rozdíly v tom, koho takto „léčit“. Hydropatie, tedy léčba vodou, však byla zjevně stále populární. Vynález sprchy ji pomohl zefektivnit.

Přečtěte si také:

Co zabilo slavné osobnosti? Otestuje si znalosti o úmrtí skladatelů, spisovatelů a králů

Podchlazení a waterboarding  

Skotský průkopník psychiatrie Alexander Morison v roce 1828 tvrdil, že chceme-li léčit mozek, musíme aplikaci chladné vody soustředit na hlavu. Navrhl kreslené schéma, kde pacient sedí spoutaný ve vaně a proud studené vody mu padá přímo do vlasů z výšky. Aby vodopád vydržel a neuhýbal, je k vaně připevněn i za krk.

Podobá se to metodám lékaře Patricka Blaira, které používal ještě před počátkem éry sprchy. V roce 1729 popisuje pacientku, která zešílela a nevěnovala se údajně dost manželovi a rodině. Blair umístil vanu pod vodojem a spustil z něj do ní vodopád. Ženě přikázal svléknout se, zavázal jí oči a držel ji ve vaně několik hodin, dokud nepřísahala, že už bude doma milující a submisivní manželkou. Sprchy se později také staly nástrojem „léčby hysterie“.

Přečtěte si také:

Franz Kafka byl nekuřák, abstinent a vegetarián, přesto ho zabila vážná nemoc

Aplikace vynálezu sprchy v psychiatrii nebyla vždy přesně podle Morisona, avšak pouta a nucenost tam také figurovaly. Design sprchy belgického lékaře Josepha Guislaina využívá nádržku nad místností, ze které voda padá na pacienta připoutaného na židli. Součástí metody bylo spustit vodu náhle a nečekaně. Chladná sprcha se začala těšit oblibě prý také proto, že se začínalo mluvit o nehumánnosti tělesných trestů, ale voda na rozdíl od bičů a jiných nástrojů nenechávala na těle stopu. Takže se nepovažovala za škodlivou. 

Teror vodou vystřídala elektřina

Už na počátku 19. století existovaly příručky na to, jak se k obětem této kruté terapie chovat. Lékaře neměly vnímat jako tyrana, ale jako někoho, kdo pomáhá. Kniha Michela Foucaulta Dějiny šílenství cituje metodologii Philippe Pinela. Pečlivě se přitom vyhýbáme tvrdému tónu a jakýmkoli ostrým slovům, jež by mohla vyvolat odpor; vysvětlujeme pomatenému naopak, že se k takovým násilným opatřením utíkáme jenom s lítostí a k jeho dobru; někdy i zažertujeme, ale bedlivě se chráníme zajít v žertu příliš daleko.

Součástí té pomoci však bylo i buzení strachu z následků neposlušnosti. Benjamin Rush v roce 1835 radí kromě 20 minut ledové sprchy v okovech také vyhrožovat pacientovi smrtí, což by mělo platit „i na ty nejvzpurnější případy“. Máme z této doby i doklady toho, že nucenou sprchu ve věznicích západní Evropy někdy používali i na pacienty bez psychiatrických diagnóz.

Galerie: Dějiny šílenství

• 
• 
• 

Dalších 9 fotografií

V 50. letech 19. století začala odborná veřejnost metodu konečně kritizovat. Britská Generální lékařská rada by měla podle nového rozhodnutí z roku 1858 hydropatii, která je pochybná, postihovat. Někteří psychiatři samozřejmě protestovali. V New Yorku ale v tom samém roce jeden vězeň při trestu sprchou zemřel a novináře ani lékaře to samozřejmě nenechalo chladnými. Američané už také nějakou dobu mluvili o tom, jak je násilné sprchování ponižující a zničující pro základní lidskou integritu.

Využívání těchto hydropatických praktik začalo upadat, jen na pár místech stále existovalo i kolem roku 1877. O pět let dříve se konal Mezinárodní kongres věznic, kde byly sprchy za trest ve velkém odsouzeny. Sprchy ve věznicích zůstaly, ale francouzský lékař a vynálezce François Merry Delabost je překoncipoval tak, aby mohly sloužit jako hygienický prostředek, a časem se staly populárními i v domácnostech. 

Co se týče psychiatrických ústavů, ty přešly na jiné kontroverzní prostředky terapie, například elektrické šoky.