Kdysi to býval velmi ceněný benefit. Možnost pracovat doma leckdo považoval za tzv. šolich. Inu, dalo se tak stihnout ledacos. Dnes mnohé kanceláře zejí prázdnotou a z home office jímá nejednoho zaměstnance hrůza. Nejen na internetu lze najít návody, jak v této situaci předcházet komplikacím. Namátkou určit si přesný čas práce, dodržovat – ne pyžamový – dress code a řada jiných rad pomáhá žít i pracovat. Občas může být vše složitější.
Co se dozvíte v článku
Stačí zamyšlení nad tím, jak se projevuje etologický příznak přemnožení druhu. Pokud zvířata vnímají své množství v daném místě jako nadměrné, projeví se u nich známky agresivního chování a stresu. „Přemnožení“ jedinci se začnou vzájemně napadat.
Ponorková nemoc
Jde o nepříjemný stav vznikající mezi lidmi, kteří pobývají delší dobu v malém, třeba jen relativně uzavřeném prostoru. Začnou si tzv. „lézt na nervy“. Fyziologicky lze uvažovat o nadměrné senzibilizaci, zvyšující se negativní reakci na stejné podněty. Postiženým začnou na druhých velmi vadit maličkosti.
Jev byl poprvé popsán u posádek ponorek. Zmínky o něm lze najít namátkou třeba v Deníku Anny Frankové popisující psychický stav osob, které se skrývaly v době holocaustu. Znám je i z kabin kosmických lodí.
Ale nemusí jít o podobně extrémní situace. Mnohokrát se objevil ve zcela běžných rodinách, kupříkladu na deštivé dovolené nebo o vánočních svátcích. Vzniká podrážděnost, nervozita, nevraživost, agresivita, nepodložené slovní útoky, ostentativní zmlknutí – tzv. tichá domácnost, ignorovaní, ale i konflikty a hádky. Výjimečné není ani vzájemné napadání se.
Co s tím? Pomůže prostorové oddělení, procházka. Je-li to možné, odejít na pár dní třeba k rodičům nebo na chatu. Pomáhá i „vodoléčba“, třeba studenou sprchou.
V presu deprese
- Delší dobu se cítíte mizerně, například smutní, úzkostní, mrzutí, jakoby bez nálady?
- Situaci vnímáte jako mizernou, zoufalou a bez naděje na zlepšení?
- Trpíte pocity viny a bezmoci?
- Váš život jako by přestal mít smysl?
- Co vás dříve bavilo, vás nyní netěší?
- Máte problémy se spánkem? (Může jít o nespavost i stálou ospalost.)
- Máte problémy s jídlem? (Může jít jak o nechutenství, tak o přejídání.)
- Cítíte se velmi unavení a odpočinek nepomáhá?
- Do ničeho se vám nechce, odkládáte, co jen lze… i to, co nelze?
- Uvažujete o tom, že lepší by bylo nebýt?
- Jste nervózní, podráždění, snadno vybuchnete i pro maličkost?
- Vaše paměť i soustředěnost jsou horší než dříve?
- Trpíte nerozhodností?
- Objevují se tělesné příznaky nepohody, například bolest hlavy, bolesti v zádech, zácpa či průjem?
- Žijete ve stálém úzkostném napětí?
Ne všechny položky lze vztáhnout výhradně k depresi. Souvislosti mohou být i jiné a závažnost příznaků je rozličná. Odpovídáte-li na uvedené otázky přinejmenším několikrát ano, je to však sdělení varující.
Nelze je vysvětlit jen tísnivým dopadem běžných problémů. Svou roli může sehrát dědičnost a nedostatek některých látek v mozku. Jde o serotonin, noradrenalin, dopamin na mozkových synapsích (nervových zakončeních).
Naznačený depresivní obraz mívá i poněkud lehčí stav. Je to tzv. dystymie – porucha nálady, dlouhodobá rozlada.Ta může na okolí působit jako podrážděná brblavost, psychické vyhoření, tzv. otrávenost, ztráta zájmů a vztahovačnost.
Podhoubím deprese mohou být i tělesné nemoci. Tělesná nemoc se ovšem po určitou dobu může projevovat i jako depresivní rozlada.
Nepomohou rady typu: „Hlavu vzhůru, nic ti vlastně není, přestaň se konečně tolik pozorovat, mnozí jsou na tom hůř.“
Zdánlivě pomáhá přepíjet depresi alkoholem. Je to ale „úpis čertu“ s často tragickými následky. Depresivní člověk trpí. Zaslouží si citovou oporu včetně ujištění, že „není blázen“ a jeho stav je léčitelný.
Problémem antidepresiv není návykovost
Optimální při řešení depresivních stavů je kombinace režimových opatření, psychoterapie a patřičných léků. Problémem antidepresiv opravdu není návykovost. Tak co tedy? Například pacient často začne léky užívat později a přestane dříve, než je třeba.
Také je potřebné vědět, že léky nezabírají ihned a nejsou od toho, aby vyřešily osobní problémy. Jejich posláním je zlepšit zdravotní stav pacienta natolik, aby byl schopen zmíněné nesnáze řešit. Pozoruhodný je – pokud vím, nikde neuváděný, leč praxí ověřený – poznatek. Antidepresiva pomáhají především těm, kdož vnímají farmakoterapii jako pomoc. Ne těm, kteří léky vlastně užívat nechtějí a lamentují stylem: „Jak hluboko jsem klesl. Teď ze mne bude narkoman.“
Smutek, tíže, vyčerpanost…
„Dobrý den, již několik dní se cítím smutná, hůře spím, trpím nechutenstvím a nemohu se zbavit pocitu neurčité tíže. Můžete mi prosím, poradit…?“ Cituji z webu Deprese.com. Jde o stránky nabízející pomoc lidem, kteří dlouhodobě trpí vyčerpaností, smutkem, úzkostí a rozladami. Patříte-li do jejich „zájmové skupiny“, doporučuji je sledovat. Nepatříte? Tím lépe. Pokud si ale přece jen nejste jisti, můžete zkusit vyplnit kvíz podle Beckovy škály deprese:
Jde o poměrně jednoduchý a kvalitní dotazník významného amerického psychiatra. Vyplňte jej, eventuálně požádejte, aby jej „na vás“ také vyplnil někdo, kdo vás dobře zná. Bude-li výsledek „depresivní“, doporučuji poslechnout dr. Becka a vyhledat pomoc. Antidepresiva může předepsat nejen psychiatr, ale i obvodní lékař.
Agrese
Významný psycholog, profesor Zdeněk Matějček, říkával: „Deprese a agrese jsou jablka z jednoho stromu.“ Typy i projevy agrese se liší. Může jít o útok na kořist, boj o pozici ve smyslu dominance a submise, o reakci na různé typy strádání – namátkou na bolest, hlad, únavu, sexuální neuspokojení. Mateřská agrese je odpověď na ohrožení mláděte. V našem případě může být častá agrese coby reakce na ohrožení teritoria. Nejnápadnější je agrese fyzická a přímá – útok.
Fyzická pasivní nepřímá agrese vede k odmítnutí splnit něčí požadavky na určitou aktivitu. Slovní aktivní přímá agrese má formu nadávek, urážení, tzv. shazování. Nepřímou variantou předchozího jsou například pomluvy. Slovní pasivní přímá agrese se projeví trestajícím mlčením i odmítnutím s někým mluvit.
Varovné signály aneb Jak neodpálit sud s hořlavinou
Varující mohou být výhružné postoje a gesta, slovní vyhrožování, nepřátelský, jakoby vzteklý pohled, překročení běžné vzdálenosti při rozhovoru, tzv. proxemické nerespektování hranic. Narušení běžných rituálů namátkou odmítnutí podat ruku.
Nejlepší obranou tu není útok, ale prostorové oddělení. Kdysi dávno na základce by vás paní učitelka rozsadila. Teď se jděte projít, a pokud možno nepráskejte dveřmi. Ještě předtím pamatujte na rčení „pro hubu na hubu“. Výroky typu: „Jen si to zkus, ty chudáčku…“ mívají charakter škrtnutí sirkou u sudu s hořlavinou.
ČLÁNKY DO MAILU