Příklad? Pražská restaurace V Jámě ve stejnojmenné ulici. Dobré pivo, dobré jídlo, lidové ceny pár kroků od Václaváku. Jenže: po večeru tady stráveném bolí ruce, protože kvůli muzice puštěné na plné pecky neslyšíte, co říká člověk vedle vás, takže musíte zběsile gestikulovat.
Naposledy jsem se tu tento měsíc dokonce přistihla, že neslyším ani sama sebe. Takže: promiň Martine, historky z muzea jsou určitě báječné, ale rozuměla jsem jen třetině z nich…
Bojová příprava na naše každoměsíční středeční novinářské sedánky vypadá pak takto: „Jáma? Ne, neuslyšíme se… Potrefená husa? Ne, taky nám to tam odmítli ztlumit… Bredovský dvůr? Ne, stejný problém…Pizzerie u kina na Andělu? Ta už vůbec ne, tam to pustí ještě hlasitěji, když požádáte o ztlumení…“
Jedna po druhé nám tak odpadávají hospody s fajn pivem a den před srazem zoufalství dostupuje vrcholu, protože stále nevíme, kam zamířit. A je čím dál hůř.
Hlasitá hudba v restauracích je mor, který zasáhl už kdekterou putyku. A když požádáte personál, aby hudbu ztlumil, dívá se na vás, jako byste spadli z Marsu. V sedmi případech z deseti pak sice otočí kolečkem „volume“ velmi neochotně a o necelý milimetr doleva. Ve zbylých třech případech vám však rovnou natvrdo řeknou: „Ne.“ Prý to tak hosté chtějí…
Viz chata Jezerka, Železná Ruda. Nová restaurace, doporučená majitelem chaty, kde se naše dvacetičlenná skupinka lyžařů ubytovala, k otestování, dokud neuklidí po lyžařském zájezdu školáčků před námi. Čtyři dámy, co se nemohly dočkat sněhu, totiž přijely příliš brzy – byl pátek, jedenáct dopoledne.
Vypnout televizi? Ani náhodou…
Na Jezerce jsme byly samy, kromě majitele a číšníka v jedné osobě. A do prázdna lokálu běžela hlasitě puštěná stupidní telenovela na velkoplošné obrazovce. „Nemohl byste to prosím vypnout? Chceme si povídat,“ požádali jsme číšníka. „Ne,“ zněla odpověď. „Ale trošku vám to ztlumím,“ dodal, když viděl naše šokované obličeje.
V lokálech třetí a čtvrté cenové skupiny je člověk ochoten leccos překousnout, ale když hraje hudba nikoliv jako jemná nevtíravá kulisa, ale jako hlavní hrdina i v drahých restauracích, kam se chodí za zážitkem z jídla platit tisícikoruny, to už pak člověk začne zvažovat, kde se tato „móda“ proboha vzala a proč neumíme stolovat kulturně.
„A už jsi někdy stála dvanáct hodin na nohách a celou dobu kmitala jako fretka, bez šance zastavit se na pár minut na cigáro, a jen tupě plnila přání hostů?“ odpověděl mi otázkou kamarád číšník Svaťa Jakub. „Hudba je to jediné, co nás celou tu dobu drží při smyslech a udržuje v chodu,“ popsal.
Čímž naplnil mé podezření, že hlasitou diskotéku chtějí nikoliv hosté, ale je tu jen pro personál, aby se mu lépe pracovalo.
Jaký je váš postoj k hlasité hudbě v restauracích?
Přečtěte si: Ochota v restauracích není samozřejmostí
Vědci totiž už dokázali, že hlasitá hudba vyvolává v organismu stav podobný tomu, jako byste byli na speedu. Vyvolává totiž stres, tělo produkuje adrenalin a organismus se cítí, jakoby měl už už vyrazit a skály lámat, trhat rekordy. Udrží vás v bdělosti a pozornosti. Což při tupém plnění požadavků hostů je asi vítaná věc. A cvaknutí vypínače od rádia pak znamená pro personál: klid, konec šichty, padla…
Jenomže hosté si chodí do restaurací odpočinout. Obzvlášť kavárny by měly být (a kdysi byly!) takovou klidnou tichou oázou v ruchu velkoměst. Jenže takovou abyste dnes hledali s lupou.
„Samozřejmě na hluk v restauracích existují normy. Od roku 2006 platí Evropská směrnice, která nařizuje, že hluk na pracovišti nesmí přesáhnout 87 decibelů a restaurace jsou také pracovištěm,“ říká hygienička Svatava Jirkovská.
Za přijetí směrnice se zasadil právě český eurokomisař Vladimír Špidla. Ten proti hluku dost tvrdě bojoval. Aby dokázal, jak moc nás hluk může stresovat, nechal do europarlamentu v roce 2005 přinést i motorovou pilu, spustil ji a celých více než sto decibelů nechal několik minut působit na uši přítomných.
Čtěte také: Vady sluchu
Originální přístup tehdy pomohl upozornit na zprávu Evropské agentury pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci. V té se píše, že bezmála každý čtvrtý pracovník v Evropské unii je při práci vystaven tak vysokým a trvalým hladinám hluku, že musí aspoň půlku pracovní doby zvyšovat hlas, aby ho bylo vůbec slyšet.
V nejhlučnějším prostředí podle této zprávy pracují učitelé, telefonistky, dělníci v lese a a právě – servírky.
Kvůli hluku si u piva člověk ani neodpočine
Podle zprávy je asi 60 milionů zaměstnanců v Evropě trvale vystaveno vysokým hladinám hluku po více než třetinu pracovní doby. Dlouhodobá expozice hluku nad 85 decibelů přitom poškozuje sluch. Což je zřejmě i jedním z důvodů, proč personál po pár letech v restauraci prostě „neslyší“ to, že hladina hluku je tak vysoká, až se u stolů nedá mluvit.
„Je jisté, že tuto hladinu "diskotéky“ v mnohých restauracích spolu s hovorem hostů, cinkáním sklenic a přirozeným provozním restauračním hlukem podniky hravě překračují," dodává hygienička.
Bez konkrétních stížností na konkrétní zařízení však hygienici nic nezmohou. Takže: jedinou cestou, jak se může zákazník bránit, je požádat personál o ztišení muziky nebo – jít jinam. Ale kam?
Poradíte mi restauraci, kde je dobré pivo, dobrá obsluha, fajn kuchař a nekřičí tu „diskotéka“?
ČLÁNKY DO MAILU