Odpojený muž vzbudil celosvětový zájem odborníků i veřejnosti. Psycholog Philip Zimbardo v knize ve spolupráci s Nikitou Coulombovou ukazuje, jak to s mužností jde z kopce. Příznaky této krize zahrnují nepřiměřené hraní počítačových her a sledování porna, rozčarování a útěk k drogám. Upozorňují na zoufalou neschopnost současných mladíků dospět a odolat nástrahám virtuální reality.
Přečtěte si poslední ukázku z knihy:
Užívat si plnými doušky: Závislost na lécích či drogách
Profesor John Gabrieli a jeho výzkumný tým na McGovernově institutu pro výzkum mozku zjistili, že lék proti syndromu ADHD zlepšuje schopnost soustředit se a školní výkon u normálních dětí úplně stejně jako u dětí s ADHD. Takže pokud někdo pozitivně reaguje na lék – ve smyslu zlepšení chování, soustředění či známek –, nemusí to ještě nutně znamenat, že touto poruchou také trpí. Přesto mnoho rodičů i lékařů využívá pozitivní výsledky léčby jako důkaz, že porucha se u dítěte skutečně projevuje.
V čem je problém, když léky dítěti pomohou, aby se ve škole zlepšilo? Ono totiž sice všeobecně dojde ke zlepšení výkonu a s dítětem se dá mnohem lépe jednat, ovšem dlouhodobé užívání léku (již dokonce po dobu jednoho roku) může způsobit změny v jeho osobnosti. Přátelští, zábavní kluci toužící po dobrodružství zleniví a začnou být podráždění. Děti si také zvyknou na to, že jejich problém vyřeší spolknutí pilulky.
Profesor William Carlezon a jeho kolegové z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity zveřejnili nedávno studii o účincích léků podávaných například při léčbě ADHD na laboratorní zvířata. Zkoumaní jedinci následně v dospělosti postrádali energii. Zvířata vypadala normálně, ale byla líná. O nic se nesnažila, dokonce ani o únik před nebezpečím. Vědci vyslovili názor, že podobné účinky spatřujeme i na dětech. Děti se v průběhu léčby a po ní mohou zdát v pořádku, ale když dospějí, nemají již tolik motivace ani chuti do života, kolik by jí za normálních okolností bez medikace mohly vlastně mít. Proto se apatie může ještě zhoršovat v souvislosti s tím, jak nová generace, kterou jsme kdysi chtěli usměrnit pomocí léků, začne vstupovat do dospělosti.
Psycholog a rodinný lékař Leonard Sax ve své knize Boys Adrift (Chlapci bez cíle) napsal, že stimulanty evidentně škodí mozku tím, že ničí oblast nazývanou nucleus accumbens, v níž dochází k přeměně vnitřní motivace na chování. Je-li u chlapce struktura nucleus accumbens poškozena, může mít třeba hlad či být sexuálně vzrušen, ale postrádá vůli jakkoliv na to zareagovat. Nezávislé skupiny vědců navíc zjistily, že u mláďat laboratorních zvířat, kterým byly krátkodobě podávány pouze malé dávky léků na ADHD, může také dojít k trvalému poškození této oblasti mozku. Sax píše:
„Jedna obzvlášť znepokojivá studie – kterou společně vypracovali vědci na Tuftsově, Kalifornské a Brownově univerzitě – prokázala a zdokumentovala přímou úměrnost mezi velikostí nucleu accumbens a motivací jednotlivce. Čím menší tato oblast mozku je, tím větší je pravděpodobnost, že daná osoba bude mít sklon k apatii a potlačenou akceschopnost. Autoři studie zároveň zdůraznili, že v takovém případě nemá apatie co do činění s depresí. Mladý muž může být kompletně bez motivace, a přesto může mít pocit, že mu nic neschází.“
Nechce toho příliš, nechce nic zvláštního dělat, přeje si být jen takovým usměvavým peciválem. Tato charakteristika se týká zvláště mladých mužů v USA, neboť 85 % všech stimulantů se předepisuje právě jim.
Jedním z vedlejších účinků užívání stimulantů je nervozita a podrážděnost. A jak je můžeme nejlépe zmírnit? Dáme si jointa a jsme v pohodě. Za poslední desetiletí popularita marihuany v USA prudce stoupla a mnoho mladíků, ať už léky užívá, nebo ne, si rádo marihuanu zakouří. Marihuana ale už není tou samou drogou, jakou bývala. Její průměrná účinnost za poslední tři desetiletí postupně vzrůstala. Průměrný obsah THC (psychoaktivní složky) v marihuaně byl v roce 1983 menší než 4 %, ale v roce 2008 už ho stejná droga obsahovala 10 %. Výhledově se očekává, že během následujících deseti let stoupne podíl THC na 15 či 16 %. Ve státě Colorado, kde je držení marihuany pro vlastní potřebu legální, obsahuje droga 18,7 % THC, ale v některých typech rostlin je podíl této složky až 30 %.
V roce 2011 oznámila nizozemská vláda, že marihuana s vysokým obsahem THC (15 % a více) bude zařazena do kategorie tvrdých drog typu kokain a extáze. Jedním z důvodů tohoto rozhodnutí pravděpodobně bylo, že takovýto druh marihuany velmi významně ovlivňuje myšlenkové pochody i motoriku, procesy spojené s plánováním, pamětí, pozorností, řešením problémů, verbálním vyjadřováním a schopností odolat různým pokušením. Marihuana se tak z generace na generaci stala naprosto odlišnou drogou, která může potenciálně způsobit víc škody než užitku.
Snad ještě závažnější obavy by mělo ve společnosti vyvolávat užívání syntetické marihuany – chemické látky, která se nastříká na nasekané kousky rostlin za účelem napodobení účinků THC a následně se vykouří. Tyto drogy, známé pod názvem K2 nebo také „koření“, mohou být velmi účinné, silné a nepředvídatelné, a přitom jsou cenově dostupné a snadno k dostání v samoobsluze nebo v e-shopech* a nedají se ani lehce detekovat prostřednictvím standardních testů na přítomnost drog v těle. Stále více studentů středních škol se setkává s jejími nebezpečnými vedlejšími účinky, mezi něž může například patřit akutní psychóza či srdeční příhoda. Syntetické drogy se nabízejí jako „přírodní“ a „bezpečné“ alternativy jiných drog, není to však pravda.
* Americký úřad pro potírání drog postavil držení a prodej syntetické marihuany mimo zákon v roce 2011. Do roku 2014 poklesl počet jejích uživatelů mezi studenty vyšších ročníků středních škol z každého devátého na každého šestnáctého.
Pojďme se vrátit k pokušení. Život je plný svodů k nebezpečným zábavám a potěšení. „Neuveď nás v pokušení,“ modlí se věřící v otčenáši. Totéž, co nás připravuje o odolnost vůči pokušení, v nás posiluje i sklony k hédonismu, staví přítomnost nad budoucnost. Můj psychologický výzkum časové perspektivy odhaluje, že být hédonistou a zaměřovat se na přítomnost znamená tíhnout k závislostem všeho druhu.
Je to proto, že takto orientovaní lidé neustále vyhledávají něco nového a vzrušujícího, něco, co dokáže jejich prožitek zintenzivnit.
Vaše rozhodnutí se v takovém případě zaměřují pouze na daný okamžik, na to, co cítíte, co dělají a říkají druzí, jak vypadá věc, která vás „pokouší“, jak voní, jak třeba chutná. Neberete v potaz, k čemu to může vést či jak za to případně zaplatíte, což naopak vždy zvažují lidé orientovaní na budoucnost. Když pak vidíte něco, co se vám líbí, jdete do toho, užíváte si to, těšíte se z toho, a na to se snadno zvyká. To je závislost v celé své kráse.
Jeden student prvního ročníku vysoké školy vyprávěl příhodu, která je nyní stále častější:
„Na prvním stupni mi diagnostikovali ADHD. Brzy poté jsem začal brát Ritalin. Ta diagnóza dodnes určuje trajektorii mého každodenního života, ať už v širší společnosti, nebo ve škole. Moji rodiče i učitelé mi vždycky říkali, že mi to pálí, ale těžko jsem tomu věřil, protože jsem měl věčně problémy sám se sebou nebo s někým z vyučujících. Střední škola byla pro mě mimořádně divokým obdobím, protože jsem přešel na elitní soukromou školu. Prospíval jsem bídně a v podstatě až do vejšky jsem byl permanentně ‚v podmínce‘. Trable si mě prostě vždycky nějak našly.“
Dodal ještě, že kouří vcelku dost marihuanu, což bylo na jejich škole běžnou praxí.
V první části knihy jsme stručně probrali pouze „špičku ledovce“, představili jsme si souhrn politováníhodných příznaků, které vykazují dnešní mladíci, včetně přílišné konzumace počítačových her a internetového porna, závislosti na předepsaných lécích a nelegálních drogách, nedostatku motivace a vůle, sociálních a sexuálních problémů a celkově nezdravého způsobu života. Domníváme se, že všechny tyto příznaky plynou z kombinace vzájemně propojených příčin, kterými se budeme zabývat ve druhé části.
ČLÁNKY DO MAILU