Ctibor Voříšek jako plachý vojín, jenž si vyslouží přezdívku „Kyslík“ pro svou chabou fyzickou kondici, si svojí odlišností o problémy přímo říká. „Mazák“, svobodník Hasman ho začne šikanovat. V dech beroucí scéně už už dopadá pěst ďábelského svobodníka na bažanta. Naštěstí v tu chvíli dvéře letí. Štramácký politický pracovník, mladý komunista poručík Bílek, zasáhne a Kyslíka zachrání. Hasman je odsouzen do vězení. Zlo bylo potrestáno a chlapci-branci se zase o něco víc těšili na plnění nejčestnější povinnosti v zeleném.
Po svěžím úvodu se prosím soustřeďte na – zdánlivě banální – následující větu: Seriál je ideologicky sycená pohádka, se skutečností nemá nic společného, jen život lakuje na růžovo, musí se vyrovnat s tvrdou cenzurou.
Text předchozí věty lze mimo jiné považovat za charakteristiku využívání obranných mechanismů osobnosti. Tato součást lidské psychiky nás ukolébává v kýčovité pohodě – snad ještě víc než raně perestrojkový seriál. Často to platí tam, kde se objevuje něco, co „není košer“. To, co by vlastně být nemělo. Typickým zástupcem zmíněného může být šikana.
Šikana byla, je a asi bude
Výskyt tohoto patologického jevu „dříve a nyní“ je těžko srovnávat. Lze citovat profesora Matějčka konstatujícího, že patologických jevů je v současnosti stejně, ba dokonce méně než před padesáti až sto lety. Výrazně častěji ale nezůstanou skryty. Zmíněný psycholog má na mysli společenské kontrolní mechanismy. Navíc zřejmě i v minulosti nepřijatelnou zásadu „padni, komu padni“.
Lidé se ovšem příliš nemění. Je pro ně lákavá soukromá ideologie nabízející pohádku, jež sice nemá nic společného se skutečností, ale život lakuje na růžovo, dotyčného prezentuje lepšího, než je. Takové působení není snadné. Může narazit na osobní, vnitřní cenzuru, jež nastaví občas nemilosrdné zrcadlo.
Zachovat si tvář – sám před sebou – umožní zmíněné obranné mechanismy osobnosti. První je popsali Sigmund Freud a jeho dcera Anna Freudová. Moderní doba a její intriky koncept z počátku minulého století výrazně rozšířily. Začneme – ne od Adama – ale od staré známé projekce.
Projekce: „Podle sebe soudím tebe…“ A kdyby jen to. Své špatné vlastnosti, jež potlačuji tak, abych je nevnímal, připisuji druhým. Pak mám občas dojem, že jen dostali to, co si zaslouží… a možná vlastně mnohem méně.
Racionalizace: „Jakápak je tohle šikana… snad nějaké škádlení. Dnes se dělá z každé hlouposti věda.“ Do tohoto rámce do jisté míry patří i:
Eufemistický jazyk: Věci se nenazývají pravým jménem, viz šikana coby škádlení, maličkost, kterou nelze brát vážně, ventil přetlaku sil v dospívání.
Popření: „Šikana u nás neexistuje. Na vojně, kdysi, to bývala jiná.“ Do této skupiny patří i tzv. provozní slepota. Na mnohé nedostatky si lze zvyknout, nevnímat je a jednat, jako by nebyly.
Percepční obrana: Snížená citlivost i vnímavost k informacím, o něž nestojíme.
Hledání pseudoviníka: „To všechno ti novináři. Nemají kolikrát o čem psát, tak je jim i tohle téma dobré.“ Samozřejmě i žáci to podporují. Ono je totiž pohodlnější besedovat s psychologem o šikaně než psát písemku z matematiky.
Pasivní agrese: Obrazně řečeno ty, kteří šikanují, máme na „špinavou práci“. Jsme přece slušní, solidní, ctíme zákony, kuřeti bychom neublížili… Jenomže ti, kteří jsou šikanováni, nás jaksi popuzují. Takže – já nic nevidím, nic neslyším, ale v zásadě škoda každé rány, která padne vedle.
Identifikace s agresorem: „Neříkám ve všem, ale šikanující mají v mnohém pravdu. Naopak ti, kdož jsou šikanováni, mají máslo na hlavě.“
Intelektualizace: „Především musíme konceptuálně na základě mezioborové syntézy a analýzy přesně rekognoskovat nejen výskyt, ale i frekvenci šikany. Tu pak zařadit do filosoficko-historických souvislostí v kontextu tlaku fenoménu odcizení postmoderního světa…“ „Slova se řinula jako šťáva z přezrálé hrušky…“ napsal kdysi Karel Poláček. Obsah se ztrácí.
Přenesení odpovědnosti: „Já za šikanu prostě nemohu, jde to mimo mne. Měli by to řešit povolanější. Já mám svých starostí dost.“
Jasná zpráva na závěr
Jestliže se dnes přiznává, že šikana na školách existuje v nebývalé míře, pokud školní inspektor v tisku sdělí, že je mu podezřelý ředitel tvrdící, že šikana v jeho ústavu není – pak se zdá, že „je něco shnilého“ ve všech programech a metodikách zaměřených proti onomu patologickému jevu. Za zamyšlení by tu stálo doporučení Steve Shazera: „Dělej, co funguje, nedělej, co nefunguje. Když to nefunguje, dělej něco jiného.“
ČLÁNKY DO MAILU