Já a stařík

16. 2. 2010

Sdílet

Jsou magické chvíle, na které se nezapomíná. Kromě těch „klasických,“ jako je svatba nebo narození dětí, jsou tu ty jiné, tajné. Neslavíme jejich výročí. Neporovnáme je s podobnými zážitky ostatních. Vlastně o nich vůbec nemluvíme. Jsou to okamžiky, kdy se, byť na pár sekund, navždy dotkneme života někoho cizího anebo se někdo cizí dotkne toho našeho.

Tamara (24) vypráví svůj téměř snový, ale skutečný příběh: 

Měla jsem zavřené oči a nechala vítr, aby mi hladil rozpálenou tvář. Seděla jsem na lavičce v prázdném parku. Třásla jsem se a přitom mnou protékalo neskutečné horko. Mé nitro se houpalo na bouřlivých vlnách vzrušení a místy sotva popadalo dech. Pocit osvobození se střídal s pocitem provinění.

park

Ovládla jsem se a otevřela oči. Už jsem tu neseděla sama. Na lavičce vedle mě nehybně seděl starý pán. Nevšimla jsem si, kde se tam vzal. Začala jsem si ho překvapeně, ale pozorně prohlížet. Měl dlouhý šedý kabát a ruce schovával v kapsách.

Starý muž ucítil můj pohled, věděla jsem to jistě, ale nedal to na sobě znát. Bál se na mě otočit a ukázat mi svou vrásčitou tvář. Nespouštěla jsem z něj pohled. Upřeně jsem ho sledovala a čekala, až se na mě taky podívá. Bál se.

Pak stočil své oči do mých a sledoval, jak se v nich rodí slzy, jak se pomalu kupí malinké solné kapičky, až splynou v hromadu slz. Nejdříve z oka rychle vypadnou a pak pomalu stékají po hořících tvářích. Odkud to jen zná.

Přihodilo se vám někdy něco podobného? Máte svůj tajný magický okamžik?

park

Bílým kapesníkem mi začal sušit slané tváře. Viděl, jak se mi rozechvěly řasy, když jsem znovu zavřela oči. Přiblížila jsem své rty k těm starcovým. Nešťastné, ztracené mládí. Dotkla jsem se jeho úzkých namodralých rtů, zlekla a ještě silněji se přilepila na jeho vyschlé rty.

Vše se v tu chvíli zastavilo. Milióny vibrací utichly a rozplynuly se v těžké ticho. Tu chvíli vystřídalo nekonečno, věčnost nahradil okamžik. Takový okamžik, ve kterém jsem znovu otevřela oči a odtáhla se od starce.

Nebyl to jen sen

Muž zůstal ve světě zavřených očí a já jsem zmizela stejně obratně jako se tam předtím objevil on sám. Šla jsem vzpřímeně a neohlížela se, ale na svých rtech jsem cítila malý úsměv. Vrátila jsem se domů, skočila do postele a se stejným úsměvem jsem pomalu usnula. 

Stalo se vám někdy něco podobného? Něco, co je vlastně téměř nic. Drobnost, na kterou nikdy nezapomenete?

láska

Valentýnská soutěž, kterou jsme vyhlásili společně s knihkupectvím  Kanzelsberger, byla ukončena na sv. Valentýna. Děkujeme všem, kdo nám zaslali svůj příběh! Ve čtvrtek 18. února vyhlásíme výherce, na které čekají poukazy na knihu či knihy dle vlastního výběru.

Podrobné informace najdete v článku Valentýnská soutěž.

Ilustrační foto: agentura SXC

Autor článku

Cestovatelka, novinářka, pravidelná spolupracovnice serveru Vitalia.cz, autorka Newsweeku, New York Times, Reflexu, Respektu a Lidových novin

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).