Špitály u továren na umělé hedvábí praskaly ve švech, chemikálie leptaly kůži a ničily mozek

Přitažlivost viskózy spočívá v tom, že je podobně hladká a lesklá jako hedvábí, ovšem mnohem dostupnější a levnější.

Vyrábí se z rostlinné celulózy, například ze dřeva stromů nebo bambusu. Dřevo se na rozdíl od lněných či bavlněných vláken nedá lehce upříst na nit, ovšem po rozpuštění v chemické lázni ho lze takto vytvarovat snadno. O viskóze, které se někdy říká rovněž rayon, se tak dá mluvit jako o polosyntetickém vlákně. 

S převratným zpracováním celulózy přišel ve druhé polovině 19. století britský chemik Sir Joseph Wilson Swan – v roce 1885 například dokázal trhavý nitrát celulózy pomocí chemikálií proměnit v nevýbušnou celulózu. S nitěmi z celulózového vlákna pracoval jako první průmyslový chemik Hilaire Bernigaud, hrabě z Chardonnet. 

Přečtěte si také:

Franz Kafka byl nekuřák, abstinent a vegetarián, přesto ho zabila vážná nemoc

Vlákno, které se rozpustilo ve vodě

Využil už tehdy spinnerety – zařízení, která vystřikují polymerový roztok do vzduchu či tekutiny, aby ztuhl. Poté, co takto vytvaroval roztok nitrocelulózy, ošetřil vzniklá vlákna podobně jako dříve Swan, aby nebyla nebezpečná. Tento typ viskózy se začal průmyslově vyrábět ve Francii v roce 1891. Byl ale hořlavý a rozpouštěl se v horké vodě.

Louis-Henri Despeissis mezitím patentoval v roce 1890 jinou formu viskózy. Ta se vyráběla rozpuštěním celulózy ve čpavku a solích mědi. Její průmyslovou výrobu započala německá firma J.-P. Bemberg v roce 1908. Tento materiál je ale toxický, takže vývoj viskózy pokračoval.

Nová metoda spočívala v rozpuštění dřeva hydroxidem sodným (louhem). Celulóza se pak dále rozkládá v lázni sulfidu uhličitého a pak znovu v louhu. Meziproduktem tohoto je vazká nažloutlá hmota, která tvrdne po vytvarování působením kyseliny sírové. Tento další krok přinesl nový název materiálu: viskóza, od slova „viskózní“, tedy vazký. Do té doby se používaly termíny jako „umělé hedvábí“. V angličtině máme dodnes označení „rayon“ pro vlákna z regenerované celulózy, ale „viscose“ už se často používá jako synonymum.

Přečtěte si také:

Kvíz: Ukažte, jak si pamatujete výrobky, které se kupovaly před rokem 1989

Smrtící robota pro trestance

Francouzská etnografka a protinacistická aktivistka Agnès Humbert zaznamenala zkušenost s viskózou ve svém deníku. Byla totiž na jaře 1941 spolu s ostatními členy odboru zatčena. Po několika přesunech mezi různými věznicemi jí v roce 1942 uložili trest práce v továrně na viskózu v německém Krefeldu. Zůstala tam až do osvobození Německa. Stroje se obsluhovaly každý den, a to 16 hodin.

Agnès Humbert nejdříve pracovala na oddělení, kde už se na cívky navíjely hotové nitě. V jídelně se však setkávala s těžce nemocnými dělníky, kteří byli denně vystaveni nebezpečným chemickým látkám. Tito muži špatně viděli a chodili v oblečení s vyleptanými dírami. Později, po přeložení na jedno z těchto oddělení, začala sama při práci omdlévat. Stala se svědkem toho, jak ostatní pracovníci přicházeli o pokožku, zrak i rozum. Někteří dostali infarkt nebo začali dostávat epileptické záchvaty. Pár jich dokonce raději spáchalo sebevraždu tím, že používané chemikálie vypili.

Přečtěte si také:

Několik dní staré těstoviny mohou člověka zabít. Stejně jako padělaný olej a šílenství z mouky

Hmota k výrobě viskózových vláken je nestabilní a žíravá, než se dostane do finální fáze. Podmínky v továrně před ní dělníkům zdaleka nezajišťovaly ochranu. Etnografka Humbert to popsala. Lepí se na rány podobně jako fosfor a není ji možné odstranit, takže vyžírá maso až na kost. Obvykle si nevšimnete, že jste se pocákali viskózou, dokud nepocítíte tu bolest. Tehdy už je však pozdě. Žíravina přitom ale ani není tak ničivá pro celkový zdravotní stav jako neurotoxický sulfid uhličitý, tedy sirouhlík.

Americká epidemie šílenství

V USA se po příčině těžkých zdravotních problémů dělníků pátralo, a to ještě o několik let dříve. Příběh závodů na viskózu ve státě Delaware je silně spjatý s první ženou, která se stala členkou učitelstva na prestižní Harvardově univerzitě, doktorkou Alice Hamilton, lékařkou a průkopnicí průmyslové toxikologie.

Dr. Hamilton dostala v březnu 1933 telegram, v němž se psalo: Továrna na viskózu má epidemii duševní nemoci přisouzenou otravě sirouhlíkem lékaři touží zjistit obecný příznak nemoci, stop, nejlepší pravděpodobnou léčbu, stop, příčiny nemoci prosím odpovězte rychle. Její kompetence ve zkoumání sirouhlíku byla více než dostačující. Sledovala totiž dříve pacienty, kteří s ním pracovali v továrnách na gumu.

Továrna fungovala od roku 1926. Jeden záznam například cituje dvě ženy, nabízející odvoz zaměstnankyni stojící před továrnou. Hodně holkám v továrně se udělá zle a musí během dne odejít domů, už jsme jich pár odvezly. Myslely jsme, že vám je taky špatně.

Prezident společnosti se zájmu vědkyně o zkoumání jeho fabriky bránil, už tak měl na krku žalobu od bývalé zaměstnankyně. Emily Bowing pracovala ve výrobě tři roky a stěžovala si na vzniklé psychiatrické obtíže: iracionalitu, omdlévání, neschopnost sebekontroly, bolest hlavy, spontánní pláč či noční můry. Vzhledem k rostoucím počtům psychiatrických pacientů v léčebnách nebyla zdaleka jediná.

Alice Hamilton žádala o detailní informace o tomto případu. Nikdo jí však neodepsal. Prošla tedy záznamy v okolních psychiatrických ústavech a nechala provést rozsáhlou neurologickou, psychiatrickou, hematologickou, oftalmologickou i interní analýzu. Studie se zúčastnilo 159 dělníků z celkem 13 okolních továren coby respondenti a 120 jich prošlo přímým lékařským zkoumáním. Potvrdil se výskyt psychóz, mánie, demence, reprodukčních poruch i poruch zraku. Studie vyšla v roce 1940. O výzkum sirouhlíku v továrnách se zasadili také další vědci jako Friedrich Lewy, Adele Cohn, Lillian Erskine či Samuel Gordy a Max Trumper.

Sirouhlík ničí srdce i nervy

Co dnes víme o vlastnostech sulfidu uhličitého? Kromě toho, že je tato kapalina silně hořlavá, je pro živočichy také těžce toxická už při vdechnutí jejích výparů. Způsobuje podráždění až naleptání tkání, ale také závažné poškození zraku a reprodukční soustavy. Co hůře, dokáže silně poškodit nervovou soustavu a při častějším kontaktu také játra a ledviny. Profesor medicíny Paul D. Blanc sepsal knihu Fake Silk: The Lethal History of Viscose Rayon o temné historii výroby viskózy a většinu prostoru v ní věnuje právě sirouhlíku.

Ne každý si v 19. a raném 20. století všímal toxicity sirouhlíku a ne každý s tím něco chtěl či mohl dělat. Jeho účinky v továrnách však byly pozorovány už v dobách před viskózou, kdy se využíval ke zpracovávání kaučuku. 

Pařížský lékař Auguste Delpech v roce 1856 přednesl Francouzské akademii medicíny svá pozorování pacientů vystavovaných sirouhlíku. Příznaky zahrnovaly noční můry, ospalost a podrážděnost přes den, bolesti hlavy, otupělost, u některých dokonce zmatenost nebo až mánii. Delpechův výzkum pokračoval v dalších letech a potvrdil i dopad na sexualitu: u mužů samovolné a dlouho trvající erekce, u žen kromě nadměrného vzrušení i abnormální menstruaci. Tyto znalosti očividně nepřispěly ke zlepšení situace – to se stalo až o odhadované tisíce obětí později, ve 20. století.

Galerie: Dějiny šílenství

• 
• 
• 

Dalších 9 fotografií

Dodnes nedořešená otázka

Můžeme se domnívat, že standardy na bezpečnost práce ve výrobě už jsou dnes mnohem vyšší. Cize ale nezní ani představa, že v některých zemích stále existují nedostačující mzdy i nedostatečné pracovní podmínky. Průmysl viskózy se po 2. světové válce rozrostl po celém světě, ale vývoj bezpečnostních opatření byl o něco pomalejší.

Blanc ve své knize zmiňuje případovou studii podmínek v jedné brazilské továrně v 50. letech. Mezi problémy patřilo nedostatečné větrání, všudypřítomné výpary, navíc chemikálie dělníkům rozežíraly oblečení a poškozovaly oči. Kvantitativní měření množství sirouhlíku v tamním prostředí proběhlo až o pár dekád později, ale i v té době naměřili výjimečně vysoké hodnoty. V USA a Velké Británii byly větší regulace pro sirouhlík ve výrobě uzákoněny až v 80. letech.

Dnes existují také snahy udělat výrobu viskózy méně problematickou pro životní prostředí. Lyocell či tencel jsou například názvy nové patentované výroby viskózy, které pracují s jinými chemikáliemi. Předností jejich výroben je to, že si recyklují zbytkovou vodu i použité roztoky, čímž oproti starší metodě výroby relativně šetří přírodu. Nicméně tvrzení, že jde o „zelený“ textil, jsou vzhledem k těžbě dřeva a nevyhnutelné chemii přesto přehnané.