Člověk postižený demencí je starý, nemocný, v obtížné sociální situaci. V určitém stavu již nelze oddělit zdravotní a sociální problematiku, jenže u nás jsou tyto dvě složky stále oddělené a za desítky let se nepodařilo je propojit.
Alzheimerova choroba má několik stadií, která se mohou různě prolínat. „Nelze říci, že jedno stadium končí a druhé začíná, u každého jedince může být průběh nemoci různý,“ říká Renata Prokešová, která v prostředí služeb a péče o seniory působí již dvanáct let, momentálně na pozici výkonné ředitelky sítě domovů pro seniory GrandPark. Nicméně ve vývoji nemoci nastane dříve či později stav, kdy pobyt doma již není zvládnutelný, a to ani za intenzivní podpory blízkých osob a terénní služby.
Obvykle tedy příbuzní začínají hledat vhodné zařízení, které s péčí o nemocného pomůže. A to není snadný úkol, stav je u nás v tomto směru tristní, a to z několika příčin.
Nemocný senior spadá pod několik resortů a současně nikam
Potřebám lidí s demencemi a Alzheimerem nerozumí komplexně ani zdravotnictví, ani sociální služby. Rodina nemá na koho se obrátit, informace se hledají obtížně, neexistuje „styčný důstojník“, zastřešující instituce, osoba. Někde poradí praktický lékař, jinde psychiatr, příbuzní nemocných si vyměňují informace mezi sebou, loví na internetu. „Slýchám to jak přes kopírák: Proč nám tohle nikdo neřekl? Proč jsme to nevěděli? Rodičům to mohlo zjednodušit život, nám to mohlo ušetřit starosti…“ popisuje lékař Zdeněk Kalvach, bývalý místopředseda České geriatrické a gerontologické společnosti a člen Rady vlády pro seniory a stárnutí populace. Geriatrická problematika je podle něj u nás neuchopená, živelná a rodiny nemají konzultanta. „Komunity by potřebovaly systém integrovaných podpůrných služeb. Klienti a rodiny potřebují někoho, kdo je schopný posoudit funkční stav, pravděpodobnou prognózu a poradit.“ Jenže nikdo takový buď neexistuje, nebo se hledá velmi obtížně.
„Nikomu to nepatří, není tu propojená zdravotně-sociální, natož širší oblast,“ komentuje Zdeněk Kalvach. „Je to čtyřicetiletý evergreen, kdy se ‚podařilo nepropojit‘ dvě spolu těsně související oblasti, a lidé zůstávají v negativním kompetenčním konfliktu v území nikoho. Nepatří to praktickému lékaři, nepatří to agentuře domácí péče, nepatří to sociálnímu odboru…“
Hledejte domov se zvláštním režimem
Osoby s Alzheimerem obvykle nemohou přijmout běžné domovy pro seniory, rodina musí hledat tzv. domov se zvláštním režimem. Ty jsou určeny speciálně lidem s různými typy demence.
V registru poskytovatelů sociálních služeb lze vyhledat domovy dle typu a lokality:
Zjednodušeně řečeno: existují dva druhy těchto zařízení, „státní“ a soukromá. Z pohledu rodiny nemocného jsou mezi nimi dva zásadní rozdíly: dotovaná zařízení jsou výrazně levnější než privátní. A je mnohem těžší se do nich dostat.
Zatímco v zařízeních s dotovaným provozem se náklady vejdou plus minus do penze seniora, případně s ještě snesitelným doplatkem, v soukromých zařízeních musí rodina sáhnout podstatně hlouběji do kapsy. Státní domovy stojí měsíčně kolem deseti až dvanácti tisíc, u soukromých se částka pohybuje zhruba od sedmnácti do šestadvaceti tisíc za měsíc.
Ve státních i soukromých zařízeních se platí náklady na klienta z jím pobíraného důchodu, ze kterého dostane domov 85 %, z přiznaného příspěvku na péči a plateb od zdravotních pojišťoven. Ve státních zařízeních doplatí tuto částku na úroveň skutečných nákladů město či kraj, v soukromých rodina klienta.
„Systém by mohl být pro stát výrazně lacinější a efektivnější, navíc při vyšší kvalitě poskytovaných služeb,“ tvrdí Ľubomír Vais, předseda představenstva společnosti EBM Partner, která je developerem a investorem GrandParku. Cestu vidí v budování privátních zařízení. Měla by se však změnit forma financování: „Systém neadresných příspěvků na lůžka v příspěvkových organizacích by měl být nahrazen adresnými příspěvky na péči apod., tedy příspěvky navázanými přímo na klienta, který bude potřebovat tuto pomoc.“
Podle investora by mělo státní i soukromé zařízení dostat stejnou příležitost, aby si klient mohl vybrat, ne podle ceny jako dnes, ale podle toho, jaká je úroveň konkrétní služby. „V privátním zařízení příspěvek platí rodina, kdežto ve veřejném se na něj skládáme všichni, z našich daní, ani nevíme, komu to jde, to je ten zásadní rozdíl,“ upozorňuje Ľubomír Vais. Takže ti, kdo neuspějí a neumístí rodiče ve veřejném zařízení, nýbrž v soukromém, si vlastně zaplatí dvakrát.
Příspěvek na péči náleží zařízení
Co všechno se platí? V měsíčních nákladech je zahrnuto ubytování, strava, dále služby (sociální a ošetřovatelské, terapie apod.) a zdravotní péče. Nad rámec této pravidelné sumy se hradí ještě potřebné léky, věci a služby osobního charakteru (jako je oblečení a kosmetika, pedikúra či kadeřník), převozy sanitkou apod., ale detaily se u jednotlivých zařízení liší. Vždy je proto užitečné zjistit si všechny podmínky předem.
Častý omyl ohledně financování pobytu v domově se týká příspěvku na péči. Ten je určen lidem závislým na pomoci jiných a jeho výše závisí na stupni závislosti. Tento příspěvek náleží tomu, kdo pomoc nemocnému poskytuje. Pokud je tedy pacient doma, může peníze využít na domácí péči. Pokud je ale v domově pro seniory nebo se zvláštním režimem, náleží příspěvek danému zařízení.
Kalkulace typu – babička má penzi 11 000 Kč, příspěvek na péči 8 800 Kč (těžká závislost), máme tedy na úhradu domova 19 800 Kč – je mylná. Ve skutečnosti máte těch jedenáct tisíc a zbytek je na vás. Příspěvek na péči náleží zařízení a jde nad rámec ceny. Některé domovy udávají dosti nejasné informace, těžko říci, zda záměrně, či ne; některé také stanoví výslednou částku až na základě výše přiznaného příspěvku na péči (resp. rodina zaplatí o to víc, oč nižší bude přiznaný příspěvek).
Příspěvek na péči
Výše příspěvku na péči pro osoby starší 18 let činí za kalendářní měsíc:
- 880 Kč, jde-li o stupeň I (lehká závislost)
- 4 400 Kč, jde-li o stupeň II (středně těžká závislost)
- 8 800 Kč, jde-li o stupeň III (těžká závislost)
- 13 200 Kč, jde-li o stupeň IV (úplná závislost)
Více: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, portal.mpsv.cz/soc/ssl/prispevek
Nejhorší situace je v Praze
Čekací doba u státních zařízení je nejasná, záleží zejména na lokalitě. Nejhůře je na tom s kapacitou podle všeho hlavní město a Pražáci tak ze zoufalství hledají domovy pro své nemocné rodiče po celé republice. Je to způsobeno mimo jiné i tím, že lidé, kteří se do Prahy přistěhovali, chtějí mít své rodiče blízko a domovy se plní i mimopražskými seniory. Některé domovy sice mají podmínku bydliště v místě, ale přihlásit se dnes kamkoli není problém.
Nová lůžka pro seniory se sníženou soběstačností jsou v Praze velmi potřebná, potvrzuje Zdeněk Kalvach: „Počet osob trpících některým typem demence či Alzheimerovou nemocí roste stále rychleji, nejvíce takto nemocných osob je v Praze a ve Středočeském kraji. Tito lidé většinou v určitém stadiu již vyžadují odbornou péči,“ říká lékař. V České republice je v současnosti již více než 150 000 lidí trpících Alzheimerovou nemocí, z toho v Praze téměř 20 000, ve Středočeském kraji dalších 17 500. Navíc věk dožití a tím počet seniorů se bude podle lékaře dále posouvat: „Téměř všichni se dožijí věku kolem 85 a 90 let,“ říká Zdeněk Kalvach.
Regionem s absolutně nejvyšším počtem lidí s demencí zůstává Praha, v níž žije 19 795 lidí s Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence. Nejméně lidí s demencí má (absolutně) Karlovarský kraj – 3 956 osob, který je současně krajem s nejnižším počtem obyvatel.
Zpráva o stavu demence 2015, Česká Alzheimerovská společnost, www.alzheimer.cz
Podle Střednědobého plánu sociálních služeb pro roky 2016 až 2018 chce Praha do roku 2020 o třetinu navýšit kapacitu lůžkových zařízení pro lidi trpící demencí. V plánu je kromě navyšování kapacit v hlavním městě také snižování kapacit zařízení mimo něj, která Praha poněkud nelogicky zřizuje. „Jsou třeba v Krásné Lípě, Terezíně nebo Svojšicích a dohromady mají několik set lůžek,“ uvedla ČTK.
Co určuje umístění v pořadníku
Dalším faktorem je stav nemocného. Pořadí totiž neurčuje doba čekání, ale aktuální stav pacienta, takže lze těžko předvídat, jak se bude situace v konkrétním případě vyvíjet. A místa se uvolňují samozřejmě bohužel pouze tak, že někdo z domova odejde – navždy.
V exponovaných zařízeních čekají v pořadníku stovky lidí a odhad na přijetí je obvykle definován jako „měsíce až roky“. Na přehlednosti nepomáhá, že každý domov má svůj vlastní pořadník a mnozí senioři jsou tak registrováni v pořadníku hned několika zařízení.
Situaci proto zachraňují nová soukromá zařízení, která – ač výrazně dražší a právě proto – disponují volnými místy. I tyto domovy se navzdory cenám rychle plní. Od zahájení provozu zhruba do roka až dvou většinou obsadí svoji kapacitu.
Naštěstí vznikají stále nová, i když zdaleka ne postačujícím tempem. V Praze je nejnovějším zařízením tohoto typu GrandPark Praha-Štěrboholy, který je součástí rozvíjející se sítě domovů pro seniory s názvem GrandPark. Během měsíce provozu má ubytovaných více než třicet klientů, celkovou kapacitu sto padesáti míst plánuje zaplnit během roku a půl.
„Než jsme se rozhodli pro výstavbu domova pro seniory ve Štěrboholech, zjišťovali jsme si samozřejmě, jaká je v Praze situace. Bylo jasné, že stále nedostačuje,“ říká developer a investor Ľubomír Vais. Podle veřejné databáze ČSÚ bylo v Praze v roce 2013, kdy se projekt připravoval, celkem pětadvacet domovů pro seniory s celkovou kapacitou 2 439 lůžek a sedm domovů se zvláštním režimem s celkovou kapacitou 444 lůžek. „Od té doby zde bylo otevřeno několik dalších zařízení, nicméně v roce 2015 bylo v Praze evidováno 6 397 neuspokojených žádostí do domovů pro seniory a 1 419 do domovů se zvláštním režimem,“ uvedl Ľubomír Vais. Od té doby bylo podle něj otevřeno v Praze několik dalších zařízení, takže kapacita se navýšila řádově o stovky lůžek. V Registru poskytovatelů sociálních služeb aktuálně Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR eviduje celkem tři stovky pobytových domovů se zvláštním režimem, které jsou určeny pro osoby s chronickým duševním onemocněním, z toho v Praze sedmnáct. To je však stále velmi nedostačující.
Proč to stále nejde
Vyhodnotit, jaká sociální péče je lidem s Alzheimerovou chorobou poskytována, je u nás na základě dat prakticky nemožné, tvrdí Česká alzheimerovská společnost. „Pokud bylo složité hledat odpověď na otázku, kolik lidí trpí v České republice Alzheimerovou chorobou či jiným typem demence, dozvědět se více o tom, kdo se o potřebné stará a jaké služby jsou poskytovány, je doslova detektivní práce. Žádné statistiky, které by pravidelně mapovaly, kvantifikovaly a porovnávaly nabídku služeb pro lidi trpící demencí v České republice, zatím neexistují,“ uvádí ve Zprávě o stavu demence. Nicméně odhaduje, že pokud bychom chtěli u nás nabízet obdobný objem služeb, jako je tomu průměrně v Evropě, museli bychom stávající kapacity ztrojnásobit. „Zatímco některé státy mají k dispozici již druhou generaci strategických dokumentů pro boj s demencí (které vznikly po pečlivém vyhodnocení výsledků prvních plánů) a jiné přijímají první politické plány pro řešení problematiky Alzheimerovy choroby a jiných typů demence, v České republice se už několik let řadíme do kolonky ‚země s připravovaným plánem‘.“
Pokud to jde, měl by se nemocný podporovat ve svém přirozeném prostředí. A když už to nejde, měl by mít vytvořeno chráněné prostředí, ve kterém zůstane zachována jeho hodnota a důstojnost. „Chyba není v tom, že člověk je starý a nemocný, ale v tom, že systém nefunguje provázaně, návazně, logicky. Nebere se ohled na to, že v určitém stavu neexistuje jenom sociální nebo jenom zdravotní problematika. Je to zdravotně-sociální problematika,“ říká Zdeněk Kalvach. V Rakousku či ve Francii toto propojení funguje, náklady jsou navázány přímo na klienta a rodina ví, na koho se obrátit a kde hledat pomoc.
Ing. Bc. Renata Prokešová
Výkonná ředitelka společnosti GrandPark a.s., sítě zařízení pro seniory
MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc.
Člen Rady vlády pro seniory a stárnutí populace
Ing. Ľubomír Vais
Předseda představenstva společnosti EBM Partner, která je developerem a investorem GrandParku
ČLÁNKY DO MAILU