Jak a kdo má říci: Umíráš

Kdysi dávno rozdělovala pomyslná železná opona mimo jiné i přístup k říkání pravdy nemocnému. Západ považoval za nutné nelhat. Vlídně a s pochopením informovat nemocného tak, aby měl čas uspořádat své věci dle svého. Východ lhal v mnohém. Mj. i pacientům. Možná i proto, že v oficiální ideologii zářných zítřků nebylo pro smrt jaksi místo. Zhruba po čtvrt století je i u nás tato otázka oficiálně vyřešena.

Autor: Isifa.cz

O blížící se smrti by měl s nemocným hovořit jen ten, kdo to dokáže

V souladu s Lisabonskou deklarací o právech pacientů má lékař adekvátním způsobem sdělit pacientovi pravdu. Termín adekvátní je dosti obecný. Má to být řečeno klidně, s porozuměním pro trpícího člověka, přiměřeně jeho vzdělání i psychickému stavu. Někdy se uvádí „s realistickým optimismem“ v odhadu zbývajícího času, možností léčby i eventuálního tlumení bolesti. I zde platí dávné – primum nihil nocere, především neškodit, jak kladl lékařům na srdce již Hippokrates.

Čekání na lékařův ortel

Teorie je jasná. Pomyslný strom života byť třeba uvadajícího je ovšem méně přehledný. Především značné procento lékařů se raději uchyluje k milosrdné lži nebo pravdu podává příliš zaobaleně. Jiní – věřme, že jich oproti minulosti ubývá – sdělí fatální diagnózu jen mezi řečí, rychle a v ne zcela vhodném prostředí či souvislostech.

Jedna z mých klientek byla úspěšně léčena s diagnózou rakovina. Při plánované kontrole se lékař vyjádřil, že se mu tam „něco nelíbí“. Uskutečnil obsáhlá vyšetření, na jejichž výsledky je nutno čekat. Paní řekl: „Výsledky přijdou v době, kdy budu mít dovolenou. Zavolejte mi za měsíc. To se už vrátím do práce, chtěl bych vám je říct sám.“ Paní si sdělení přeložila do běžné češtiny slovy: „Vím, že to je nevyléčitelná recidiva. Chci to jen potvrdit a za měsíc vám to sdělím.“ Tvrdívá se, že zázraky se dějí jen jednou, leč zde se staly dvakrát. Jednak paní onen nejdelší měsíc svého života přes sebevražedné myšlenky přežila. A navíc – dopadlo to výborně. Obavy se nepotvrdily. Nepochybuji o tom, že si pan doktor užil pěknou a jistě i zaslouženou dovolenou. Když si ale vybavím tu ztrápenou paní čekající víc než měsíc na ortel, nejsem si jist, zda mu ji přeji.

Blízcí si mohou dovolit být nepřesní

Chyba se vloudí i školeným odborníkům. Co si ale mají s diagnózou počít ti, kdož nemají bílý plášť, ale zato mají k nemocnému blízký, osobní vztah? Navíc tíha diagnózy na blízké lidi dopadá sice jinak, ale neméně závažně.

Podstatné je, že nejsme ošetřující lékaři. Můžeme si dovolit lecjakou nepřesnost, vizi řádově optimističtější než je realita. Příklady o jiných lidech, samozřejmě takových, kteří se buď vyléčili, nebo alespoň si užili několik dobrých let, jsou vítány. Drobné nepřesnosti v jejich volbě a popisu si může dovolit spíš rodinný příslušník než renomovaný odborník. Stejně jako od něj i naše poskytování informace má probíhat šetrně, s ohledem na psychické možnosti pacienta. Není důvod, proč jej zahrnovat mnoha slovy, z nichž v důsledku čiší nejistota. Naopak snažíme se vnímavě naslouchat tomu, co říká nemocný. Odborně řečeno volíme formu nedirektivního empatického rozhovoru. Nelžeme, byť by naše lež patřila mezi tzv. svaté. Na straně druhé volíme slova opatrně, aby nevyděsila ještě víc.

Po šoku přichází obviňování

Podstatné je přizpůsobit se fázi vyrovnání se s chorobou, v níž se protějšek nachází. Návaznost typických reakcí popsala Elisabeth Kubler-Ross v i u nás dostupné knize O smrti a umírání. V prvním šoku spíše jen nasloucháme. Mluvíme beze slov – obejmutím, pohlazením, podáním ruky. Jinými slovy projevujeme zájem a podporu, vnímáme, jak nemocnému je a jsme s ním.

Jistým problémem bývá druhá fáze – zlobné hledání viníků. Subjektivně palčivá tu je otázka „proč se to muselo stát právě mně“. Mezi řádky bývá dodatek „a ne tobě“. Vlídné pochopení a schopnost naslouchat by nám měly vydržet, i když si nezaslouženě připadáme jako na pranýři. Platí: Vydržet, nebrat si to, co slyšíme osobně, nepolemizovat, neurážet se. Z úst nemocného nevychází odsudek všeho a všech, ale jen jeho vlastní neštěstí.

Před lety jsem se probudil na pooperačním pokoji po operaci. Na vedlejším lůžku ležel zřejmě v podobném stavu jako já jakýsi stařík. Sestry jej převlékaly a vyměňovaly povlečení postele. Muž vážil možná víc než obě dohromady. Byla to opravdu těžká práce. Navíc onen pán oběma ošetřovatelkám velmi vulgárně nadával. Sestry jako by to neslyšely. Chovaly se k němu vlídně. Občas prohodily něco povzbudivého. Budiž to inspirací i pro jiné situace, v nichž jednáme s člověkem v těžké krizi.

Naděje vložená v zázraky i šarlatány

Třetí fáze bývá nazývána obdobím uklidnění a smlouvání. Často je doprovázena neodůvodněnou nadějí. Ta bývá vkládána i do nových zázračných metod seriozní medicíny v žurnalistickém pojetí. Pod titulkem Nová metoda léčby rakoviny vyléčí devět z deseti pacientů může být v horším případě kachna. V lepším popis metody na jiný typ daného onemocnění než toho, jímž náš blízký trpí. Lidé se často upínají i k šarlatánům.

K tématu: Obchodníci s nadějí

Naším úkolem je zachovávat zdravý rozum. Ponechat pacientovi naději. Do třetice zajistit pokračování léčby nebo alespoň tlumení bolesti oficiální medicínou.

Moje kolegyně, osoba racionální, vzdělaná, vybavená kritickým mozkem i vysokým IQ vážně onemocněla. Znala diagnózu i špatnou prognózu choroby. Vše snášela s nadhledem. Nedlouho před smrtí jí kdosi doporučil léčitelku. Ta jí pohlédla do očí, přiložila ruce na její ramena, prohlédla zkumavku s močí. Suverénně diagnostikovala to, co již bylo předtím řečeno. Za nemalý obnos po té nabídla báječnou radu. Do pokoje, kde nemocná spí, je třeba dát podél stěn dráty, nejlépe měděné. Ty vyzařují energii, jež má schopnost vyrušit vibrace nemoci a tím pacienta uzdraví. Nemocná, ta báječná a chytrá žena, tu bláznivou radu realizovala.

Po předchozí fázi následuje období deprese. To je opět čas, kdy slova jsou jen slova a nemocnému příliš nepomáhají. O diagnóze nemá sílu mluvit. My mu toto téma rozhodně nenabízíme. Staráme se o jeho relativní komfort, antidepresiva a tlumení bolesti. I když náš protějšek působí apaticky, nemusí v každém okamžiku takový být.

Konečný stav obvykle vede ke smíření se situací. To opět není vhodná doba na řeči. Spíše na fyzický dotyk, péči a psychickou podporu bez velkých slov.

Lišíme se v umírání i ve schopnosti o něm mluvit

To, co je úlevné pro jednoho, může být nepřijatelné pro druhého. Pro ilustraci příběh, jehož aktéři ve chvíli, kdy se stal, rozhodně neumírali. Psali jsme společně s lékařkou, psychiatričkou dlouhodobě žijící v Anglii, knihu Jak (pře)žít se stárnoucími rodiči (Grada Praha 2013). V té době jsem v časopise Rodinné listy četl zasvěcenou a přehlednou stať Daniely Kovářové zabývající se dědickým právem a jeho výraznými změnami od 1. 1. 2014. Senioři mezi mými klienty se mnou mnohokrát probírali problémy „co a komu odkázat a jak to zařídit“. Velmi aktuální text jsem chtěl přetisknout. Paní doktorka, emeritní ministryně spravedlnosti, velkoryse souhlasila. Měl jsem radost. Netušil jsem, že The Beastess, jak zní pseudonym mé spoluautorky, bude jednoznačně proti. Považovala to za cynismus, urážku stáří a podporu hyenismu mladších. Bylo poté třeba značného úsilí a diplomacie nakladatelských redaktorek, aby kapitola O dědění v knize zůstala. Poučení je přinejmenším dvojí. První: To, co jeden považuje za perfektní, může druhý vnímat jako perverzní. Druhé: Je třeba velké diplomacie, aby se dobrá věc podařila.

Každý jsme jiný. Špatná zpráva o zdravotním stavu však zasáhne opravdu všechny. Ne každý ale dokáže být jejím poslem. O blížící se smrti by měl s nemocným hovořit jen ten, kdo to dokáže. Ne ten, kdo srdceryvným pláčem jen prohloubí šok nemocného. Prostředí v rodině není lékařskou ordinací, kde je nutno postupovat dle patřičného kodexu.

Čtěte dále: Proč umírajícím proletí před očima celý jejich život nebo vidí světlo v tunelu?