Švýcarská vláda přišla s novelou trestního zákona, která by incest měla vyškrtnout ze seznamu kriminálních činů. Její autoři argumentují tím, že soudy stejně řeší průměrně jen tři případy ročně a společenská závažnost takového chování je malá. „Incest je především složitou morální otázkou, pokud je ale dobrovolný, není ničím, co by měl řešit trestní zákoník," říká švýcarský právník Daniel Vischer, který patří k příznivcům novely. „Případy sexuálního zneužívání v rodinách dostatečně řeší jiné zákony.“
Odpůrci, především z řad křesťanů, si ale ohledně společenské závažnosti incestu myslí pravý opak. Porušením incestního tabu se podle nich společnost zbavuje jednoho ze svých základních pilířů, který ji chrání před zřícením do bahna morálního úpadku. Je tomu skutečně tak?
Čtěte dále: Církev a sex – bez obalu
Pravidla měly už primitivní kmeny
Antropologové a sociologové se vztahem společnosti k incestu zabývají už desítky let. Výzkumy ukázaly, že toto tabu existuje a existovalo prakticky ve všech kulturách, od primitivních kmenů až po vyspělé civilizace. Různé propracované systémy určující, koho si kdo může vzít za manžela (manželku), nalezneme u pralesních indiánů stejně jako například v Indii.
Striktní pravidla pro sňatky určují i Bible a Korán, takže křesťané a židé by si, zjednodušeně řečeno, neměli brát ani vzdálené příbuzné, a muslimové ani ty, kteří pili mateřské mléko od stejné ženy. A například v Jižní Koreji byly ještě donedávna zákonem zakázány sňatky mezi lidmi se stejným příjmením. Na otázku, proč je incest ve většině kultur tabu, ale zatím vědci zcela jednoznačnou odpověď nenalezli.
Přečtěte si: Divoši měli větší pocit jistoty než my
Je lepší být „vořech“
Jedním z důvodů, proč představuje sex mezi pokrevními příbuznými takový problém, je pravděpodobně dědičnost některých genetických vad. Šlechtitelské pokusy u zvířat ukázaly, že imbreeding, čili příbuzenská plemenitba, vede v populaci jak k upevnění některých žádoucích vlastností reprezentovaných dominantními geny, tak k nárůstu různých onemocnění, za něž jsou zodpovědné geny recesivní. Protože gen má dvě části zvané alely, z nichž každá pochází od jednoho rodiče, je z hlediska odolnosti určitě lepší být „vořech“ nežli čistokrevný výstavní kus.
Pokud totiž zdědíte po matce recesivní gen způsobující například srpkovitý tvar červených krvinek, máte ještě šanci, že po otci získáte jeho dominantní variantu a polovina vaší krve bude normální. Sice budete trpět chudokrevností, ale zase získáte odolnost proti malárii. Pokud je ale tatínek zároveň maminčin bratr, máte velkou šanci, že všechny krvinky budou zdeformované a krátce po narození se vrátíte zpět na onen svět.
Odpůrci této genetické teorie ale poukazují na to, že riziko vzniku onemocnění je velké až po delší době takového příbuzenského mísení a dítě zplozené otcem a dcerou nemusí být nutně zdegenerované jako někteří exoti ze starých panovnických rodů. Naopak, může zdědit dobré vlastnosti. Ostatně to, že se potomci královských rodin tak často brali mezi sebou, mělo pro ně i svá pozitiva – nemuseli dělit majetek a mohli si vytvořit svou vlastní kastu odlišující je od „obyčejných“ poddaných.
Čtěte dále: Souložíme vědecky
Společná výchova působí asexuálně
Mnohem větší problém představuje podle některých etologů a sociologů spíš riziko narušení rodinných a klanových vztahů. Rodina má totiž v naší společnosti velmi důležitou úlohu jak ekonomickou, tak socializační, její správný chod dává člověku jistotu a učí ho morálním hodnotám.
Přestože je asi určitý sklon k incestu vlastní každému dítěti, jak tvrdí Sigmund Freud, není rozhodně dobré tyto touhy realizovat – ostatně obvykle jsou spíš symbolického charakteru, chlapec touží mít maminku pro sebe, ale neznamená to, že s ní chce doopravdy souložit. Stejně tak bratr nebude spát se svou sestrou, ani když nejsou pokrevně příbuzní, protože lidé, kteří spolu vyrůstají od raného dětství, k sobě obvykle sexuální touhu nepociťují.
Společná výchova dětí v kibucu
To dobře ilustrují příklady z izraelských kibuců, komunit, kde všichni členové pracovali a hospodařili společně a své děti odkládali odmalička do jeslí ke kolektivní výchově. Ty se pak se až na výjimky odmítaly ženit a vdávat mezi sebou. Podobně dopadala manželství čínských děvčat vychovávaných odmalička v rodině budoucího ženicha – vztahy většinou po sexuální stránce neklapaly a chlapcovi rodiče často čekali na vnoučata marně. V normální funkční rodině jsou zkrátka role vymezené a incestní vztah nevznikne, protože k němu není příležitost ani důvod.
Má být incest mezi dospělými trestný čin?
Smysl kriminalizace?
Přestože je incest spíš jevem nežádoucím a společensky patologickým, zůstává otázkou, zda má smysl kriminalizovat ty, kdo si život v takovém vztahu v dospělosti dobrovolně vybrali.
Skutečně je rozumné zavřít bratra a sestru, kteří spolu zplodí děti, do vězení, jako se to stalo před lety v sousedním Německu? Domnívám se, že nikoli.
Možná bychom ty tři roky „natvrdo“ mohli zrušit i u nás v Česku. A netřeba se obávat, že bychom tím spustili lavinu bezuzdných příbuzenských sexuálních hrátek. Po něčem takovém totiž drtivá většina z nás skutečně netouží ani ve snu.
Co si o postihování incestních vztahů myslíte vy?
ČLÁNKY DO MAILU