Hyperaktivní děti mívají hyperaktivní rodiče aneb ADHD v dospělosti

„Možná i proto je na našem trhu aktuálně hodně publikací, které popisují syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou u dětí, ale málo publikací, které by se věnovaly dospívajícím, a jen minimum zmínek je o hyperaktivních dospělých.“ Autorky publikace Nepozornost, hyperaktivita a impulzivita Hana Žáčková a Drahomíra Jucovičová si daly za cíl přispět k poznání a pochopení projevů hyperaktivity a seznámit čtenáře s možnostmi, jak její projevy ovlivňovat tak, aby jedinci s ADHD nekomplikovala život.

Chtějí dovést hyperaktivní dospělé k sebepoznání a k možnosti naučit se ovlivňovat negativa plynoucí z hyperaktivity a posilovat její pozitiva tak, aby byli v životě spokojení – a aby dokázali perspektivně i dobře vychovat své vlastní děti.

V publikaci nakladatelství Grada proto naleznete nejen informace o tom, jaké jsou nejčastější obtíže hyperaktivních dospělých, ale také náměty k seberegulaci, k práci na sobě. Zjistíte, co můžete sami pro sebe udělat, abyste byli ve svém životě šťastní a úspěšní. Přečtěte si ukázku z knihy:

Nepozornost, hyperaktivita a impulzivita: Zápory i klady ADHD v dospělosti

Jak již z výše uvedeného vyplývá, hyperaktivní nejsou pouze děti, ale hyperaktivitu si s sebou neseme (pokud ji máme) od dětství ve větší či menší míře po celý život. Nejedná se totiž jen o opožděný či nerovnoměrný vývoj, ale také o odlišnosti ve funkci centrální nervové soustavy, což následně ovlivňuje výkonnost dospělého, jeho chování a prožívání.

Jen je hyperaktivita u dospělých více či méně pozorovatelná – podle toho, jak se projevy hyperaktivity ve vývoji od dětství po dospělost mění a jak se s ní hyperaktivní člověk naučil zacházet a žít.

Hyperaktivita, jak ostatně potvrzují všichni hyperaktivní dospělí, tedy není pouze záležitostí raného dětství, ale přetrvává i do dospělosti a může přinášet potíže při studiu, práci i zábavě, při navazování a udržování přátelských i partnerských vztahů. Záleží ale hodně na tom, jakým způsobem byl člověk jako dítě výchovně vedený, v jakém prostředí se pohyboval a jaké měl rané zkušenosti, zda pozitivní, či negativní. Velkou roli hraje i to, zda mu byla věnována odpovídající odborná péče, v jaké kvalitě a po jakou dobu. Dále jestli se hyperaktivní člověk postupně zaměřoval na sebepoznání a sebekontrolu a rovněž zda se u něj nerozvinuly i sekundární poruchy a obtíže. Ve výsledku záleží také na tom, zda se nejen naučil, ale jestli také dokázal využívat pozitivních a silných stránek, které hyperaktivní mají, a eliminoval ty slabší, méně pozitivní, aby jej neomezovaly. Pak může být v životě i velmi úspěšný.

V poslední době se, bohužel, často setkáváme s tím, že hyperaktivní jedinci jsou nezřídka vnímáni pouze negativně – zejména děti bývají pojímány jako zlobivé, nevychované, obtížně zvladatelné, pohodlné, někdy až líné, neochotné přizpůsobit se nárokům, které jsou na ně kladeny (zvláště ve školním prostředí). Negativně pak bývají vnímáni také dospělí: jako výsledek jednoduché „rovnice“, že z problematického dítěte přece musí vyrůst problematický dospělý. Jedná se o velmi zjednodušené a „černobílé“ vnímání hyperaktivity, kdy do popředí vystupují pouze negativa a pozitivní stránky hyperaktivních bývají zcela opomíjeny. Opomíjena bývá i možnost změny ve vývoji hyperaktivního jedince vlivem působení psychosociálních faktorů.

Publikace proto přináší nejen základní informace o syndromu poruchy pozornosti s hyperaktivitou, o jeho vzniku, vývoji a změnách v projevech od dětství až po dospělost, ale prostřednictvím příběhů dospělých hyperaktivních lidí ukáže čtenářům konkrétní možnosti kompenzace obtíží, které s sebou hyperaktivita přináší, a možnosti terapeutické pomoci, které pomáhají zvládat negativní projevy tohoto syndromu a posilují pozitivní stránky osobnosti dospělých hyperaktivních.

Vznik a vývoj ADHD, možnosti diagnostiky

Syndrom ADHD je vrozený neurovývojový syndrom, který se projevuje oslabením či narušením funkcí (dysfunkcí) těch oblastí mozku, které souvisejí s tzv. exekutivními (výkonnými) funkcemi. Jedná se, jak vyplývá z výše uvedeného, o funkce související se zaměřením a s udržením pozornosti, se sebeovládáním a plánováním. Podkladem je i snížená aktivita dopaminu, noradrenalinu a z části i serotoninu.

Mezi rizikové faktory vzniku a vývoje syndromu ADHD lze zahrnout na jedné straně faktory dědičnosti, na druhé straně vlivy prostředí. V současné době bývá uváděn vysoký podíl genetických faktorů (až 60 %). Může se zde projevovat i vliv genetických odchylek, opět na bázi dědičnosti.

Jako další faktor pro vznik syndromu bývá uváděno drobné, minimální poškození centrální nervové soustavy v raných vývojových obdobích – v době před narozením, při porodu a také časně po porodu (kdy je centrální nervová soustava plodu a novorozence – zejména u chlapců – značně zranitelná), dále biochemické změny (např. nedostatek některých neurotransmiterů). Vznik syndromu ADHD bývá dáván do souvislosti rovněž s nedostatkem okysličení plodu nebo novorozence (hypoxie), které ale vzniká spíše vlivem dlouhodobého nedostatku kyslíku než kratšími vlivy. Jako rizikové faktory bývají uváděny i pití alkoholu, kouření a užívání drog matkou během těhotenství, vlivy jejích různých onemocnění, která mohou vést k nedostatečnému okysličení. Někteří autoři uvádějí i vlivy negativních zásahů či komplikací během porodu, jiní je popírají. Přesto bývá uváděn vyšší výskyt syndromu ADHD u dětí předčasně narozených, nezralých a s nízkou porodní hmotností.

Častá bývá také kombinace všech vlivů. V některých případech nelze rizikové vlivy pro vznik ADHD jednoznačně určit.

U laické veřejnosti lze zaznamenat někdy i médii podporovaný výskyt teorií o vzniku hyperaktivity vlivem neadekvátní nebo nezdravé výživy (zvláště v důsledku zvýšeného příjmu cukru) v dětství, případně během těhotenství matky. Tyto teorie nebyly ale nikdy vědecky prokázány. Prokázán byl pouze negativní vliv na zvýšení projevů hyperaktivity u dětí, které ale již hyperaktivní byly – zaznamenávána je pak ještě více snížená schopnost koncentrovat pozornost, zvýšená motorická aktivita, impulzivita a afektivita. Proto je dodržování zásad zdravé výživy u dětí (ale i dospělých) s ADHD důležité.

Syndrom ADHD se v průběhu vývoje jedince vyvíjí, rozvíjí a mění. Některé příznaky v určitých vývojových stadiích vystupují více, v jiných se jejich projevy zmírňují. Na proměny obrazu projevů syndromu ADHD působí na jedné straně dozrávání centrální nervové soustavy, na straně druhé i vlivy sociálního prostředí, ve kterém hyperaktivní jedinec žije (na dítě zpočátku působí zejm. rodina, následně i školské zařízení a širší sociální okolí, na dospělého posléze pracovní a volnočasové prostředí).

Zásadními vlivy, které na vývoj hyperaktivního jedince od raného věku působí, jsou rovněž vlivy nejbližšího sociálního prostředí, zejména rodiny. Velmi záleží na přístupu rodiny k hyperaktivnímu dítěti, na zvolení optimálního výchovného stylu a na již zmíněných výchovných a režimových opatřeních. Výchovnými a režimovými opatřeními lze projevy hyperaktivity do větší či menší míry (dle věku dítěte a síly syndromu) ovlivnit, a to jak ve smyslu pozitivním, tak negativním. Pokud je hyperaktivní dítě vychováváno s láskou a trpělivostí, ale zároveň s jasně stanovenými výchovnými hranicemi a důsledností ze strany rodičů, je velká šance, že se bude zdárně vyvíjet. Naopak – pokud je na něj vyvíjen neadekvátní tlak nebo bývá ponecháno „samo sobě“, to znamená, že nemusí respektovat žádné výchovné hranice a jeho chování je omlouváno hyperaktivitou a tolerováno, je zde velké riziko, že k původním projevům hyperaktivity se posléze přidruží i porucha chování.

Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje vývoj hyperaktivního jedince, je vstup dítěte do společnosti – tj. do školského zařízení, zpočátku do mateřské školy a následně do základní školy. I zde velmi záleží na tom, jak bude dítě přijímáno, protože v období od tří let se jednak budují základy sebepojetí (vlivem negativní zkušenosti ho mívají děti s ADHD často snížené) a jednak se dítě učí, jak se pohybovat ve svém sociálním prostředí, ověřuje si, jaké způsoby chování jsou přijatelné a jaké ne. Osvojí-li si a osvědčí-li se mu negativní způsoby chování, vzniká riziko perspektivních poruch chování. Nevstřícný přístup nebo příliš náročný, „tvrdý“ přístup dítě zúzkostňuje – budoucí vznik úzkostných poruch mívá základ v negativní zkušenosti dítěte v raném věku. Celkový vliv školního prostředí označujeme jako „školní kariéru“ dítěte a velmi záleží opět i na ní, jakým směrem se vývoj dítěte bude ubírat.

Z výše uvedeného vyplývá, že vliv prostředí – jak rodinného, tak školního – na vývoj ADHD velmi působí, ale nejedná se pouze o tyto vlivy. Působí zde i širší sociální prostředí jedince – kamarádské a přátelské vztahy, jejich přítomnost či absence, dále zájmové a vrstevnické skupiny. Toto prostředí může vývoj ADHD ovlivnit pozitivním či negativním způsobem, a může se stát dokonce pro vývoj jedince rizikovým faktorem. Zejména v období dospívání nelze rizikové faktory plynoucí ze sociálního prostředí podceňovat – hyperaktivní děti a dospívající mívají problémy i v kamarádských a prvních partnerských vztazích, které si v té době vytvářejí. Bývají ostatními odmítány pro svou sníženou schopnost empatie, neschopnost naslouchat druhým, neschopnost kooperovat s nimi a dohodnout se na kompromisech. Ostatním vadí jejich nevyzpytatelnost, nestálost, nepředvídatelnost v chování. Vlivem obtíží v sociální komunikaci dochází k častým nedorozuměním a zbytečným konfliktům mezi dětmi i dospělými. Tito jedinci se tak ocitají ve stálých emočně náročných situacích, což nepůsobí dobře na jejich psychický stav. Mohou je pak řešit nevhodnými obrannými reakcemi (agrese, autoagrese, útěky, krádeže, uchylování se do part, kouření, alkohol, drogy, gamblerství, promiskuitní chování atp.). Pokud jim v tomto pro ně náročném období není věnována odpovídající péče, může dojít perspektivně až ke změně struktury jejich osobnostních vlastností, svým způsobem až k patologickým změnám (u mnoha dětí byl v takovýchto případech zaznamenán patologický vývoj osobnosti). Celkově lze shrnout, že rizikovými faktory ve vývoji syndromu ADHD jsou vlivy životní a sociální zkušenosti hyperaktivního jedince, které ho formují.

Projevy syndromu a své chování se hyperaktivní člověk postupně učí ovlivňovat i pomocí volních mechanismů, které bývají u syndromu ADHD do určité míry oslabeny (z vývojového hlediska je dokáže hyperaktivní dítě používat poněkud později než ostatní děti, u kterých se vůle formuje od předškolního věku a plně bývá rozvinuta víceméně v období přechodu od mladšího školního věku ke staršímu). Do jaké míry se naučí hyperaktivní jedinec ovlivňovat své chování vůlí, je určující pro jeho životní úspěšnost.

Autor: Unspash.com / User avatar Caleb Jones, podle licence: Public domain

Výskyt tohoto syndromu v populaci se podle různých zdrojů poněkud liší – rozdíl je způsoben zřejmě i tím, zda byla použita diagnostická kritéria podle DSM, která jsou „měkčí“ než u MKN, takže pak je výskyt jedinců s ADHD vyšší. U dětí je uváděn výskyt v rozmezí 4–19 % podle DSM, podle MKN pouze 1–3 % z populace. Jiné zdroje hovoří o 3–7 % nebo o 6–7 %. Studie se ale vcelku shodují na procentuálním přetrvávání syndromu ADHD/ADD do dospělosti, a to ve 40–50 %, u dospívajících až v 80 %. Liší se opět odhadem zastoupení v populaci – 1,5–2 %, 4–5 %.

Diagnostika syndromu ADHD v dospělosti není snadnou záležitostí, určení diagnózy ADHD náleží vždy odborníkům. Ve zdravotnických zařízeních bývá prováděna lékaři (nejčastěji psychiatry) a klinickými psychology, v poradenských zařízeních (např. u studujících klientů) pak v rámci školských poradenských zařízení (pedagogicko-psychologické poradny, speciálně pedagogická centra), případně středisek výchovné péče aj. Pro diagnostiku je optimální spolupráce psychologa (v případě studujících i speciálního pedagoga) a případně také psychiatra. Určení této diagnózy není jednoduchá záležitost, je nutné zvážit mnoho faktorů, které na vývoj jedince s ADHD působily během jeho vývoje od dětství do dospělosti. Ne každý neklid a nesoustředěnost bývají projevem syndromu ADHD, může jít o reakci na zátěžovou životní situaci, projevy neuroticismu či jiných duševních poruch nebo onemocnění – bývá uváděna zejména bipolární porucha, epilepsie, poruchy funkce štítné žlázy, deprese, úzkostnost, abúzus návykových látek atd.

Ve zdravotnictví bývá prováděna diagnostika syndromu ADHD v dospělosti na základě diagnostických kritérií uvedených v DSM (v současné době již DSM-V, který upravuje diagnostická kritéria z DSM-IV). Uvádí více příkladů chování pro věk dospívání a dospělosti a snižuje počet minimálně požadovaných symptomů na 10 – tj. alespoň 5 z oblasti pozornosti a 5 z oblasti hyperaktivity a impulzivity (dle DSM-IV muselo být přítomno 12 chronických příznaků z celkového počtu 20 příznaků). Dále zvyšuje věkovou hranici pro jejich výskyt ze 7 na 12 let (tj. příznaky musí být přítomny před 12. rokem života). Zmírňuje také dřívější požadavek, že příznaky prokazatelně snižují kvalitu života – nyní se za diagnosticky významné považuje, když příznaky narušují život jedince s ADHD.

Mezi chronickými příznaky – kromě projevů uvedených v oddílu 1.2 u jednotlivých typů syndromu – bývá uváděno například i to, že výkon jedince neodpovídá jeho schopnostem, problémem bývá provádění více věcí současně na úkor kvality, neudržení zájmů, nedůslednost, prosazování vlastních postupů a odmítání zažitých, sklon k obavám, trápení se budoucností (ale přitom ignorování reálných nebezpečí – touha po vzrušení z rizika bývá silnější), problémy se sebehodnocením a sebepojetím, výkyvy nálad, ale i nápaditost, kreativita, mnohdy také vyšší inteligenční kvocient.

Nezbytně nutnou podmínkou k určení diagnózy ADHD jsou projevy ADHD v dětství a fakt, že výše uvedená problematika není vysvětlitelná jinou poruchou. Příznaky ADHD se projevují minimálně ve dvou prostředích (např. ve škole, doma, ve volnočasových aktivitách apod.). K diagnostice pak bývají využívány anamnestické podklady, klinický rozhovor a pozorování chování, zejména pak sebeposuzující škály (např. WURS, škála Connersové).

Velmi důležitou složkou diagnózy syndromu ADHD v dospělosti jsou anamnestické údaje, které nám pomáhají sledovat vývoj problematiky ADHD od dětství do dospělosti (lze je získat od klienta samého, případně – je-li to možné – od jeho rodičů, sourozenců, dalších příbuzných, ale i partnerů či přátel).

V psychologické diagnostice lze kromě výše uvedeného získat cenné údaje i z výkonu jedince s ADHD ve výkonnostních testech – bývá zaznamenáno typické kolísání výkonnosti vznikající i v souvislosti s kolísáním schopnosti koncentrace pozornosti, oslabena bývá schopnost krátkodobé a tzv. provozní paměti (propojení krátkodobé a dlouhodobé paměti), některé údaje poskytnou také subtesty zaměřené na schopnost pojmového myšlení (zaznamenat můžeme originálnost, kreativitu v myšlení nebo naopak určitou rigiditu či ulpívavost) a subtesty zaměřené na schopnost sociální orientovanosti (originálnost, neotřelost řešení sociálních situací, případně vliv nižší schopnosti empatie, impulzivity až agresivity). Percepčně motorické poruchy, které bývají u jedinců s ADHD velmi časté, pak ovlivňují výkon v neverbálních subtestech.

Dále lze využít samostatně testy zaměřené na schopnost koncentrace pozornosti (např. Číselný čtverec, Test pozornosti D2 aj.) a paměti (i když někdy ani tyto testy nemusí jednoznačně poruchu pozornosti a paměti zachytit – např. u lehčích poruch, při velké výkonové motivaci apod.).

O osobnostních charakteristikách jedince s ADHD nám pak poskytnou informace dotazníkové metody zaměřené na strukturu osobnosti nebo cíleně na úzkostnost, depresivitu, neuroticismus, využitelné jsou i dotazníky či škály zaměřené na sebepojetí. Pro dokreslení obrazu lze využít také projektivní techniky (včetně kresby).

V rámci speciálně pedagogické diagnostiky, která je důležitá zejména u studentů, se pak zaměřujeme na promítání problematiky syndromu ADHD do školního výkonu a ovlivňování studijních schopností. Vzhledem k tomu, že vysoké procento studentů s ADHD trpí také specifickými poruchami učení, je speciálně pedagogická diagnostika zaměřená i na zjišťování kvality a aktuální úrovně percepčně motorických funkcí, které tvoří podklad pro vznik a přetrvávání specifických poruch učení, na vlastní diagnostiku specifických poruch učení (na základě výkonu při čtení, psaní, matematice) a celkově schopnosti učit se.