Od loňského dubna po Ostravě běhá člověk, který má na čele vytetovanou adresu webového serveru, jenž nabízí přehled denního menu v různých restauracích. Mladík dostal dvě stě tisíc korun, rok chodil zdarma na obědy a další čtyři roky mu teď bude čelo zpestřovat tučný nápis webovek. Podstoupili byste takovou taškařici? Možná nějaký grafik, „ajťák“ nebo šofér náklaďáku by s vidinou konečně teplého oběda těch pět let s podobným puncem schovaným pod ofinou nějak přežil. A proč právě tito pracanti? Patří totiž mezi nejčastější strávníky obědvající z papíru a z krabiček se zbytky ze včerejška.
A co obědváte vy?
Udělali jsme si sondu mezi profesemi a zjišťovali, kdo, jak, co a kde baští. Víme, kdo má v klávesnici nejvíc drobků a kdo si zas máčí kravatu do předražených dipů. Nahlédněte na další řádky, na kterých najdete vaše kolegy, přátele, anebo i sami sebe, s úderem poledního. A když ne, napište nám do diskuze pod článek, kde a co obědváte nejčastěji vy sami.
Moderátor rozhlasové stanice
…ten těžký život má. Může být ve studiu uvězněn tři hodiny, ale i šest. Moderátor zpravodajství si u počítače odsedí i osm hodin. A když mu drive, tedy směna vyjde přes poledne, neuteče do nejbližšího restaurantu, aby se nechal pohostit. Náplň žaludku řeší většinou objednáním pizzy, číny nebo drobí do mixážního pultu bagetu z benzinky. Sice je to zakázané (tamní technika není za drobné z prasátka), ale v rozhlasových stanicích neexistuje něco jako jídelna či svačící koutek. Tím pádem se jí tam, kde se pracuje. Za pochodu, bez přestávky, jen mezi právě hrajícími písničkami. Takže narychlo, bez rozmyslu a většinou jeden blaf za druhým. Tady by se nutriční specialista rosil nejen na čele.
Čtěte také: Zahradní restaurace a zahrádky – jedni je milují, druzí nenávidí
Řidič z povolání
Ani zde si s velkým kolem točící šofér nemůže moc pískat. Na rozdíl od moderátora si do auta svištícího po dálnici neobjedná pikolíka s pizzou nebo sushi. Jedinou jeho záchranou před kručícím žaludkem je motorest, tedy když stíhá fušku na čas. V opačném případě směrovkou pohne a u benzínové pumpy bagetu koupí. Za jízdy pak hltá kaloriemi protkanou bombu, která mu časem dodá na objemu víc, než kalhoty dovolí. Řidiči tak spadají do skupiny profesí, které s úderem dvanácté nerozkládají papírové ubrousky na klín a neluskají na číšníka. Potvrdil mi to i řidič z povolání Zdeněk: „Když jedu mezinárodní trasu, nemám čas a ani peníze nazbyt. Jídlo moc neřeším, občas mi manželka navaří a jídlo do krabiček poskládá, ale většinou se spoléhám na čerstvé obložené housky nebo polévku z benzinky.“
Ředitelé nadnárodních společností
Diáře určují čas oběda. Od pondělí do pátku se okýnka kolem poledního plní pozvánkami od podobně vysoce postavených pánů řídících. Na oběd míří v limuzíně se šoférem a v tom horším případě jde oběd z renomované restaurace na vrub firmy. Když se daří, předkrmy, hlavní chody i sekt platí protistrana. Obchodní oběd je sice práce v restauraci, ale kdo by nechtěl pracovat s vybranými lahůdkami na stole a úslužným číšníkem po ruce.
Čtěte dále: Majitel nekuřácké restaurace: Vyhodil jsem popelníky a tržby jsou v plusu
Učitelský sbor
Každý by chtěl mít takový servis. Žádné přezouvání, oblékání kabátů, pěkně v papučích nakráčejí se stravenkou v ruce do jídelny. Oběd za pár korun, výběr minimálně ze dvou jídel a kultura stravování přece jen o pár příček výš než rozlítaný šofér a moderátor. Jídelna s tácy a sedřenými příbory sice není karlovarský Pupp, ale zase si kantoři mohou podle libosti přidat a do jídlonosičů vyloudit zbytky pro rodinu. Navíc mívají oddělené stravování od žáků, takže u oběda nepostrádají ani klid.
IT
Všech drobilů futrál. Ajťáci se nezastaví, pracují doma po nocích a přes den se utápí ve změti čísel a znaků před firemním monitorem. Zdravá strava je pro ně španělská vesnice. Jedí jen z nutnosti, a to prakticky cokoliv, co je v dosahu techniky, bez které nedají ani ránu. Jestli je čas oběda, příliš neřeší, hodiny využívají jen jako nutnost, kterou odbíhá jejich čas ke splnění zadaného úkolu. Není tedy žádným div, že ve chvíli, kdy si ostatní nosí z kuchyňky ohřátý oběd v krabičce, oni drobí chipsy do klávesnice a občas i do úst. Oběd IT specialisty se sestává většinou z hotových jídel, sušenek nebo z maminčina včerejšího oběda.
Přečtěte si dále: Restauratér versus Slevomat: Pro koho je vlastně výhodný oběd se slevou?
Dělnické profese
Kolbenkář závidí čerstvý vzduch zedníkům a štukatérům, a ti jim zase teplé obědy, které ve fabrice tamní zaměstnanci dostávají s dotací. Zatímco bagrista svůj oběd souká z úhledného balíčku, připraveného manželkou, dělník pracující u strojů obědovou pauzu tráví v jídelně. Až na ubrousky mu nic nechybí. Vybírá, podobně jako učitelský sbor, ze dvou jídel a za cinkotu příborů ukrajuje ze své porce. Komfort, o kterém se venku pracujícímu dělníkovi může jen zdát. Samozřejmě, občas oběd z igeliťáku nahradí třemi nožičkami párku a pěti rohlíky, ale něco teplého do žaludku si v čase oběda posílá většinou jen o víkendu. Když nepracuje. „Každý den, krom víkendů, pracuju jako zedník. Občas si zajdeme do bufetu na sekanou s chlebem, většinou ale teplý oběd nemáme. Jít každý den do hospody a dát si oběd za osmdesát korun, na to fakt nemáme,“ řekl mi Antonín. Navíc mnohé podniky nejsou z návštěvy„montérek“ v pracovním oděvu a botách s hlínou nadšení.
Dále čtěte: Restaurace není závodka. Máme zapomenout na menu do stovky?
Hlavní chod celého dne, který by měl tvořit až 30 % denního příjmu potravy, se tak stává všednodenní černou můrou. Výživoví poradci by zaplakali. Jenže dosažitelnost slušného oběda, aby výrazně neutáhla opasek celé rodině, není pro každého. Zatímco v Poslanecké sněmovně pořídíte parádní oběd od 25 korun a v Senátu od 35 Kč, restaurace nabízejí tzv. závodku od stovky výš. Zahradník, umývač oken nebo přidavač se tak odbudou vlašákem s trojicí rohlíků, a není se čemu divit, někdo na teplý oběd denně jednoduše nemá. Ať už finance nebo čas.
ČLÁNKY DO MAILU