Každý jazyk na světě rozlišuje alespoň dvě barvy ‒ tmavou a světlou. S vývojem se k nim přidá nejprve červená. Barevně bohatě obdařené jazyky rozliší víc než deset základních barev. Opravdoví znalci barev té které komodity dokáží zázraky. Např. identifikovat čtyřicet jedna odstínů látky, jež byla laiky charakterizována jako modrá. Domníváte-li se, že odlišit „padesát odstínů šedi“ dokáže jen spisovatelská fantazie, je to složitější. Mohlo by totiž dojít ke „ztrátě v překladu“ a k nepochopení. Barevné dojmy nejsou striktně ohraničeny. Na cestě od černé k bílé nebo naopak jsou desetitisíce víceméně jemných barevných odstínů.
Opakování ze školy
- Zrakové počitky oka jsou vyvolávány působením světla.
- Oko rozlišuje vlnové délky od 390 do 780 mikronů.
- Prochází-li sluneční paprsek hranolem, rozkládá se na dílčí paprsky s různou vlnovou délkou. Vnímáme je jako různé barvy.
- Délka světelné vlny určuje barevný tón.
Čeština zná názvy jedenácti základních barev: černou, bílou, červenou, zelenou, žlutou, modrou, hnědou, šedou, oranžovou, růžovou a fialovou.
Sytost barvy je podmíněna formou světelné vlny. Vjem je výsledkem vzájemného mísení vln různé délky. Plochu, jež takřka neodráží světlo, vnímáme jako černou. Opak ‒ plocha dobře světlo odrážející ‒ působí jako bílá.
Cesta barvy od oka do mozku
Existují dvojí barvy. První ‒ nepestré, tj. achromatické, nerozložené. Druhá skupina ‒ barvy pestré, chromatické, rozložené. Achromatické reprezentuje černá a všechny odstíny šedi až k bílé barvě. Rozdíly lze odlišit jen dle míry světlosti. Zásadní je zjištění Isaaka Newtona: Ke každé chromatické barvě existuje jiná také chromatická, doplňková barva, jež ve směsi s ní vytvoří barvu achromatickou – černou, šedou či bílou. Při výlučném míchání kterékoliv dvojice doplňkových vzniká stejná achromatická barva.
Pro schopnost vidět jsou podstatné dva druhy buněk sítnice s odlišnou funkcí. Jsou to tyčinky a čípky. První z dvojic ‒ tyčinky jsou dráždivější. Při slabém osvětlení nebo za šera vnímáme jen jimi.
Čípky jsou citlivé na chromatické barvy. V oku jsou tři druhy čípků. Každý z nich má jiný typ zrakového pigmentu. Tj. každý reaguje na jiný úsek barevného spektra. Zrakové vjemy jsou na cestě k mozku dále tříděny v bipolárních a sítnicových neuronech. Schopnost rozeznávat tisíce barevných odstínů je výsledkem těchto složitých pochodů.
Barvy ovlivňují náladu
Platí tu analogie rčení „jinak voní seno koním a jinak zamilovaným“. Hodnocení světa kolem nás je ovlivněno subjektivním psychickým stavem. Je-li vše v pořádku, ba dokonce se něco zdaří, s čím jsme nepočítali, bývá „v lednu jako v máji“. Barvy mohou ovlivňovat náladu a pocity člověka ‒ to je známo od starověku.
Barvy nepestré bývají považovány za poněkud nudné, někdy smutné. Pestré barvy s menší délkou světelných vln cítíme jako studené ‒ např. modrou. Jde-li o větší délku světelné vlny, jsou vnímány jako teplé.
Červená dráždí, ale býkovi je ukradená
Paradoxní je barva červená. Je příkladem teplé barvy, tj. symbolicky značí teplo a bezpečí, přesto působí stimulačně. Při jejím vnímání červené je aktivována sympatická část vegetativního nervového systému. Zvyšuje se krevní tlak, roste rychlost dechu a tepová frekvence. Červená barva je impulsem k pohybové činnosti, je dráždivá a vynucuje si pozornost. Pro posledně jmenovanou vlastnost je i barvou spojenou se zákazem zejména motorických aktivit příkazem STOP. Traduje se, že červená rozzuří býka nebo krocana. Omyl, při nejlepší vůli to samo o sobě nejde. Oba reprezentanti zvířecí říše jsou barvoslepí. Červená barva mulety v kontextu ostatních vjemů zvyšuje aktivitu a dráždivost toreadora, eventuálně i diváků. Zvíře reaguje na kontext situace, pohyby muže, jenž ho dráždí, na bolest, pocit ohrožení i na určité pachy či zvuky.
Na značně unavené lidi působí červená kontraproduktivně. Může se spolupodílet na vzniku pocitů napětí a úzkosti. Nejen proto, že červená je barvou ohně, interiér pracovny „do červena“ zvyšuje i riziko syndromu vyhoření. Tj. ztráty zájmu o svoji práci, v níž je víc zodpovědnosti než pravomoci.
Šetříte na topení? Vymalujte oranžově
Žlutá je barva slunce, zářivá, veselá, optimistická. I ona podněcuje aktivitu sympatiku ‒ zvýšení tlaku, pulsu i dechové frekvence. Vliv je méně výrazný než v případě červené. Žlutá podněcuje pozornost a soustředění, ale spíše směrem k relaxačnímu uvolnění. Ne k napětí či dokonce k agresi ‒ to může činit červená.
Žlutá je barva aktivních lidí ‒ veselých, spontánních a tvořivých. Odmítání leckdy souvisí se zklamáním v druhých lidech i s pocitem vlastních nenaplněných ambicí. Kombinace červené a žluté coby subjektivně nejhezčích bývá u lidí, kteří se zajímají o věci veřejné, prostředí a podněty z něj přicházející. Barevná preference ovšem nic neříká o tom, zda jde o pouhé klepny, drobné, věčně nespokojené intrikány, nebo naopak o lidi s pozitivní vizí a touhou měnit svět a lidi v něm k lepšímu. Obvykle neztrácejí čas sebepozorováním, tím méně meditováním. To jsou aktivity vyhrazené spíše pro ctitele dvojice modrá a zelená.
Mezi červenou a žlutou je v barevném spektru výrazně teplá barva, jež dokáže zvýšit subjektivní vjem teploty v místnosti až o čtyři stupně. Je to oranžová. Byť způsobuje méně dráždivý barevný vjem než červená, přesto u ní opatrnosti nezbývá. Při masivní aplikaci mívá podobné účinky na psychiku.
Hnědá je hodná
Kombinací červené, oranžové a žluté s lehkou příměsí černé vzniká hnědá. Je to barva „hodná“, neboť spojuje kladné vlastnosti barev, jež ji tvoří. Všechny odstíny hnědé od světlého okru po čokoládovou hněď působí teple. Mají protiúzkostný potenciál. Netlumí. Je to barva pohodlí, poklidu, podporuje odpočinek. I proto je tato barva dosti často zvolena v interiéru. Nicméně jsou výjimky podporující pravidlo – hnědá byla typická barva stejnokroje nacistických úderek tzv. tisícileté říše. Těm ovšem šlo o vše jiné, jen ne o klid.
Hnědá bývá jako zcela nejoblíbenější volena málokdy. Vybírají si ji lidé prahnoucí po klidné pohodě a zázemí, bez velkých ambic.
Zelená, modrá, pro blázny dobrá
Modrá patří mezi barvy studené. Má opačné fyziologické účinky než červená. Tlumí sympatickou část vegetativního nervového systému a aktivuje parasympatickou. Snižuje krevní tlak. Rychlost tepu tlumí a reguluje. Snižuje frekvenci dechu i motorickou aktivitu. Podněcuje k přemítání. Mj. ji preferují i lidé depresivní. Nicméně milují ji i romantici hledající lásku a oddanost. Odmítání této barvy může být důsledkem neochoty uzavírat se do svého vlastního světa, ale i strachu z toho, co by tam člověk mohl najít. Modrou nemívají rádi ani lidé promiskuitní.
Ctitelé modrozelené bývají houževnatí, sebevědomí, ochranitelští. Též lidé se sklonem řešit věci po svém a jít umíněně za svým cílem. Skautíci z vtipu, kteří převedou starou babičku na druhou stranu ulice, aniž by se jí ptali, zda to chce nebo ne, protože chtějí dobrý skutek pro svůj „modrý život“, asi preferují modrozelenou.
Barva zelená má něco (klidový potenciál) společného s modrou. V něčem jakoby ji ovlivnila žlutá. S tou mají společnou vlohu podpořit tvořivé napětí, stálost vnitřní sílu i houževnatost. Volí ji „tvrďáci“, jež hned tak něco z míry nevyvede. Mohou mít občas strach, ale dokáží jej překonat. Nepatří ke značně přizpůsobivým. Umí jít hlavou proti zdi.
Neklidná fialová a průměrná šedá
Fialová je příspěvkem k názoru „protiklady se přitahují“. Je kombinací červené a modré, tj. barvy nejvíce teplé a studené. Může vyvolávat bezradnost. Je barvou spojovanou s náboženskými ornáty i mystikou. Kdysi bývala považována za „barvu vdov“. Oblíbená bývá v pubertě. Je to barva jistého, byť potlačovaného neklidu a napětí.
Šedá je barvou nenápadné serióznosti a stylizace k průměru. Pokud o někom řekneme, že je „šedá myš“, nebývá třeba to vysvětlovat. Tito lidé neradi jednají asertivně. Spíše jim vyhovuje přístup nezávislého pozorovatele. Odstíny od šedé k bílé naznačují snahu uniknout z nutnosti rozhodování. Odstíny směrem k černé naznačují vyčerpání a rezignaci.
Voda, nebe, rostliny, země ‒ modrá, zelená, hnědá jsou typickými barvami vegetace. I když jde o barvy studené, vyvolávají v teplý pocit klidné, zralé přírody. Naopak teplé barvy hnědého, sklizeného pole a šedé oblohy mohou vyvolat dojem opačný.
Řekni mi, jaká barva se ti líbí… ale nic to neznamená
Náklonnost k jednotlivým barvám se mění v souvislosti s věkem. Barvou předškoláků je červená, oranžová a žlutá. Každý třetí školák preferuje žlutou, žlutozelenou nebo světle modrou. Děti preferují pestré barvy. Nepotěší je bílá, šedá, černá. Nemívají rády ani fialovou a smíšené barvy, např. hnědou. V pubertě již více bodují studené barvy ‒ zelená, modrá i fialová. Mírná preference fialové nastává i při menstruaci.
Moderní psychologie si na osobnostní typologie až na výjimky nepotrpí. Leč „věčně zelené“ jsou mnohé typologie starší, ba staré. Namátkou Hippokrates považuje pro sangvinika za nepřitažlivější barvu žlutou, cholerik občas „vidí rudě“ a mimořádně oceňuje červenou. Zelená je barvou flegmatiků. Pro melancholika je jako stvořená modrá.
Na počátku minulého století zjistil Kretschmer, že lidé schizothymního typu, tj. osoby spíše astenického somatického typu, uzavření a neprojevující city vůči okolí, introverti s odstupem vylučujícím nápadné, velké emoce preferují modrou a zelenou. Opačný osobnostní typ – cyklothymové ‒ otevření, náladoví, družní, otevření, vstřícní extroverti kolísající mezi veselostí a občasnými depresivními atakami, dávají přednost červené a žluté.
Jung ve svém rozlišení na extroverty a introverty nachází u prvních zálibu v teplých a u druhých naopak ve studených barvách.
Deprese volí tmavé barevné ladění. V manické fázi bipolární poruchy bývá preferována červená a žlutá. Podobně volí lidé se zvýšeným stupněm vztahovačnosti. Pro osoby neurotické a úzkostné bývá typický „barevný šok“. Pokud mezi tmavě laděné obrázky občas vložíme výrazný obrázek barevný, neurotika to vyvede z míry. Lekne se. Čím je člověk vegetativně labilnější, tím bouřlivější bývá jeho reakce na výše zmíněnou změnu.
V příručkách pomáhajících obstát u různých personálních pohovorů bývala v minulosti k lásce a obdivu doporučována barva červená. Můžete pak doufat, že vás bude personalista považovat za tvora rázného, sebejistého, cílevědomého, sice se zálibou v soutěžení, ale přec týmového hráče. Jde o vizitku energie, pracovitosti a vitality. To je ovšem pohled typu „vždy s úsměvem“. Zálibu v červené mají mimo různé agresory i lidé psychologicky málo vyzrálí. Zlí jazykové odhadují míru jejich vyzrálosti na úroveň tří let. Odmítání červené může být spojeno se ztrátou vitality, malou chutí na sobě pracovat a touhou po klidu. Zároveň může znamenat i odmítání agresivity, nechuť k prosazování se a náznak sklonu k manipulaci. Moderní testové metody ovšem nečiní závěry jen z postoje k jedné barvě. Zabývají se barevnými kombinacemi, vztahy mezi barvami preferovanými i odmítanými. Navíc jsou využívány i jiné zkoušky.
Slečno, zajímáte se o psychologické testy?
Ptával se ještě za studentských let jeden můj kolega. Za účelem kontaktáže dam sebou nosíval Ravenův test inteligence ‒ jednoduchý co do instrukce i co do vyhodnocení. Posléze za účelem svádění vytvořil přímo testovou baterii. Ravena doplnil Lüscherovým barvovým testem osobnosti. U tzv. malého Lüschera stačí osm malých tabulek různých barev, jež zkoumaná osoba řadí od nejhezčí k nejméně hezké. Zadání je jednoduché, vyhodnocení poměrně rychlé a snadné. Závěry, jež z barevné řady dokáží vytvořit zastánci metody o osobnosti probanda, pak bývají občas grandiózní. Nelze vyloučit, že se budou i limitně blížit pravdě. Inu není na světě test ten, který by se líbil psychologům všem. Platí to i pro oněch osm tabulek. Zjistíte jimi spíše jen okamžité osobnostní ladění. Ostatně i sám autor vnímal svůj test spíše jako kvalitní psychologickou hru než jako zcela objektivní nástroj poznání.
Preference barev nebývá ovlivněna učením. Důležité jsou osobní zvyky a kulturní i sociální souvislosti. Např. bílá je v Evropě barvou čistoty, nevinnosti, harmonie. V Indii a v Číně jde o barvu smrti. Možná zde hraje roli představa o „míru a harmonii“ ve smrti. Nelze vyloučit ani indické představy o převtělování. Smrt je pak chápána jako začátek nového života.
Do (barev) ložnic je vidět
Kristýna Plášková obhájila na FSS MU v Brně roku 2008 diplomovou práci o vztahu osobnostních vlastností a barev v osobním interiéru. Na počátku tohoto netradičního výzkumu byla otázka, zda existuje jakýkoliv vztah mezi preferencí barev v našich osobních interiérech (konkrétně v obývacím pokoji a ložnici) a námi samotnými, naší osobností. Odpověď na základě výzkumu je kladná.
Nejdůležitějšími vztahy, které z výzkumu vyplývají, přejímám a jsou následující:
- Ženy, které volí do svých interiérů barvy ze skupiny barev „calm“ (což jsou barvy označované jako klidné, světlé, jemné a tlumené), vykazují vyšší skór dimenze „neuroticismu“ a nižší skór dimenze „extraverze“. Tento vztah se během výzkumu několikrát potvrdil.
- Odstíny barev modré a hnědé v osobních interiérech korelují se sníženým skórem „svědomitosti“ a zvýšeným skórem „neuroticismu“. Tento fakt se jeví jako poměrně překvapující s ohledem na to, že barva modrá je ve většině z realizovaných výzkumů a studií uváděna jako nejoblíbenější barva jak u mužů, tak u žen.
- „Ženskost“ nebo jemnost (často barvy odstínů fialové, růžové, světle červené) v pokojích koreluje s vyšším skórem „extraverze“ a „přívětivosti“ a záporně koreluje s dimenzí „neuroticismu“.
- Sytost barvy stropu v ložnici záporně koreluje s dimenzí „svědomitosti“, světlost stejného prvku koreluje s vyšším skórem „přívětivosti“.
- Syté barvy na stěnách jsou často voleny ženami s vyšším skórem „přívětivosti“ a nižším skórem „neuroticismu“.
I u barev jde o peníze
Purpurová byla ve středověku vnímána jako barva králů a vysokých církevních hodnostářů. Za nejkrásnější ji považoval ještě Goethe. Zdá se však, že obdiv byl dán ekonomicky. Purpurové barvivo bylo na trhu nedostatkové a drahé. Kdo si ho mohl dovolit, byl „král“.
„Na autě je každá barva hezká, pokud je černá,“ je výrok H. Forda. Manažeři odbytu rozličných automobilek se shodují, že vkus zákazníků co do barevné preference se mění. Černá není zdaleka nejoblíbenější, ale v nabídce má být zastoupena. Dodávají, že barva hraje velmi podstatnou roli, pokud auto vybírá žena ‒ a to jak sama, tak s manželem. S ohledem na bezpečnost, respektive viditelnost v silničním provozu je černá nejhorší a sytě žlutá nejlepší. Zde platí požadavek „vidět a být viděn“.
„Chutné“ barvy
Bílá coby barva cukru, ať již v kostkách nebo moučkového, eventuálně krystalového, je nejen dobrá. Je nejlepší. Mnohé pokusy, jak bílou nahradit, skončily obchodním fiaskem. V Evropě s barevným cukrem neprorazíte. Potenciální „kletba barvy“ platí i co do obalů. Dobře se prodává věc v bílé, eventuálně světle modré (= měkkost, něha, sladkost). Zelené nebo červené obaly konzumenti nepřijmou.
Nejen barva jídla a osvětlení jídelny ovlivňuje apetit. Chcete zhubnout? Malou porci dejte na červený talíř. V podvědomí vám blikne červená ve smyslu „obezitě stop“. Černý talíř ani sklenice nám sám o sobě nebezpečí obezity či alkoholismu nepřipomene. Do jisté míry tlumí chuť na jídlo i modrý talíř. Jídlo a talíř obdobné barevnosti chuť k jídlu podporují.
Nejlépe se hasí žízeň z modrých sklenic. Teplé barvy, např. žlutá a oranžová, podporují chuť k jídlu. Studené barvy ji naopak částečně tlumí.
Freud kdysi řekl, že „sen je královská cesta k podvědomí“. Barvy mohou být královskou cestou k vědomí i k podvědomí.
ČLÁNKY DO MAILU