Jak je to s kvalitou pitné vody u nás

Svým způsobem je to ideální příležitost k prezentaci některých údajů, které obvykle veřejnost ani politiky nezajímají, ale které jsou velmi důležité nejen z pohledu dostupnosti pitné vody, ale také z pohledu její kvality a míry možných rizik při porovnání různých forem dodávek pitné vody i jejích zdrojů.

V posuzování kvality vody jsme papežštější než papež

Pokud se v naší zemi prezentují o pitné vodě nějaké informace, obvykle jsou to údaje negativní. Pro někoho je pitná voda drahá, jiný zas kritizuje kvalitu a složení, další nabízí jako recept na žízeň konzumaci čehokoli mimo pitné vody. Málokdy se ale proti negativním údajům o pitné vodě, které obvykle popisují nějaký lokální problém, staví plošné a doložitelné pozitivum: Kvalita pitné vody v ČR patří k nejvyšší v rámci celé EU a navíc je tato kvalita pitné, ale i odpadní vody v ČR podle známého hesla „papežštější než papež“ u nás posuzována mnohem přísněji, než to naší zemi evropská legislativa ukládá. To je na straně jedné jedním z předpokladů zmiňované vysoké kvality vody, na straně druhé ale přísnější domácí legislativa vodu místy zbytečně zdražuje.

V případě pitné vody se například sleduje deset ukazatelů mikrobiologické a biologické kontaminace vody a celkem dvaašedesát ukazatelů fyzikálních a chemických vlastností vody; přičemž u osmadvaceti z nich jsou povoleny maximální limity v řádech nanogramů na litr. To je ovšem množství na hranici detekovatelnosti moderními laboratorními přístroji, přesto je i takové množství důvodem, že je příslušný zdroj vody označen jako rizikový a mediálně prezentován jako potenciálně ohrožující zdraví.

Modelový je třeba příklad detekce (skutečně rizikové) látky atrazin – rezidua pesticidů v prameništi Třebechovice. Uvedený zdroj vody nesměl být dále využíván, přestože množství této látky v dotčeném prameni odpovídalo jedné kávové lžičce rozpuštěné ve třech stovkách vagónových cisteren vody…

Výjimky pro balené vody

Pokud se týká mikrobiologických (hygienických) parametrů pitné vody, pak tyto platí jak pro studenou, tak teplou kohoutkovou vodu ve všech místech, kam je voda dodávána. Což je jistě správné řešení. Uvedené parametry musí být také dodrženy po dobu minimální trvanlivosti v případě balených pitných vod – výjimkou jsou ovšem dva ukazatele, poměrně zásadní – totiž počet KTJ (kolonie tvořících jednotek), což je, stručně řečeno, počet bakterií přítomných ve vodě měřených při teplotách dvacet dva a třicet šest stupňů Celsia.

V případě balených pitných vod jsou přitom povoleny několikanásobně vyšší (až pětkrát) počty breberek v těchto nápojích v porovnání s pitnou vodou z kohoutku. Každý nechť si z toho odvodí, kterou tekutinu je vhodnější konzumovat.

Riziko představují malé vodárenské společnosti

Porovnáme-li kvalitu pitné vody v ČR a zemích EU, pak podle posledního velkého šetření ve všech zemích EU patří naše země mezi šest zemí, které vykazují v mikrobiologických a chemických parametrech pitné vody devadesát devět až sto procent požadované kvality, vůbec nejlepší výsledky mělo v tomto porovnání Nizozemí. ČR však také patří mezi menšinu zemí EU, která má vyjednanou výjimku z požadovaných standardů, a to pro malé společnosti zásobující obyvatele vodou a studny pro domácnosti bez komerčního využití. To má svou logiku, ale i rizika.

Z rozsáhlé analýzy kvality tuzemských zdrojů pitné vody a názvem „Zajištění kvality pitné vody při zásobování obyvatelstva malými vodárenskými systémy“, kterou vydal jako dílo kolektivu autorů v čele s Františkem Kožíškem ze Státního zdravotního ústavu (SZÚ – instituce bdící v ČR za kvalitu pitné vody) Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka, totiž vyplývá, že největší riziko pro kvalitu vody z kohoutků představují malé vodárenské společnosti. Což je (na základě dlouhodobého monitoringu a podrobných laboratorních rozborů) naprostý opak toho, co je spotřebitelům vody v ČR obvykle předkládáno.

„Porovnáme-li výsledky kvality vody – co do počtu nálezů překračujících stanovené hygienické limity – v malých a velkých vodovodech, pozorujeme již řadu let jasnou závislost: u malých vodovodů dochází k nedodržení stanovené kvality častěji. Na evropské úrovni, podle průzkumu Evropské komise za rok 2008, asi 40 % malých vodovodů (zásobujících mezi 50 a 5 000 osob) nesplňuje v některém z ukazatelů požadavek směrnice na pitnou vodu (98/83/ES), zatímco u větších vodovodů je to méně než 5 %. Podobná je situace i v České republice. Zatímco u největších oblastí nalézáme nedodržení limitů zdravotně závažných ukazatelů (s nejvyšší mezní hodnotou – NMH) jen asi u 0,02 % stanovení, u nejmenších oblastí je to asi 1 % vzorků,“ píše se v uvedené publikaci.

Právě malé vodohospodářské společnosti musí často žádat hygieniky o výjimky, aby mohly svým klientům distribuovat vodu i přesto, že nesplňuje některý z daných parametrů.

Z výčtu jasně vyplývá, že s kvalitou pitné vody jsou větší problémy u menších společností zásobujících menší počet obyvatel.

Kvalita vody ze studní neznámá

Ještě větší problém je nicméně s kvalitou vody v soukromých studních. Ta není v ČR povinně sledována, a podle SZÚ tak není k dispozici aktuální přehled, jak situace na národní či jen regionální úrovni vypadá. Poslední aspoň trochu reprezentativní pokus popsat tuto oblast pochází z devadesátých let, kdy byly shromážděny výsledky z více než tří tisíc soukromých studní a kdy se ukázalo, že voda asi v sedmdesáti procentech nevyhovovala některému ze zdravotně významných ukazatelů. Nutno podotknout, že od té doby se situace spíše zhoršila, než zlepšila.

Přísné parametry pro odpadní vody

Přes všechny uvedené informace patří ČR v kvalitě pitné vody z kohoutků v rámci EU k zemím s nejnižšími riziky ve vodě přítomných nežádoucích látek. A nejen v případě vody pitné. Zcela aktuální audit Evropského účetního dvora z minulého měsíce hodnotil také požadavky národních zákonů na kvalitu odpadních vod.

Uvedený audit přitom konstatoval, „že požadavky na kvalitu čištěných odpadních vod jdou v ČR nad rámec povinných požadavků EU a jsou výrazně přísnější“. Například z hodnocení čtyř zemí působících ve spádové oblasti Dunaje (Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko) vyplývá, že zatímco v případě Rumunska nejsou národní legislativou stanoveny žádné limity na posuzování kvality odpadních vod nad rámec „Směrnice“ EU, v Maďarsku a Slovensku jdou nad rámec EU limity pro organické i chemické zatížení odpadních vod u čistíren odpadních vod (ČOV) obsluhující méně než dva tisíce obyvatel. V ČR jdou však nad rámec limitů EU kromě těch, které navíc uplatňuje Maďarsko a Slovensko, také limity pro celkový fosfor, které se kromě menších ČOV pro méně než dva tisíce obyvatel týkají také větších ČOV do deseti tisíc obyvatel.

Máme příliš nízké stočné?

Možná ještě důležitější informace, kterou audit Evropského účetního dvora obsahuje, se týká komentáře k cenám vody. Podle této zprávy bylo stočné, účtované domácnostem a průmyslovým podnikům, u devětaosmdesáti procent čistíren odpadních vod příliš nízké na to, aby umožnilo obnovu infrastruktury na konci její životnosti. „Z toho plyne i zásadní doporučení na odstranění omezení růstu cen stočného v případě nutnosti krýt dostatečně náklady na investiční a provozní zajištění služby odkanalizování a čištění odpadních vod,“ uvádí se v dokumentu.

V současnosti je v rámci ČR aplikováno nejčastěji doporučení limitní hodnoty sociálně přijatelného vodného a stočného na úrovni dvou procent z průměrného příjmu rodiny – zpráva ale doporučuje čtyřprocentní hranici. Což v praxi znamená – i když mnozí z nás lamentují nad vysokými cenami vody, že může být v budoucnosti ještě hůř…