Vlákno názorů k článku Homeopatie nefunguje jako klasická medicína od MuDrc - Velmi dobré zpracování. Dokonce jste se dokázal vyhnout...

Velmi dobré zpracování. Dokonce jste se dokázal vyhnout i neméně problematické (vzhledem k statickému ověřování účinnosti) víře a kvantovým jevům.

Já bych si tedy dovolil přidat ještě jednu, na první pohled nesmyslnou věc, o které si ale myslím že je naprosto klíčová: "Není důležité čím se léčíme, ale to že se léčíme"!

Tato myšlenka popisuje nejen vztahu k volbě léku, nebo postupu léčby. Ale zahrnuje v podstatě i jen "pouhou" víru v uzdravení a rozhodnutí se uzdravit.
Považuji tedy toto tvrzení za vždy pravdivé a věřím, že když si ho člověk sám sobě, sám od sebe řekne tak již začne přemýšlet proč není zdravý a co by s tím šlo dělat. Potom je na správné cestě k uzdravení (i když cíl je ještě daleko) a je v podstatě jedno co udělá, bude-li to o ovšem to o čem je přesvědčen že je to správná cesta k znovunastolení zdraví.

A k tomu dodám ještě jednu moudrost:

Člověk je nemocný, když se jako nemocný začne chovat.

To je samozřejmě pravda, protože již naše vůle "rozhodnutí se" zvyšuje naše očekávání úměrně s důvěrou v sebe sama. - Placebo efektu je tohle "jedno".

Jinak - velmi by byly zajímavé klinické studie, ve kterých by byla kontrolní skupina testovaných osob vystavena léčbě (funkčnímu léku), aniž by to vůbec věděla. Bohužel mnohé varianty tohoto i jiných výzkumů souvisejících s reálným placebo efektem a jeho kvantifikací narážejí na etické problémy i samotná lidská práva a v potřebném rozsahu a kvalitním designu nebyly nikdy provedeny.

(Stejně tak nelze dnes neříct testovaným osobám, že vstupují do dvojitě slepé klinické studie, kde mohou, ale nemusí být léčeny. Ten kdo to ví a u koho efket při léčbě nenastává, ten poté naprosto logicky začne předpokládat, že je to právě on, kdo léčen není - dostává placebo - a tím se snižuje míra jeho očekávání potažmo i reálný placebo efket. Placebo efekt kontrolní a testované skupiny proto u funkčních léčiv nikdy nejsou stejné. Náš všeobecný předpoklad, že když u dvojitě slepé studie odečteme výsledky kontrolní skupiny od skupiny exponované testované látce, dostaneme "čistý účinek" látky, je naprosto mylný a NEOPLATÍ. Naše současná metoda zkrátka principiálně vede k přeceňování míry vlastní účinnosti u účinných léčiv. Účinná však jsou, ale méně než si dnes myslíme. Jde o univerzální chybu naší současné metody hodnocení klinických studií, když tato nezohledňuje, že dvě původně homogenizované skupiny testovaných osob, se v průběhu výzkumu disociují právě v míře svého očekávání, když v jedné z nich "zabírá" lék a ve druhé ne.)

To je právě problém dnešní medicíny. Lékaři a věda (pravděpodobně díky souhře nešťastných náhod v minulosti a myslím že dnes zejména díky chirurgii) lidi zbavila znalosti, že lékaři se mají jen pokoušet podpořit rovnováhu či dočasně naklonit šanci na uzdravení, ale vlastní proces uzdravování probíhá samostatně i bez jejich vměšování. Prostě chci říci, že doktor neléčí, ale tělo se uzdravuje.

V této souvislosti byl vyloženě zneužit pojem placebo (byla vymyšlena i spousta dalších zbytečných slov). Protože prostě lidem sebral poslední zbytky víry ve schopnosti jejich těl i ducha či vědomí.

Já se teď nesnažím říci, že k uzdravení stačí pouhá víra. I kdyby to byla pravda, je to něco čím se nechci zabývat, protože to je momentálně mimo mé rozumové schopnosti i schopnosti poznání. Snažím se říci, že pokud prostě budeme pozorovat musíme si povšimnout, že cest k uzdravení existuje mnohdy nepřeberné množství. Každému může pomoci něco jiného. Jiný lék, jiný životní styl.
Víra je důležitá vždy, protože jak může dopadnout člověk který absolvuje léčbu o níž není vnitřně přesvedčen že mu pomáhá...

Nezbytným minimem při změně chování nemocného musí být důvěra v to, že mu změna života alespoň neškodí a proto to prozatím vyzkouší.

Myslím ale, že to samé platí pro zdravého. Jak asi dopadne člověk, který bude nucen nežít v souladu se svými pocity a přesvědčeními. A teď ani zdaleka nemluvím o pouhé víře. Navíc myslím, že tohle je situace do které jsme nuceni, prostředím které sami vytváříme, po generace a stále intenzivněji.

„lidi zbavila znalosti, že lékaři se mají jen pokoušet podpořit rovnováhu či dočasně naklonit šanci na uzdravení, ale vlastní proces uzdravování probíhá samostatně i bez jejich vměšování. Prostě chci říci, že doktor neléčí, ale tělo se uzdravuje.“

Jestli jsem vás dobře pochopil, můžete prosím rozvést, jak vysvětlujete třeba převrat v léčení dříve smrtelných bakteriálních chorob po objevu antibiotik?

„Snažím se říci, že pokud prostě budeme pozorovat musíme si povšimnout, že cest k uzdravení existuje mnohdy nepřeberné množství. Každému může pomoci něco jiného. Jiný lék, jiný životní styl.“

To je jistě pravda. Ale protože často neumíme rozhodnout, která věc konkrétnímu člověku pomůže, a leckdy nemáme víc pokusů (i.e., pokud mu první nasazená metoda nepomůže, na chorobu zemře), snažíme se najít ten způsob léčby, u kterého je největší pravděpodobnost, že ho vyléčí. Takže i když jsme vypozorovali, že cest k uzdravení je vícero, je vhodné pozorovat dál a najít tu, která uzdravila nejvíc lidí.

Ale právě to že použijete antibiotika je jeden z případů kdy dočasně zvrátíte rovnováhu (která vlastně není rovnováhou protože byla díky kolonizaci těla nějakým "parazitem" narušena) zpět ve prospěch těla. Já proti látkám působícím antibioticky, antiviroticky, fungicidně,... (i když zejména těm která lékaři vůbec nepoužívají) nic nemám.

S tím, že lékaři se snaží najít nejvhodnější způsob léčby s vámi rozhodně nesouhlasím. Je to evidentně lež, kterou si lékaři sami sobě nalhávají aby skryly svou vlastní lenost a to jak že být lékařem především znamená chovat se jako ti ostatní lékaři. Velmi dobrým příkladem budiž obrna (Polio), kterou se pod dalším článkem pana Vavrečky odvážil jakýsi analfabet zmínit.
Lékařům vždy šlo o peníze a jejich společenský stav, a nejeden člověk za to zaplatil zdravím, často životem.
To pochopitelně neznamená, že popírám existenci spousty prozřetelných lidí kteří medicíně a pomoci lidem zasvětily mnohdy celý život. A mnohým pomohli.
Snažím se říct, že chyba je v tom že jste jako lékaři přijaly že léčíte jen tím jedním (podle vás nejůspěšnějším) způsobem. Je to chybný koncept a děsí mne že vás neděsí že někomu takhle můžete zdraví naopak vzít. Pokud vás na to někdo upozorní (bavíme se o neobecně, o konkrétních situacích) tak jste schopni ho zesměšnit nebo si na truc léčbu vynutit (zneužitím situce v rodině, zákonem,...) a člověka klidně i zabít (a nechtějte abych uváděl konkrétní příklady, protože jich pár znám ale nemám zájem se tu šířit).

Důležité je abyste pochopil, že konkrétně vás nenapadám. Pak se snad nebudete podvědomě bránit, začnete přemýšlet a všímat si. Také si uvědomte že nikdo nevidí svět dvojbarevně a pokaždé stejně.

Zrovna čtu jednu takovou "divnou knihu" a autor zde uvádí jako jeden z příkladů takovou zajímavost, myslím že nesmyšlenou:

Na Krymu jsou tři dětská sanatoria pro děti předškolního věku, které trpí cukrovkou. Všechny tři sanatoria používají stejné postupy a podávají stejné léky, ale děti se uzdravují jen v jednom z nich.

Prý proto, že dětem se stýská po rodičích. Personálu bylo dětí líto, nevěděli jak je utišit a odbýt zároveň, tak jim řekli že rodiče přijedou hned jak se uzdraví. No a děti si normálně vytvořili vlastní "magický rituál", který jim pomohl soustředit se na uzdravování. Protože byly děti úspešné a opravdu se uzdravovaly, začali si tyto zkušenosti mezi sebou předávat. To vše sami od sebe, všichni chtěli domů, dospělí neměli vůbec představu i přestože se tomu snažili přijít dlouho na kloub.