Intolerance lepku byla po staletí záhadou. Vysvětlil ji hladomor za 2. světové války

Ještě nedávno, kolem roku 1930, kvůli celiakii třetina pacientů umírala předčasně. Objev příčiny potíží, které způsobuje, byl přitom věcí náhody. Stalo se tak za zvláštních podmínek – během válečného hladomoru.

Nesnášenlivostí lepku dnes trpí zhruba jedno procento Evropanů. V Česku bylo za loňský rok evidováno přes 28 tisíc pacientů a předpokládá se, že zde má diagnózu oficiálně potvrzenou pouze čtvrtina celiaků s těžším průběhem. To je celkem velké množství lidí, kteří by ještě před sto lety mohli zemřít na podvýživu.

Lidé s celiakií umírali hlady

O celiakii se předpokládá, že se u lidí vyvinula už v pravěku, když začali pěstovat obilniny. Jde o autoimunitní onemocnění, kdy imunitní systém reaguje na lepek (typ obilného proteinu), což poškozuje střevní klky. Ty pak nedokáží z potravy vstřebávat živiny, podrážděná střeva tráveninu navíc rychle vypuzují.

První možný důkaz celiakie máme z 1. století našeho letopočtu. Archeologové našli v Itálii pozůstatky mladé ženy z tohoto období, která vykazovala známky podvýživy. DNA test potvrdil přítomnost genu HLA-DQ2.5 souvisejícího s celiakií.

Přečtěte si také:

Celiakie trápí pacienty všech věkových skupin. Co ji způsobuje a jak se vyhnout komplikacím?

Samotný název celiakie pochází z řečtiny a slova koiliakos, odvozeného od koelia – břicho. Zavedl ho Aretaios z Kappadokie, jeden z velmi ceněných antických lékařů z 2. století našeho letopočtu. Ve spisu píše: Pokud břicho nezadržuje potravu a pokud ta prochází nestrávena a syrová a do těla z ní nic nevzlíná, takové osoby označujeme jako celiaky.

V průběhu dějin se historické prameny celiakií zaobírají hlavně v novověku. Někteří věří, že jí v 17. století trpěl i fyzik a filosof Blaise Pascal. Celiakie prý mohla přispět k jeho předčasné smrti ve 39 letech a souviset s poškozením trávicí soustavy, které u něj našli po pitvě. 

Autoři článku v časopisu Clinical and Translational Science uvádějí, že dle různých lékařských studií prováděných na počátku 20. století vychází úmrtnost související s celiakií na 10 až 35 procent. Pacienti byli totiž v podstatě neustále okrádáni o živiny svým vlastním tělem. Obilí byl tradičně bráno jako základ a nikoho by jen tak nenapadlo, že může někomu škodit…

Banán jako lék na trávení

Anglický lékař Samuel Gee už koncem 19. století sepsal první moderní popis diagnózy. Nazývá ji druhem chronické poruchy zažívání, nacházející se u lidí jakéhokoliv věku. Ve svém pojednání kupodivu píše, že u celiaků ve střevech nepozoroval nic neobvyklého. Významná je však jeho myšlenka, že se symptomy celiakie pravděpodobně dají mírnit úpravou jídelníčku.

Ale jakou úpravou jídelníčku? Rané 20. století bylo na výzkum celiakie poměrně bohaté a velkou část tvořily právě experimenty s dietou pacientů. Převratný byl objev amerického pediatra Sidneyho Haase z roku 1924. Jeho článek popisuje jeho praxi s předepisováním diety založené na banánech. Banány fungovaly jako vysokokalorický náhradní zdroj energie, kterým Haas nahrazoval obilné škroby, a některým dětem zachránily život.

Má to však dva zásadní problémy. Zaprvé, lidé věřili, že nějaká doba na banánech člověka vyléčí a pak bude možné se vrátit k původnímu stravování. Potom se příznaky samozřejmě vracely, jakmile se stav dítěte začal zlepšovat a rodiče mu dietu ukončili. Zadruhé, Haas údajně tvrdil, že banány dokáží navždy vyléčit celiakii, a to i v době, kdy už vědci znali její pravý původ. Na některých místech se proto banánovou dietou léčilo až do konce 40. let.

Galerie: Plodiny bez lepku

• 
• 
• 

Dalších 32 fotografií

Za hladomoru jedli tulipány

Za zjištění pravé příčiny celiakie vděčíme hlavně nizozemskému pediatrovi jménem Willem-Karel Dicke (1905–1962). Dicke se ve jedenatřiceti letech stal primářem dětské nemocnice v Haagu. V té době moderní medicína mohla doporučit proti celiakii pouze odpočinek a úpravu diety, která však také nebyla ideální.

Dětští lékaři se také o možnostech spolu často bavili a zkoušeli různé přístupy. Dicke byl však nejspíše první, kdo začal experimentovat s vynecháním mouky z jídelníčku pacientů. Už v roce 1936 zpozoroval významné zlepšení vyrážky u nemocného dítěte, když mu matka přestala dávat chleba. Dicke zkoumal, co děti jedí, jakou mají stolici a jak rostou. Předepisoval jim potravu bez chleba a většinou to pomáhalo. Když odjely z nemocnice domů a začaly jíst běžné jídlo, jejich stav se opět zhoršil.

Za války nastal v Nizozemsku hladomor. Nastiňme si historický kontext. Může se to zdát jako velká odbočka od tématu, ale právě tato situace inspirovala velký převrat v porozumění celiakii a její léčbě. Země, sama o sobě neutrální, čelila od roku 1940 německým okupantům. Nejprve se zdálo, že poměry mezi státy nejsou příliš dramatické, ale Německo si nárokovalo čím dál tím více zdrojů a práv na rozhodování o nizozemském uspořádání.

Přečtěte si také:

Střevním zánětem trpěla od dětství, léčba naštěstí zabrala. V těhotenství se nemoc vrátila

Stávka na železnici v zimě 1944–1945 narušila nejen přesuny německých vojsk, ale i dovoz potravin. Nacisté odřízli od zásob jídla největší města Amsterdam, Rotterdam a Haag. A co hůře, La Manche byl zamrzlý, takže se nedaly importovat potraviny ani po moři. Až čtyři a půl milionu lidí těžce strádalo. Lidé v té době jedli dokonce i cibulky tulipánů, které rozhodně nejsou zdravé. Krize si vyžádala dle odhadů až 22 tisíc obětí.

Hlad zdravější než chléb

Inspirován svým předchozím nápadem a omezen současnými logistickými možnostmi Willem Dicke zavedl vlastní druh diety. Pojal to dokonce jako studii, která popisuje už pokusy ze 30. let. Už v ní bere na vědomí i to, že stolice obsahuje tuk, který se nevstřebává, a proto jsou pacienti podvyživení.

Dicke za dosud nejefektivnější pokládal Haasovu banánovou dietu a Fanconiho dietu založenou na zelenině a ovoci. Za hladomoru nebyly dostupné bohužel ani tyto potraviny. Haagský špitál děti stravoval kaší bez pšeničné a žitné mouky. Z důvodu ekonomiky i kvůli narušeným obchodním trasám nastal velký nedostatek chleba – pro většinu lidí naprostého základu jídelníčku.

Zatímco běžné děti začaly strádat, děti trpící celiakií, ač měly také hlad, se začaly zároveň uzdravovat. Hlad jim zdaleka neškodil tolik jako předtím mouka. Úmrtnost dětí s celiakií se snížila a Dicke došel k následujícím závěrům:

1. stav pacientů se zlepší, když se pšenice a žito nahradí něčím jiným
2. za těchto podmínek nenastává akutní průjem
3. když se tyto potraviny vrátí do jídelníčku, příznaky se vracejí

Bod č. 3 se potvrdil, když na jaře 1945 Spojenci osvobozovali Evropu. Na Nizozemsko se začaly snášet zásoby z amerických letadel a občané opět měli chleba. Dicke si všiml opětovného vzestupu počtu příznaků u svých pacientů s celiakií. S výzkumem pokračoval až do roku 1950, kdy svou dlouhodobou studii obhájil jako diplomovou práci. 

Studie inspirovala biology a chemiky doma i v Británii či Německu. Záhy se konečně přišlo i na to, že konkrétním viníkem je přirozeně se vyskytující glykoprotein zvaný gluten čili lepek. Debaty o přesné povaze intolerance ale pokračují dodnes. Lepek se stal kontroverzním – i někteří zdraví lidé jej považují za škodlivý.