Někomu je vlastní nevšímavost, někdo dělá, že nevidí někoho „zvláštního“. Stále však (snad) mnozí z nás cítí povinnost zeptat se, pomoci, dovést třeba nemocného domů. Přesto je v každém kousek zaváhání: nemůže mi ten člověk něco udělat? Co když bude agresivní? Co když spíš než pomoc budu mít na svědomí třeba nějaký záchvat pláče nebo vzteku? Co když je prostě jen extravagantní a mé nabídce pomoci se spíš vysměje? A komu mám zavolat?
Že se aspoň jednou střetnete na ulici nebo třeba v MHD s člověkem trpícím Alzheimerovou chorobou, je přitom pravděpodobné. „Některou z forem demence, která významně ovlivňuje fungování mozku, totiž v současnosti trpí zhruba padesát milionů lidí na celém světě. A prognózy jsou bohužel ještě pesimističtější. Podle nejnovějších předpokladů bude za třicet let toto číslo více než trojnásobné,“ uvádí Lubomír Chudoba, prezident České lékárnické komory (ČLnK).
Upravený a milý. To nás klame
Pokud pacient s Alzheimerovou chorobou třeba zabloudí ve městě, nemusí být nápadný, protože na první zběžný pohled mnohdy vypadá normálně, a proto nikoho nenapadne nabídnout mu pomoc.
„V případě Alzheimerovy nemoci je u mnohých osob velmi záludný dobrý fyzický vzhled a stav, a to i do pokročilejších stadií onemocnění. Proto mohou zabloudit,“ říká doc. Aleš Bartoš z Národního ústavu duševního zdraví, který spolupracuje s ČLnK na screeningu Alzheimerovy nemoci v lékárnách. Podle lékaře se dokonce běžně stává, že je chybně vyhodnocen stav při šetření nároku na příspěvek na péči.
„Při běžné konverzaci se nemusí postižení projevit. Osoby mohou budit dojem normálního mentálního stavu díky obratné konverzaci, příjemnému vystupování a pěknému oblečení. Běžní občané na rozdíl od trénovaných profesionálů nemusí být schopni zachytit jemné známky postižení mezi řádky diskuse,“ dodává odborník.
Opakuje. Ptá se na totéž
Zpět třeba na zastávku tramvaje, kde vám pohledná paní stejně připadá zvláštní. Když se s ní dáte do řeči, hlavním rozpoznávacím znakem nemoci je porucha krátkodobé paměti. Třeba vám začne něco vyprávět a bude to opakovat několikrát za sebou, protože zapomene, že už vše jednou říkala.
„Nebo se nemocný ptá na tutéž informaci, kterou už dostal, a to někdy i opakovaně – například jaký je den nebo datum,“ dodává Aleš Bartoš. „V běžném životě pak při domluvě termínu nějaké schůzky na ni úplně zapomene. Má problém si správně brát léky, někdy si zapomene vzít například inzulin, jindy si vezme celodenní dávku všech léků najednou. Většinou jsou tito lidé pasivní a o nic se nezajímají. Tyto projevy jsou poměrně charakteristické a pomohou odlišit nemoc od jiných stavů.“
Extravagance může být. Opilost ne
Vždy samozřejmě záleží na tom, v jaké fázi postiženého Alzheimerovou chorobou zrovna potkáte. Úvodní stadia jsou nenápadná, soběstačnost je dlouho zachovaná a občasné zapomínání přece ke stárnutí patří. Projevem Alzheimerovy choroby v pokročilém stadiu může být třeba i extravagance. A taková paní nebo pán se určitě přehlédnout nedá.
„Extravagantní člověk se chová společensky nevhodným způsobem, což může být projevem i Alzheimerovy nemoci, zejména v rozvinutém stadiu nebo jiných demencí, např. frontotemporální lobární degenerace,“ potvrzuje i Aleš Bartoš. A jak vyřešit vnitřní dilema, zda takového člověka oslovit a pomoci mu? Protože nám obvykle prolétne hlavou především myšlenka na opilost?
„Opilý člověk má především problémy s poruchami rovnováhy, což se u Alzheimerovy nemoci nevyskytuje,“ má jasné vodítko Aleš Bartoš.
Zabloudil. Jak mu pomoci?
Pokud se pacient s Alzheimerovou nemocí ocitne v neznámém prostředí, nemusí být schopen se dostat domů. Nastává to až v rozvinutém stadiu nemoci a vaše pomoc je určitě na místě, ocení ji především rodina a vlastně i samotný pacient, který si určitě nebude vědět rady. Základní radou je klidný přístup a ubezpečení nemocného, že mu pomůžete dostat se domů.
„Je třeba zjistit osobní údaje pacienta, který zabloudil. To je jméno a jeho bydliště, nejsnadněji podle osobních dokladů, pokud je má u sebe,“ radí Aleš Bartoš. „Ke zjištění informací o pacientovi je možné využít jeho mobil a v seznamu vytočit nejpravděpodobnější kontakt. A vyptat se, odkud se ztratil. Druhou možností je pak požádat Policii ČR o spolupráci v dohledání bydliště pacienta.“
Jak se chovat k člověku, který trpí Alzheimerovou chorobou
Czech SAR Team je nezávislým spolkem typu SAR (Search and Rescue), jehož hlavní činností je pátrání po pohřešovaných a ztracených osobách po celé České republice za pomoci čtyřkolek a další techniky. S přispěním zdravotnických pracovníků sestavili jeho členové krátký manuál, který v praxi může pomoci s komunikací s osobami s Alzheimerovou chorobou:
- Při rozhovoru s osobou, trpící touto nemocí, mluvte zřetelně a nahlas. Při rozhovoru mějte vždy trpělivost a uvědomte si, že mozek osoby, trpící Alzheimerovou chorobou, zpracovává informace déle než mozek zdravého člověka.
- Pokud jednáte s osobou trpící Alzheimerovou chorobou, snažte se potlačit vlastní názory a pocity. Mluvte klidně a stále mějte na paměti, že jednáte s nemocným člověkem.
- Jedním z důležitých faktorů komunikace s nemocným je získání jeho pozornosti. Ujistěte se, že s vámi nemocný udržuje oční kontakt.
- To, co nemocné osobě říkáte, podpořte vždy řečí vašeho těla. Pokud například potřebujete po nemocném, aby si sedl, podpořte to gestem, kterým jasně ukážete na místo, kam chcete, aby se posadil.
- Nenechte se znepokojit, pokud vás nemocný obviní například z krádeže či podobného činu. Nehádejte se s ním a buďte klidní. Čím více se budete s nemocným hádat, tím více ho rozrušíte. Snažte se naslouchat a být co nejvíce empatičtí.
Mám se ho bát?
Náš vlastní pud sebezáchovy logicky funguje, i když chceme pomoci někomu, kdo to evidentně potřebuje. Hlavní zásada je udržet klid za všech okolností, a pokusit se tak mírnit případné neadekvátní jednání. „Pokud není jiná možnost a pacient ohrožuje sebe nebo okolí, je třeba ho odvézt na gerontopsychiatrické oddělení rychlou záchrannou službou, někdy s asistencí policie,“ nabádá Aleš Bartoš k našemu aktivnímu přístupu v nelehké situaci. Nezdráhejte se tedy zavolat pomoc, pokud to bude nutné.
Nicméně běžně nejsou pacienti s demencí či Alzheimerovu chorobu agresivní. „Někdy jsou nemocní k tomuto jednání vyprovokováni okolnostmi a mezilidským konfliktem. Je možné se takové situaci vyvarovat tím, že se vyhneme konfliktním tématům nebo konfrontační výměně názorů,“ radí odborník. „Agrese jednoho člověka stupňuje agresi pacienta.“
Týká se nemoc i mě?
Při setkání s nemocným Alzheimerovou chorobou nás musí nutně napadnout stejná věc: když nemoc postihne mé blízké, nebo dokonce mě, taky budeme potřebovat pomoci. A jak ji vlastně můžeme poznat, když něco jako krevní testy, které by nemoc potvrdily, neexistují?
Bojíte se Alzheimerovy choroby? S diagnózou pomohou v lékárně
- Degenerativní onemocnění mozku běžně vedou k částečné či úplné ztrátě samostatnosti a znamenají výrazné omezení nejen pro pacienta, ale také jeho blízké.
- Počet pacientů celosvětově dynamicky roste. Demence je navíc sedmou nejčastější příčinou úmrtí na světě.
- Podle informací z nejnovější Mezinárodní zprávy o Alzheimerově chorobě přitom mnoho světových zemí nedisponuje žádnými diagnostickými nástroji ani přístupem ke klinickým studiím a má pouze omezený počet specialistů.
- V České republice mohou se screeningem pomáhat i lékárníci díky garantovaným kurzům ČLnK.
- Garantovaný kurz má více než 50 absolventů, kteří nabízejí své služby ve 39 lékárnách po celé zemi. Jejich seznam najdete v mobilní aplikaci Lékárny v ČR, která umožňuje filtrovat lékárny podle různého poradenství.
- Pacienti mohou v lékárnách se speciálně proškoleným lékárníkem díky testu zjistit, v jakém stavu je jejich paměť a zda se nemůže jednat o poruchu kognitivních funkcí, kterou by měl začít řešit lékař.
- Česká republika je jedinou zemí ve vyspělé Evropě, kde jsou pacientům konzultace o stavu demence a případné Alzheimerově chorobě poskytovány i v lékárnách.
„Mezi první příznaky Alzheimerovy nemoci patří porucha krátkodobé paměti. Postižený jedinec si za chvíli nevzpomene, co před chvílí slyšel nebo prožil, například má problém si uvědomit, zda už si lék vzal, nebo nevzal. Naopak je schopen si vybavovat detaily z dávného mládí a dětství. Tato diskrepance může být zrádná pro vyhodnocení příbuznými. Krátkodobé zapomínání považují příbuzní většinou za přirozené, i když to může být prvopočátek Alzheimerovy nemoci. Dobrou dlouhodobou paměť považují za znak dobře fungující paměti, protože v prvních fázích Alzheimerovy nemoci není tento typ paměti postižen,“ popisuje Aleš Bartoš, co všechno nás může zmást.
„Dalšími časnými projevy jsou poruchy časové nebo prostorové orientace, nemocní se nevyznají ve dnech, pletou data, zabloudí. Mají také problémy s finančními záležitostmi nebo samostatným cestováním na neznámá místa.“ Vyzkoušet můžete orientační test Je to Alzheimer? 10 varovných příznaků, který připravila Česká alzheimerovská společnost.
Odborná spolupráce:
Doc. MUDr. Aleš Bartoš, Ph.D.
Vedoucí Oddělení kognitivních poruch z Národního ústavu duševního zdraví
PharmDr. Lubomír Chudoba
Lékárník, prezident České lékárnické komory
ČLÁNKY DO MAILU