Útulných kaváren je v Berlíně nespočet. Kávová scéna je tu zdaleka největší v Německu a také se tu nejsilněji etablovalo tzv. hnutí Třetí vlna kávy. Místním na dobré kávě záleží. Nás však zaujala kavárna Nonna Café & Co vzdálená pouhý kilometr od ústředního náměstí Alexanderplatz v centru města.
Kavárnu založila česká architektka Anna Vohlídalová a své hosty seznamuje nejen s našimi tradičními zákusky. V nabídce je totiž i víno z Moravy, pivo malých českých pivovarů nebo moderní nanuky od pražské rodinné firmy.
Nonna Café & Co se od běžných kaváren liší ještě něčím jiným. S majitelkou sedíme na zahrádce s výhledem přímo na hřbitov. Vlastně jsme jeho součástí. Je tu klid, který až skoro nechci rušit svými otázkami. Přesto se ptám.
Kde to vlastně jsme?
Nacházíme se na starém hřbitově Georgen-Parochial I. (hřbitov byl založen roku 1814 na troskách ještě staršího gregoriánského hřbitova, pozn. red.). Domek, ve kterém je kavárna, sloužil dřív jako květinářství a majitelem je evangelická federace. V posledních letech byl ale zarostlý psím vínem a chátral. Nápad zřídit tu hřbitovní kavárnu nebyl můj, ale jedné umělkyně, a majitele ta myšlenka zaujala.
Nonna Café & Co se nachází přímo na historickém hřbitově
Hřbitovní kavárnu?
Ano, v Berlíně to není nijak výjimečné, že se hledá jiné využití pro budovy na hřbitovech, které již svému účelu neslouží. Například v Neuköllnu (berlínská čtvrť, pozn. red.) je kavárna v prostorách bývalé márnice.
Má to ovšem i svá specifika a neměli bychom narušovat zdejší klid. Ono to ale funguje, člověk se tu chová automaticky trochu jinak. Není to park, je to hřbitov, takže tu třeba nepostavíme prolézačky pro děti.
Jak se stane, že si architektka pronajme prostory pro kavárnu? Má to nějakou souvislost?
Původně jsem tento dům dostala na starost jako projekt rekonstrukce a přestavby. Takže jsem se s ním seznámila z pozice architektky. Na papíře, v počítači, po úřadech, a pak na stavbě jsem s tím domečkem strávila spoustu času a zamilovala jsem si to tu.
Když pak v průběhu přestavby na kavárnu původní zájemkyně od svých plánů ustoupila a majitel hledal nového nájemníka, začala jsem si o tom snít. Nakonec mě pošťouchnul můj přítel, abych se alespoň zeptala na podmínky. Ty byly přijatelné a já si řekla, že když to nezkusím, tak si to budu vyčítat.
Postupně jste se rozloučila s původní profesí a stala se z vás kavárnice. Věděla jste, do čeho jdete?
Trochu jsem tušila z časů brigád v pražské kavárně, jak takový provoz funguje, ale v podstatě jsem byla bez zkušeností a nevěděla jsem, co všechno to obnáší. Jenže nadšení bylo silnější a díky podpoře mých blízkých jsem se odvážila do toho jít. Nebo spíš skočit rovnýma nohama.
Pak nastala další fáze, projektování interiéru, následovalo pořízení veškerého vybavení včetně spotřebičů. Barový pult jsme navrhli s přítelem, který je také architekt, a on ho sám i postavil.
Pro mě byl důležitý koncept českých produktů s trochou černého humoru v rámci hřbitova.
Přeci jen v Česku je rakvička nebo věneček běžným zákuskem a možná bychom se nad takovou nabídkou nepozastavili ani v prostorách hřbitova, ale tady v Berlíně by byly neobvyklé i na neutrálním místě. Chápou to vaši zákazníci?
Většinou to chápou, někteří to ocení a třeba se i zasmějí. Zatím se nám nestalo, že by byl někdo vyloženě pohoršený nebo znechucený.
Vlastně jen jednou se nás zákaznice při pohledu na utopence v nabídce, zvolili jsme pro něj výraz Ertrunkene Wurst – doslova tedy utopený buřt – zeptala, zda nám to přijde vzhledem k prostředí vhodné. Co když se někomu někdo utopil a měl zrovna pohřeb?
Co jste jí na to řekla?
Že ji chápu a vysvětlila jsem jí, že je to česká specialita, které se tak u nás říká.
Nabízíme ale i „nehřbitovní“ zákusky jako třeba bublaninu, české buchty, které jsou mimochodem velmi oblíbené. Pečeme si sami vlastně vše, co nás napadne. Dovážíme jedině medovník.
Kromě zákusků nabízíte i české nápoje a další sortiment…
Je to tak. Kavárna se svou nabídkou liší od ostatních právě i tím, že tu představujeme a prodáváme české speciality. Například moderní nanuky pražské rodinné firmy Lunar nebo Kofolu. Vždycky jsem vlastně chtěla nějak propojit obě země.
Víno z Moravy a české pivo k tomu samozřejmě patří. Zaměřuji se na malé pivovary. V zimě jsme nabízeli třeba liberecký Kousek Piva, teď u nás mohou hosté ochutnat pivo z Pivovaru Svatý Petr. Nabídka se bude různě obměňovat a stále se rozšiřuje.
Chodí k vám okusit trochu domova i krajané žijící v Berlíně?
Ano, Češi i Slováci. Také náš personál je převážně český. Nejen obsluha, ale třeba i naše hlavní pekařka, původní profesí historička umění, pochází z Čech.
Jak složité bylo zřídit si kavárnu v Německu?
Řekla bych, že se to nebude příliš lišit od zřizování v Čechách. Normy a předpisy jsou dost podobné. Trvalo to ale dlouho, protože hřbitov, na kterém budova stojí, je zároveň zahradní památka a k projektu se musel vyjádřit i památkový úřad.
Anna Vohlídalová je původně architektka, ale kavárnu na hřbitově si zamilovala
Provoz jste zahájili loni na začátku října. Tedy uprostřed pandemie, která byla obzvlášť ke gastronomii nelítostná. Jak se vám podařilo zahájit provoz a přežít?
Původně jsme měla v plánu začít už v srpnu, abychom stihli ještě konec léta. To se bohužel nepodařilo. Celý loňský říjen jsme měli otevřenou zahrádku. Hosté, kteří chtěli sedět uvnitř, se museli zapisovat a nosit roušky. Také jsme museli dodržovat rozestupy mezi jednotlivými stolky. Pak přišel tvrdý lockdown.
Oproti Česku jsme i nadále mohli nabízet jídlo s sebou, aniž bychom k tomu potřebovali zřídit výdejní okénko. Zákazník tedy mohl přijít dovnitř, vybrat si a odejít. V tomto režimu jsme vlastně fungovali až doteď.
V listopadu a v prosinci jsem dostala finanční pomoc od státu. Tím, že jsme měli víc výdajů než příjmů, se mi navíc vrátila značná část DPH z nakoupeného vybavení.
Vzhledem k tomu, že jsme hřbitovní kavárna, tak tu prodáváme i květiny, což nás také částečně udrželo nad vodou. Navíc mi majitel vyšel vstříc a zlevnil dočasně nájem.
Máte nějaké plány do budoucna, čím byste například chtěla rozšířit nabídku?
Už se mě tu někdo ptal na svíčkovou s knedlíky. To bych samozřejmě nabízela ráda, ale naše kuchyně bohužel není uzpůsobená pro vaření teplých jídel. Třeba jednou otevřu ještě někde jinde českou jídelnu, ale nyní o tom nepřemýšlím.
Spíš bych se ráda zaměřila na večerní nabídku vín. V poslední době mě nadchlo naturální víno, takže se ho chystám nabízet. První zásilka z Moravy už čeká na rozbalení.
ČLÁNKY DO MAILU