Hraniční porucha osobnosti nezvládá vztahy a emoce

Pokud jste takříkajíc zasloužil „papíry na hlavu“, přitom netrpěl nejtěžší dušení poruchou – psychózou – a nedařilo se vás úspěšně léčit coby neurotika, pak… si s vámi váš psychiatr nevěděl rady. Od roku 1980 mu bylo alespoň jasné, kam vás zařadit. V USA jste obdržel diagnózu hraniční poruchy osobnosti. V Evropě byl odpovídající název poněkud zjemněn na znění: „emočně nestabilní porucha osobnosti – hraniční typ“.

Cesta ke kořenům

„Freude, Freude, zase na tě dojde,“ lze říci jen s nadsázkou. Kořeny poruchy ovšem popisují spíše žáci jeho žáků. Například Margaret Mahlerová a Otto Kernberg. Pozornost zaměřují na problémy údajného „zlatého věku“ raného dětství. Jde zhruba o patnáct až čtyřiadvacet měsíců života. Miminko se může jevit jako méně problémové než dřív, ale lehčí to v této životní fázi nemá. Laicky řečeno snad ani přesně neví, co chce, a nedá pokoj, pokud to nedostane.

Na jedné straně v rámci svých možností prahne po samostatnosti. Na straně druhé chce mít mámu vždy k dispozici a pro sebe. Na ní je poskytnout dítěti dostatek volnosti (svobody) a bezpečí. Oboje současně. Osoba v mateřské roli musí patřičný poměr oněch částečných protikladů intuitivně a ideálně vystihnout a vybalancovat. Druhý z výše zmíněných psychoanalytiků si v této souvislosti všímá vrozené úzkosti a sklonu k agresi.

Právě na vzniku hraniční poruchy lze demonstrovat jednu ze základních teorií moderní psychoanalýzy – teorii objektních vztahů. Zjednodušeně lze její obsah maximálně stručně shrnout slovy „subjekt potřebuje objekt“. Takovým subjektem je dítě, objektem je o něj trvale pečující osoba.

Objektní vztah dospělého představuje jako by shrnutou – zvnitřněnou – zkušenost z raných vztahů. To, co jsme prožili v raném dětství, vytvoří psychickou strukturu, přetrvávající i bez přítomnosti těch, kdo ji vytvořili. Gruzínští psychologové ji vysvětlují tzv. ustanovkou – zaměřením. Právě to ovlivňuje, jak my vnímáme vztah k druhým i k sobě.

Vznik hraniční poruchy

Po narození dokážeme odlišit podněty jen na „kladné“ a „záporné“. Chcete-li, na dobré a zlé. Někdy v druhém pololetí života již dítě obvykle chápe, že jeden objekt (matka) může přinášet jak dobré, tak i horší. Jinými slovy, není osamocené zcela odlišné černé a kdesi jinde bílé. V jednom objektu mohou být dobré i špatné vlivy, stránky, podněty. Pokud k takovému pochopení nedojde, vzniká a dlouhodobě i přetrvává tzv. rozštěp. Kombinace úzkosti a nekvalitní nebo zcela patologické „péče“ (týrání, zneužívání) vede k vnímání „jen a výhradně černého“, a naopak zcela odlišného vnímání „jen a výhradně bílého“. Nic „spolu“ a nic „mezi“.

Autor: Depositphotos.com

V běžných, klidných podmínkách, kdy se „zlé“ neobjevuje, se takový člověk nijak neodlišuje od druhých. Je-li vystaven závažnějšímu stresu, tzv. regreduje – jako by se vracel na dávno překonanou psychickou úroveň. Úzkost ze „zlého“ svým způsobem paralyzuje. Postižený není schopen prožít a psychicky zpracovat ambivalenci.

Hraniční porucha osobnosti jde do hraničních důsledků

Budete-li takříkajíc „normální“, třeba i neurotik, jste schopni mít rádi někoho, kdo vás občas rozčiluje a něčím i ubližuje. Vyrovnáte se s tím. Někdy budete mít na dotyčného vztek, ale milovat jej nepřestanete. „Hraničář“ – otrok dávného rozdělení na výhradně černé a výhradně bílé – se stane i otrokem vzteku. Zároveň s ním nemůže milovat, jen nenávidět. Tak mimo jiné zničí i zmíněný vztah. Běžným hraničním důsledkem je rozdělení na extrémně pozitivní, ideální, ba přímo andělské vztahy a jejich negativní zrcadlový obraz – extrémně strašný, odporný, zdrcující vztah.

S hraniční poruchou si nepomyslíte „padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina“. Vaši pomyslnou rodinu, sociální skupinu budou tvořit jen vyhranění jedinci označení coby padouši a vyhranění lidé označení coby hrdinové.

„Padouchů“ bývá víc. Když „hrdina“ jen maličko zakolísá, zapadne do opačné skupiny. Odborně řečeno: Časté jsou rychlé a nedostatečně zdůvodněné přechody z extrémní idealizace do extrémní devalvace, a to jak ve vztahu k sobě samotnému, tak i ve vztahu k druhým. Mezi extrémy namátkou patří „blud omnipotence“ (všechno jde a vše zvládnu) a extrémní pocit bezmoci (pryč a pryč je všechno, všechna má naděje). Patří sem i zbrklé – stěží pochopitelné – střídání zájmů, profesí, míst pobytu, nekritické přebírání vzorů. Za krátkou dobu je pak „vše jinak“.

Chování se zdá být nadměrně impulsivní, tolerance k frustraci nízká. Morálka je vše jiné, jen ne dlouhodobě pevná. Emoce se rychle střídají, agrese je ovšem častá a dramaticky vybíjená. Sexuální identita nemusí být vyhraněná.

Vlastní motivy jednání si postižený neuvědomuje. Obvykle si je idealizuje. Tzv. „model loupání cibule“ nepřijímá k porozumění vlastní motivace. Nepochopí, že vše nelze určit teď hned, snadno a rychle. Podobně jako u cibule i u motivace „sloupneme“ jednu vrstvu a objeví se další a pak další…

V chování lze zaznamenat málem vše. Namátkou sebepoškozování, mentální anorexii, bulimii, demonstrativní sebevražedné pokusy, promiskuitu, gambling, záchvaty vzteku, rychlé a neopodstatněné změny nálady, sklon k přílišnému riskování. Risk související mj. s neschopností odložit vlastní uspokojení, podceňování možných následků. Jedním z důsledků bývá nenávist vůči sobě, pocity viny a již několikrát zde zmiňovaná úzkost.

Diagnostika hraniční poruchy osobnosti: nic jednoduchého

Z odborného textu cituji o diagnostice hraniční poruchy:

„Tato diagnostická kategorie představuje značně nehomogenní skupinu pacientů, proto může být diagnostika pouze na základě deskriptivních diagnostických metod ne zcela přesná. Diagnóza se stává jistou až pochopením pacientových hlubších psychických mechanismů a k tomu je možné se dopracovat dvěma způsoby: použitím projekčních psychologických technik, a především – zážitkem kontaktu s pacientem. Je známou skutečností, že hraniční pacient vyvolává neobvykle silné protipřenosové pocity. Protipřenos je pojem, který označuje emoční odezvu terapeuta na pacienta. Část pocitů může v kontaktu s daným pacientem vznikat na základě nevyřešených vnitřních konfliktů terapeuta. Těmto pocitům není možné se zcela vyhnout. Aby se nestaly překážkou terapeutického procesu, je nutné je rozpoznat a ovládnout.“

„Motiv, milostivá, motiv…“ pěje můj oblíbený Jan Vodňanský. Můj motiv k napsání tohoto článku byl následující: V době, kdy vyšel výše uvedený odborný text, odebral OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, lidově sociálka) jistého moravského města – nazveme jej Kocourkovem – dítko z mateřské školy. Matka – sociálně zcela komponovaná vysokoškolská učitelka – o tomto kroku informována nebyla. Když pro dítě v obvyklou dobu přišla, v MŠ nebylo. Stalo se to na základě znaleckého posudku psycholožky, znalkyně z oboru školství a kultury. Ze závěru mého posouzení onoho posudku cituji:

„Výsledky jsou převážně prezentovány v rozporu s požadavkem Ústavního soudu na ověřitelnost. Není jasné, dle jakého kritéria byl uskutečněn výběr sděleného. Zcela jsou ignorovány specifické testové metody zaměřené na věrohodnost probanda. Jako standardizovaná metoda je prezentován Baum test. Ten mezi tyto metody nepatří. Interpretace i charakteristiky použitých testů jsou neúplné.

Baum test – docela zábavná, spíše psychologická hra než seriózní test – komukoliv snadno dostupný na internetu – byl zřejmě, podle textu vyšetření, základním zdrojem poznání posuzované. Seriózní projektivní Hand test byl v posudku zmíněn. Ovšem s uvedením pouhých odpovědí testované ženy. Tj. bez sebemenší interpretace. Tzv. na slepo se test hodnotit nemá. Leč ony odpovědi považuji – dejme tomu orientačně – za zcela normální. Garantem psychiatrické diagnózy je výhradně psychiatr. Znalkyně, aniž by byla alespoň klinickou psycholožkou, ruče matce určila diagnózu hraniční porucha osobnosti.

Pozor, opravdový gag teprve přijde! Znalecký posudek nebyl opatřen znaleckou doložkou ani kulatým razítkem.“

S pocitem trapnosti nad prací oné kolegyně dodávám: „OSPODe (i jeho kliente) smělý, pozor si dej!“