Pokud pár labuťáků staví společné hnízdo, jeho kvalita je nesrovnatelně vyšší nežli hnízdo páru heterosexuálního. Snad to souvisí s fyzickými i architektonickými schopnostmi samců, jež bývají ve srovnání se samičími přece jen vyšší. Ostatně i mezi lidmi je více architektů než architektek a domy či byty homosexuálních párů obvykle vypadají o poznání lépe nežli u heterosexuálů.
Rozdíl mezi labutěmi a lidmi je ovšem v tom, že lidské mužské gay páry obvykle nepřenechají své vytuněné obydlí heterosexuálním sousedům ani obvykle neadoptují děti.
Být svobodnou matkou-albatrosicí…
Ano, ve světle této hnízdní teorie bychom mohli znovu zvážit změnu zákona o adopci ve prospěch gay párů – možná by to bylo rozumné.
Obávám se však, že lidští samci, ani ti homosexuální, nejsou tak monogamně založení jako labutě a hypotetická možnost vychovávat děti je nezaujme natolik, aby to statisticky významně snížilo stavy chovanců dětských domovů nebo počty bezprizorních sirotků v Africe.
Nadějněji se z hlediska péče o potomky jeví soužití dvou žen či, chcete-li dvou samic albatrosů. Samiček se mezi těmito opeřenci rodí výrazně více, a tudíž si ne každá může opatřit stálého partnera. Vzhledem k tomu, že role svobodné matky je i mezi ptactvem dosti náročná, jeví se soužití s jinou albatrosicí jako ideální řešení. Vztahy jsou stabilní, samičky spolu žijí i desítky let. Jediné, co potřebují, je občasná dávka spermatu od záletného samce.
Lidské lesbické páry ale na rozdíl od albatrosic k páření s nadšenými dobrovolníky z řad heterosexuálních mužů příliš svolné nejsou a raději by si opatřily druhou polovinu genetické informace svého budoucího potomka ve spermabance. I to je ale zatím problém.
Přečtěte si: Každý trochu homosexuální
Každé dítě ví, že musí vyrůst v muže nebo ženu. Jakákoliv odchylka stále vzbuzuje nedůvěru a pohrdání.
Gen zájmu o muže
Je tedy u lidí opravdu homosexualita přínosná? Pokud se z ptačí říše přesuneme do světa molekulární biologie a genetiky, tak možná ano.
Ačkoli se zatím nepodařilo prokázat přímou souvislost mezi určitým genem a sexuální orientací, existují vědecké hypotézy, podle nichž dědičnost určitou roli hraje.
V roce 2004 totiž italský vědec Camperio Ciani prokázal, že ženy, které jsou pokrevně spřízněny s homosexuálními muži, mají více dětí než ty, které žádné gaye v rodině nemají. Autor studie došel k závěru, že existuje gen umístěný na X chromozomu, který zkrátka vzbuzuje zájem o muže u žen i u mužů.
Tak jednoduché to ale nebude. Druhá, a možná pravděpodobnější verze by mohla být taková, že gen, který u mužů zapříčiní homosexualitu, způsobuje u žen vyšší plodnost. To by bylo vysvětlení, proč se homosexualita vyskytuje v populaci i přes to, že gayové děti nemají.
Pravděpodobné je ale i další vysvětlení: Podle výzkumů na dvojčatech se zdá, že takzvaný „Gay-gen“ má průraznost maximálně 50 %, což znamená, že se během života nemusí projevit, a tak může být jeho nositelem i heterosexuální muž. To, zda se projeví, pak může záviset na dávkách mužských hormonů během těhotenství, které, jak prokázaly další výzkumy, jsou ve správný čas a ve správné míře důležité pro vývoj budoucího chlapce.
A kdo ví, třeba onen – ať probuzený či neprobuzený – gen zvyšuje plodnost i u mužů. Zkoumat se to bude asi obtížně a doporučit ženám jako dárce spermatu gaye také není optimální, ačkoli pro některé lesbické páry je to jediné možné řešení.
Jedno lze ale říci určitě: Homofobové, kteří tvrdí, že homosexualita je proti přírodě, nemají pravdu. I příroda je občas pěkná „buzna“ a zjevně je to tak v pořádku.
Čtěte téma: Jsou pro nás homosexuálové normální? Nebo se přetvařujeme?
Češi jsou v otázkách sexuálních menšin hodnoceni jako tolerantní. Je tomu tak doopravdy?
ČLÁNKY DO MAILU