Jak laicky poradit člověku v krizi, a přitom neuškodit

17. 11. 2020

Sdílet

Lidé se od pradávna svěřují se svými problémy. Osobám blízkým, ale i těm, s nimiž je svede náhoda. Namátkou v čekárně, ve vlaku nebo v nemocničním pokoji… Jenže bývá mnoho povolaných a jen málo vyvolených – těch, kteří problému opravdu rozumí.

Ti, kdo se na nás obrátí, obvykle neočekávají objektivní radu. Chtějí spíše podporu vlastního názoru a emoce. Často vědí, co je správné. Učinit to buď nechtějí, nebo to neumí. Chtějí si hlavně postěžovat.

Chceme „jen podrbat“

Slovy zakladatele transakční analýzy Erica Berneho chtějí hrát hru: „To je hrozné, viďte!“ Cizí neštěstí některé potěší. Zjištění „všude je něco“ naopak uklidňuje.

Často chce dotyčný radu, ale nechce ji realizovat. Srovnáme-li stav s ekzémem – nechce jej léčit, jen škrabáním na chvilku omezit svědění. Místo úsilí ke změně hodlá utvrdit sebe i druhé o neřešitelnosti trápení. Vyslechne vás a kontruje: „Ano, ale…“ I to je název jedné z mezilidských her popsaných Bernem.

Přesto se můžeme druhým pokusit pomoci, aniž jsme i poradenskými profesionály. Základem je již Hippokratem formulovaná zásada: „Především neškodit!“

Poradit a neuškodit. Jak postupovat?

Nechat postiženého vymluvit

Jde o „hygienickou očistu duše“. Blahodárnost je srovnatelná s vyzvracením v případě otravy. Postižený může plakat, vztekat se, nadávat, vyhrožovat. Jiným nebo i sám sobě. Do jeho projevu příliš nezasahujeme, nasloucháme. Střídmě projevujeme zájem slůvky typu: „Hm, to snad ani není možné…“, „To je typicky mužské (ženské)…“ , „…rozumím, však pozná…“ atd.

Nechtít vše řešit hned

Po šokové fázi, kdy „nic nemá smysl“, chce nešťastník vše rychle řešit. Zázraky se nedějí. Nemožné nejde vyřešit do čtyřiadvaceti hodin. Raději postupně po malých částech. Tzv. salámová taktika, postupně krok za krokem bývá překvapivě úspěšná.

Někdy je dokonce třeba určitou dobu vyčkat a nedělat nic. Říká se – lovec v lovecké horečce nic neuloví. Obdobně nic kloudného nelze vyřešit v čase vzkypění afektu. „Ráno moudřejší večera“ je pravdivé přísloví.

Dát věcem čas

Čas léčí. To, co se zdá být dnes tragédií, může být za čas jen epizodou.

Opět platí přísloví: „Žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří.“

Nebát se mlčení

Empatické mlčení – souznění beze slov – pomáhá víc než jalové řeči. Mimoslovní projevy typu vzít za ruku, obejmout, podat kapesník… jsou i beze slov velmi výmluvné.

Vnímavě naslouchat

Zejména na počátku má být zřejmé, že posloucháme, nic víc. Na hodnocení bývá času dost. Nejsme mentory, soudci ani pomyslným hlasem lidu či prokurátory. Podstatné ani tak není, co bylo špatně, jako to, jak jednat lépe a napravit to, co se stalo.

Naznačit i pohled z druhé strany

Jak známo, každý má svou pravdu. Mívá ji i ten, kdo našemu protějšku ublížil. Jeho „pravdu“ našemu „klientovi“ zprostředkujeme, ale opatrně, zvolna. Vždy až po odeznění prvního afektu.

Varovat před nevratnými ráznými kroky v afektu

Namátkou návrh na rozvod je někdy namístě. Důležitá je ale i reálná představa, co bude dál. Kde a jak budu bydlet, co bude s dětmi atd. Ne vždy je na akci vhodný čas. Například zátěž z rozvodových i rozchodových ztrát zvyšuje období od Mikuláše do Tří králů. Dát výpověď v zaměstnání je proti rozvodu vlastně maličkost. Ale najdu třeba v čase pokoronavirovém vhodné zaměstnání?

Nebrat rozhodování na sebe

Nepřipustíme, aby nám postižený předal „vládu věcí svých“. Své věci si musí řešit sám, byť třeba s naší emoční podporou.

Přeznačkovat chmury

Změnou vztahového rámce, „přerámováním“, se na věci díváme z jiné strany a mnohdy optimističtěji než původně. Například úvahu „děti mě už nepotřebují …“ lze „přeznačkovat“ na „vychovala jsem je k samostatnosti“. „Jsem už starý…“ se lépe snáší s myšlenkou „konečně mám za sebou zmatky mládí“. A „přišel jsem o všechny iluze“ můžeme vnímat i jako „konečně vidím svět reálně“.

Raději se smát než plakat

Nevíme-li, zda se smát, nebo plakat, volíme to první. Jistý, dejme tomu černě humorný nadhled je mnohem užitečnější než katastrofické vize.

Zprostředkovat kontakt s odborníky

Samozvaní super laičtí „odborníci“ připomínají brouka Pytlíka. Přesvědčivě prohlašují bludy. Odborná, kvalifikovaná pomoc je u nás v mnohých oblastech dostupná i zdarma. Jen vědět kam a na koho se obrátit, umět zacházet s internetovým vyhledávačem a nestydět se požádat o pomoc. Laický poradce zde může být dobrým navigátorem.

Myslet i na sebe

Pozor na hlazení až do vlastního vyhlazení. Platí asertivní právo zvážit, zda a nakolik jsme zodpovědní za problémy druhých lidí. Pomoc má své meze. Pokud potřebnému člověku nabídneme vlastní krev nebo třeba ledvinu, je to něco zcela jiného, než pokud mu – hormonálně zmámeni – jako kompenzaci zklamání nabídneme své srdce, eventuálně i jiné orgány. To je velmi riskantní…

Zachovat si pokoru

Laický poradce by se neměl opájet svými úspěchy, ba ani ušlechtilostí.

Brzy může být vše jinak. Nemá říkat: „Něco takového by se u nás stát nemohlo,“ neb nevíme dne ani hodiny.

Rady „především neškodící“

Patří sem především doporučení respektovaného amerického terapeuta Steva De Shazera: „Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného.“

Nejhorší radou na světě naopak je: „V rodinném konfliktu si to vyříkejte.“ Tzv. vyříkáváním, hojně doporučovaným například v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě, přidáme k původní ještě další trpkost. Má smysl jen tehdy, pokud si obě strany chtějí vyhovět, usilují o opravdový kompromis. (Více v článku Hlavně si to „nevyříkávejte“.)

„O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.“ Věta je úplným textem jedné z esejí postmoderního filozofa Ludwiga Wittgensteina. Představa „jednou se domluvit musíme“, „musí mne přece pochopit“, je mylná. Ne vše a ne vždy lze vše vyřešit.

Ptát se můžeme na cokoliv, ale musíme snést kladnou i zápornou odpověď. Jinak se raději neptejme. Jak známo, kdo se moc ptá, moc se dozví.

Platí i další úsloví: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá…“ Když někoho chválíme, je naděje, že nás pochválí také. Když třeba i zaslouženě káráme, je jistota, že nás pohaní též. Může to být i po čase a zdaleka nejen slovně. Káráním a výčitkami si například nelze zajistit klidný, ale ani tzv. hezký večer.

Dbejte na svůj cíl. To znamená nedávejte „kufry za dveře“, pokud chcete, aby se protějšek „chytil za nos a zůstal“. Mohl by odejít… Obdobně nedoporučíme dát výpověď v přesvědčení, že si zaměstnavatel uvědomí naši nenahraditelnost a ještě rád nám zvýší plat.

A na závěr – zásady laického poradenství je vhodné respektovat i v situacích, kdy jsme psychology sami sobě!

Autor článku

PhDr. Tomáš Novák – poradenský psycholog, autor řady článků a knižních publikací.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).