Chtěla se jít léčit dobrovolně, dostala povinnou hospitalizaci. Soud ve svém rozhodnutí pouze zkopíroval ustanovení zákona, nijak ho nekonfrontoval se skutečným případem pacientky, nevyslechl ji a ani se o to nepokusil: „Ze soudního rozhodnutí se vytratil konkrétní člověk, o kterém se rozhoduje, a pokud by se v něm změnilo jméno, datum narození a bydliště, mohl by sloužit k omezení svobody kohokoliv. Takovéto ‚formulářové rozsudky‘, kterými je člověk omezován ve svobodě, považujeme za slušně řečeno nepřípustné,“ uvádí Liga lidských práv. Případu a podmínkám nedobrovolné hospitalizace v psychiatrické léčebně se věnuje její aktuální kampaň a právník ligy Matěj Stříteský.
Tvrdíte, že „dostat někoho do léčebny“ je u nás příliš snadné? Jaký je obvyklý postup?
Zákonem očekávaný postup je takový, že zdravotnické zařízení se dozví o tom, že určitý člověk je svým jednáním bezprostředně a závažně nebezpečný sobě nebo svému okolí a že jeví známky duševní choroby. Takový člověk je pak dopraven do zdravotnického zařízení a to rozhodne, zda je možné hospitalizovat ho bez jeho souhlasu. Pokud je člověk bez souhlasu umístěn ve zdravotnickém zařízení, to do čtyřiadvaceti hodin musí informovat soud, který má sedm dní na to, aby rozhodl o přípustnosti takové hospitalizace. V řešeném případě kritizujeme právě postup soudu, tvrdíme, že soud na rozdíl od zdravotníků nehájí pouze zdraví jedince a bezpečí společnosti, ale musí pečlivě odůvodnit zásah do osobní svobody jedince.
Kampaň se týká obecné situace i konkrétního případu. Můžete popsat, oč se v něm jedná a kde spatřujete problém?
Problém spočívá v tom, že konkrétní rozhodnutí o přípustnosti nedobrovolné hospitalizace naší klientky nebylo nijak odůvodněno jejím konkrétním jednáním. Z uvedeného rozhodnutí se nedozvíme, co konkrétně měla klientka dělat, že byla označena za bezprostředně a závažným způsobem nebezpečná sobě nebo okolí.
Rozhodnutí pracuje pouze s obecnými pojmy jako „pohotovost k agresi“. Pod takto obecný pojem se dá podřadit celá řada projevů chování člověka, z nichž některé jsou bezprostředně a závažným způsobem nebezpečná (např. vyhrožování zbraní) a jiná nikoliv (např. pohotovost k verbální agresi v podobě vykřikování nejrůznějších vulgarit). To považujeme za závažnou chybu, která je o to palčivější, že jde o svobodu jednotlivce.
Nesprávný přístup soudu ke svobodě klientky vidím i v tom, že klientka byla ochotna přistoupit na dobrovolnou hospitalizaci, což uváděla i v odvolání, soud ale její návrh bez dalšího přešel.
Setkáváte se často s případy, kdy je nedobrovolná hospitalizace na pováženou, nebo se v této kauze jedná spíše o ojedinělý případ?
Z naší praxe se nejedná o ojedinělý případ. Česká republika byla za svůj přístup k nedobrovolné hospitalizaci v minulosti kritizována Evropským soudem pro lidská práva – např. v případě Ťupa proti České republice (text rozhodnutí lze nalézt zde: http://wintr.webz.cz/dokumenty/tupa.pdf).
Na druhou stranu je potřeba konstatovat, že přístup soudů k nedobrovolné hospitalizaci se mění a setkali jsme se tak s rozhodnutími odvolacích soudů v jiných věcech, která rozhodnutí okresních soudů o nedobrovolné hospitalizaci právě pro jejich neodůvodněnost rušily. Doufáme, že chystané dovolání povede ke sjednocení praxe soudů v rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci. Situace, kdy lidé, kteří jsou umístěni v léčebně v obvodu jednoho soudu, jsou posuzováni jinak než lidé, kteří jsou umístěni v léčebně v obvodu jiného soudu, je nespravedlivá a nepřípustná.
Soud argumentuje nutností rychlého jednání. Nebojíte se, že by se při pomalejším postupu mohlo něco stát?
S nutností rychlého jednání souhlasím, protože situace, kdy je člověk omezen na svobodě bez rozhodnutí soudu, musí být co možná nejkratší. Po soudu nepožadujeme nic časově náročného, chceme, aby se alespoň pokusil vyslechnout osobu, o jejíž svobodě se jedná, konkrétně popsal jednání takového člověka, které k hospitalizaci vedlo, a tyto informace objektivizoval i z jiných zdrojů než výpovědí zdravotníků.
Jak je možné současnou situaci změnit, tak, aby nedošlo k ohrožení svobody člověka, ale ani k ohrožení okolí ze strany nemocného? Bohužel některé tragické případy z poslední doby vyvolávají u veřejnosti strach…
V řešeném případě nebrojíme proti existenci nedobrovolné hospitalizace, ale proti přístupu soudů. Jsem přesvědčen, že pokud budou soudy svá rozhodnutí řádně odůvodňovat, tak vyjde najevo, že naprosto drtivá většina nedobrovolných hospitalizací nemá tak dramatické příčiny jako zmiňované tragické případy z poslední doby. Námi požadovaná změna v praxi soudů nemusí nutně vést ke snížení počtu nedobrovolných hospitalizací, pokud se prokáže, že zákonem stanovené podmínky pro ni jsou naplňovány. Usilujeme ale o to, aby rozhodnutí, kterým je člověk omezen na svobodě, byla věnovaná náležitá pozornost.
„Nemám ráda ty vyhrocené situace, kdy přijede záchranka, policie, naloží příbuzného, tomu je lepší předejít, aby příjem nebyl takto dramatický,“ říká v rozhovoru primářka Veronika Kotková z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy.
Dalo by se těmto dramatickým a vyhroceným situacím, kdy je nemocný člověk odvážen za asistence policie a umístěn na základě rozhodnutí soudu na psychiatrii, nějak předcházet?
Nedobrovolná hospitalizace představuje krajní prostředek, a proto by měla být využívána jen v krajních případech. Je proto potřeba vytvářet opatření, která povedou k tomu, že nebude docházet tak často k vyhrocení situace. Uvedená opatření mohou mít např. podobu destigmatizace duševně nemocných, protože pokud se o svých duševních obtížích nebudeme bát mluvit, tím spíše přistoupíme k léčbě. Nebo se může jednat o rozvoj terénních služeb, kdy budou lidé s duševním onemocněním kontaktováni přímo ve svém prostředí, takové služby již nabízí například sdružení Práh nebo Fokus.
Galerie: V Kosmonosech nabízejí pravidelně možnost veřejnosti seznámit se s prostory a děním Psychiatrické nemocnice
Ačkoliv v rámci reformy psychiatrie dochází k postupné změně situace, tak je potřeba mít stále na paměti, že pokud bude péče o lidi s duševním onemocněním založena na lůžkové léčbě v kombinaci s naprosto přetíženou psychiatrickou a klinicky psychologickou ambulantní léčbou, tak je těžké předcházet situacím vedoucím k nedobrovolné hospitalizaci.
Mohlo by se teoreticky stát komukoli z nás, že se ocitne v psychiatrické léčebně proti své vůli? Když už se to stane, co může dotyčný či jeho blízcí dělat?
Primárním krokem je dbát o své duševní zdraví a zdraví svých blízkých, je potřeba si uvědomit, že duševní nemoc si stejně jako jakákoliv jiná nemoc nevybírá a může potkat každého z nás. Pokud budou k dispozici dostupné ambulantní a terénní služby péče o duševní zdraví, je na místě obracet se na ně, a to ještě předtím, než dojde k nedobrovolné hospitalizaci.
Pokud už k nedobrovolné hospitalizaci dojde, je vhodné, aby člověk měl zvoleného svého důvěrníka, který mu pomůže situaci řešit. V řízení o nedobrovolné hospitalizaci má člověk sice ustanoveného opatrovníka z řad advokátů, ale nejen z řešeného případu vidíme, že takový opatrovník nemusí vždy dostatečně hájit zájmy klienta. Je proto vhodné, aby člověk, který je nedobrovolně hospitalizován, měl někoho „venku“, komu důvěřuje a na nějž se může obrátit.
Kampaň Ligy lidských práv:
Změňte s námi praxi soudů v rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci
Jak snadné je v České republice proti své vůli skončit v psychiatrické léčebně? Snadnější, než si pravděpodobně myslíte. Kampaň můžete podpořit zde.
Peníze vybrané v rámci kampaně půjdou jednak na zastupování klientky, dále na vypracování manuálu, který přinese potřebné informace pacientům a jejich blízkým v případě nedobrovolné hospitalizace. Budete v něm myslet i na opačné případy, kdy například rodina neúspěšně usiluje o umístění svého blízkého apod.?
Je to otázka, se kterou se na nás lidé obracejí často, v manuálu se na ni tedy zaměříme. Nedobrovolná hospitalizace má sloužit k řešení akutních stavů, které nelze řešit jinak. Pokud je skutečně člověk z důvodu duševního onemocnění bezprostředně a závažným způsobem nebezpečný sobě nebo okolí, je nedobrovolná hospitalizace na místě. Na druhou stranu nelze zdravotnická zařízení nutit, aby řešila problémy, které leží mimo jejich kompetence, jako je například řešení trestného činu domácího násilí, které náleží policii, nebo omezování svéprávnosti a řešení sousedských sporů, které náleží soudům.
Mgr. Matěj Stříteský
Právník v tématu Férová nemocnice, Liga lidských práv, www.llp.cz
Věnuje se právům pacientů, snaží se, aby pacienti věděli o svých právech zaručených zákony a nebáli se na nich trvat v kontaktu s lékaři. Vede kolektiv dobrovolníků, kterým pomáhá poznávat zdravotnické právo a zodpovídat dotazy pacientů v online poradně. Doufá, že jeho rady pomohou lidem v nelehkých situacích. Jeho druhým oborem je psychologie, věnuje se tedy i právům pacientů s duševním onemocněním.
ČLÁNKY DO MAILU