Vlastní necky by se daly brát za luxus, alespoň oproti středověkým lázním, ve kterých se ženy bály otěhotnění nebo nákazy pohlavními chorobami. Jak na tom byli naši předkové s hygienou?
Lázně zakázali kvůli moru a syfilidě
Ve středověku se na hygienu moc nedbalo. Jedinou možností, jak se trochu zkulturnit, byly veřejné lázně. Ty ale sloužily nejen jako možnost očisty těla, ale třeba i jako místo pro ukojení tělesných žádostí. Prostituce v nich rozhodně jen kvetla. Byly určeny převážně mužům, kromě prostitutek se v nich ženy příliš nevyskytovaly. Bály se nejen nákazy pohlavně přenosnými chorobami, ale třeba i otěhotnění, protože se věřilo, že horká voda roztahuje póry a podporuje snadnější průnik spermií, které prý v horké vodě déle přežívají, do těla ženy. Kvůli morovým epidemiím a rozšířené syfilidě byly veřejné lázně později stejně uzavřeny.
Syfilida se šířila velmi rychle, a to nejen díky prostituci. O nákazu manželky se často postaral manžel, který se někde zapomněl s prostitutkou a nebohé ženy vstupující do manželství už s touto variantou tak nějak počítaly a smiřovaly se s ní předem. Historička Milena Lenderová ve své knize K hříchu a k modlitbě píše, že ženy tuto nemoc tajily, protože se za ni pochopitelně styděly. Neexistovala vlastně žádná forma pomoci, teprve s rozšířením možnosti studia medicíny pro ženy a pokroku v lékařství bylo možné začít se svěřovat s intimními problémy ženě-doktorce.
Galerie: Syfilis – to není „nemoc z lásky“
V roce 1770 vydala Marie Terezie říšský zdravotní řád, přičemž od roku 1753 platil zdravotní řád pro Čechy. Vznikaly tak orgány státní zdravotní správy s vymezenou pravomocí, prováděly hygienický dozor, boj proti epidemiím, dozor na zdravotní personál, nemocnice, chudobince, porodnice a sirotčince. Jejich úkolem bylo také potírání činnosti šarlatánů a mastičkářů.
Ženy se mydlily v košili a křižovaly se
V 18. století se ženy z bohatších vrstev koupaly doma, byl to jakýsi ranní rituál, během kterého přijímaly návštěvy, například přítelkyně a modistky, anebo třeba také milence. Vana byla ze dřeva nebo z mědi, oválná, o rozměrech 1,5 × 0,7 metru a koupelny šlechty byly vcelku přepychové. Běžnou výbavou dam byly různé pudry, které sloužily jako suché šampony, parfémy, drbátka a pastičky na vši a blechy, později prášky a pasty na zuby. Prádlo se měnilo co nejčastěji, aristokraté si brali čistou košili každý den, měšťané jen jednou týdně.
V době osvícenství bylo zdraví na prvním místě, začaly se propagovat i studené koupele, které měly mít léčebný efekt. Podle filozofa Rousseaua byl v zájmu člověka jakýsi návrat k přírodě a ke všemu přirozenému. Hygiena byla nezbytná – chránila tělo před nemocemi a duši před neřestí. Koupel se doporučovala alespoň jednou týdně v sobotu, u chudších vrstev se v jedněch neckách nebo plechové vaně jednou týdně vykoupala celá rodina. Ruce a obličej se omývaly denně v keramickém umyvadle.
Ženy a dívky se mydlily v košilích. Koupací košile byla součást svatební výbavy. Při jejím převlékání, kdy hrozilo, že spatří své nahé tělo, zavíraly oči a pokřižovaly se. V 19. století se už na hygienu dbalo mnohem více, používaly se i prášky na čištění zubů a nejrůznější kosmetické prostředky, aby byly ženy krásné. Spisovatelka Honorata Zapová v této době ženám doporučovala: „Časté užívání lázní jest velmi zdravé, a když to není možné, aspoň myj se každodenně celá studenou vodou.“
Galerie: Léčení vodou podle faráře Kneippa
Vložky z vojenského materiálu pro lazarety
Jak píše Milena Lenderová, žena byla v různých historických dobách často považována za nemocnou už díky zcela přirozeným fyziologickým procesům, které v jejím těle probíhaly, například menstruaci nebo těhotenství. Protože ženy byly převážně zavřené doma nebo těžce pracovaly a rodily děti, často trpěly nejrůznějšími zdravotními problémy a také umíraly dříve a častěji než muži, a to i na různé epidemie. Mezi typické ženské potíže patřila bledost, častá bolest hlavy, nechutenství nebo „hysterie“, která byla ještě v 19. století považována za syndrom onemocnění dělohy (více v článku Dějiny šílenství: hysterie se léčila vibrátorem).
V závislosti na konstituci a výživě ženy v 19. století začínaly menstruovat kolem třináctého až čtrnáctého roku. Jako hygienické pomůcky se používaly podomácku šité nebo háčkované vložky, které se daly opakovaně vyprat. Dnes zase přicházejí do módy, a to především kvůli ekologickému hledisku. Průmyslově vyráběné vložky na jedno použití se poprvé začaly objevovat až po 1. světové válce, a to zejména zhotovené ze zbytků obvazového materiálu pro vojenské lazarety.
Žena mezi zdravím a chorobou
První česká lékařka MUDr. Anna Bayerová v tom měla jasno. Tvrdila: „Oblečme několik zdravých, čilých hochů záhy v těsné šaty ženské, obujme jim ty moderní botky naše, v nichž by z bázně, aby vaz nezlomili, ani uzounkou loužičku přeskočiť by si netroufali, přikovejme je k šicímu stolku a stroji a pianu po škole a vyčkejme málo měsíců, a zvíme hned, kudy ta čilosť, svěžesť a zdraví ubíhá. Poblednou a povadnou hošíci, jako se to děje dívkám za nešťastného předsudku, že hoch k čilému, veselému mládí je stvořen, ale dívka k existenci, která kolísá neustále mezi zdravím a chorobou.“
„Co musí míti muž za den toho piva a masa a co tabáku a cigár, než mu je život možný? Co musí míti jiných dráždidel, chce-li duševně něco vyvést? Pohlídněte na ženu – trocha kávy, skýva chleba s máslem, a ona je úplně spokojena, syta a šťastna,“ dodává spisovatelka Karolína Světlá.
Zdroj: Milena Lenderová: K hříchu a k modlitbě (