Rozpoznávání hub je dovednost, která se dá naučit, ale vyžaduje to čas a zkušenosti. Tento článek vám pomůže zjistit, jak přesně hřib pravý vypadá, kde ho hledat, s jakými houbami si jej můžete splést a zda je možné, aby byl jedovatý. Pokud vás sběr hub baví, je třeba naučit se od sebe rozlišovat jednotlivé druhy hřibů, včetně těch nejedlých.
Co se dozvíte v článku
Jak vypadá hřib pravý?
Pravé hřiby, známé pod latinským rodovým názvem Boletus, jsou houby s bohatou historií v kulinářství i mykologii. V našich lesích roste hned několik druhů těchto hřibů, které se liší nejen prostředím, ve kterém se vyskytují, ale i svým vzhledem a obdobím růstu. Takzvaní praváci neboli bělohřiby tak představují skupinu jedlých hřibovitých hub, pro něž je charakteristická především světlá dužina a nezaměnitelná chuť.
Hřib smrkový (Boletus edulis)
Jedním z nejznámějších a nejoblíbenějších druhů praváků v Evropě je hřib smrkový. Ten roste především v jehličnatých lesích, zejména pod smrky, ale lze ho nalézt i v lesích listnatých. Tento druh je snadno rozpoznatelný díky svému světle až tmavě hnědému klobouku, který může dosáhnout až 25 cm v průměru. Třeň má typickou síťkovanou strukturu a jeho rourky jsou zpočátku bílé, postupně však získávají žlutý až olivově nazelenalý odstín. Hřib smrkový je ceněn nejen pro svou lahodnou chuť, ale i pro svou výživovou hodnotu, obsahující bílkoviny, vitamíny a minerály.
Charakteristické znaky:
- klobouk: nejprve světlý, později světle až kaštanově hnědý, hladký nebo lehce sametový,
- třeň: silný, s výraznou síťkou,
- chuť: jemná, oříšková, mírně sladká.
Hřib borový (Boletus pinophilus)
Hřib borový je velmi podobný hřibu smrkovému, ale jak název napovídá, preferuje borové lesy. Má tmavší, často červenohnědý klobouk a mohutný, síťkovaný třeň. Tento druh roste především v horských a podhorských oblastech, kde se objevuje od června do října. Hřib borový má pevnější dužinu než jeho smrkový příbuzný a je považován za jeden z nejchutnějších druhů pravých hřibů.
Charakteristické znaky:
- klobouk: červenohnědý, tmavší než u hřibu smrkového,
- třeň: robustní, se síťkovaným vzorem,
- chuť: intenzivní, aromatická.
Hřib dubový (Boletus reticulatus)
Třetím významným druhem pravých hřibů, vyskytujícím se zejména v listnatých lesích, pod duby, buky a lípami, je hřib dubový. Jeho klobouk je světlejší, často až bledě hnědý, a někdy jemně vrásčitý. Tento druh hřibu preferuje teplejší oblasti a začíná růst dříve než ostatní druhy, často již v květnu. Hřib dubový má jemnou, lehce nasládlou chuť, která je ideální pro použití v různých kulinářských pokrmech.
Charakteristické znaky:
- klobouk: světle hnědý, vrásčitý,
- třeň: štíhlejší než u jiných hřibů, výrazná síťka,
- chuť: jemná, sladká.
Ostatní druhy hřibů
Kromě výše uvedených druhů lze v našich lesích narazit i na další druhy pravých hřibů, i když méně často. Patří sem například:
- Hřib královský (Boletus regius) – vzácný a chráněný druh s výrazně růžovým až červeným kloboukem.
- Hřib bronzový (Boletus aereus) – podobný hřibu dubovému, ale s tmavým, bronzovým kloboukem.
- Hřib přívěskatý (Boletus appendiculatus) – hřib s nažloutlým kloboukem, který preferuje teplejší oblasti.
Každý druh hřibu má své specifické vlastnosti, které ovlivňují nejen jeho vzhled a prostředí, kde roste, ale také jeho chuťové a kulinářské využití. Pravé hřiby jsou v kuchyni ceněné především pro svou univerzálnost, jelikož se hodí jak do polévek a omáček, tak i k sušení či nakládání. [1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8]
Chodíte na houby?
Kde rostou praváci?
Hřib pravý je typickou houbou našich lesů, zejména těch jehličnatých, kde bývá nejvíce spjatý se smrky. Kromě smrkových lesů jej ale můžeme nalézt také v listnatých lesích, především pod duby, buky a habry. Hřib pravý tvoří mykorhizu, což znamená, že žije v symbióze s kořeny stromů, a proto roste v blízkosti stromů, s nimiž je spojený.
Růstová sezóna hřibu pravého začíná obvykle na začátku léta a trvá až do podzimu, přičemž nejhojnější je v září a říjnu, kdy má ideální podmínky pro růst (dostatek vlhkosti a teplota kolem 15–20 °C). Hřib pravý miluje vlhké, ale dobře provzdušněné půdy. V sušších obdobích nebo na velmi suchých místech jej pravděpodobně nenajdete, zato v lesích s mechovým podrostem a v blízkosti potoků či rybníků má ideální podmínky.
Důležité je také sledovat, kde tyto houby rostly v minulých letech. Hřiby mají totiž tendenci růst opakovaně na stejných místech. Proto se zkušeným houbařům vyplatí si zapamatovat, nebo dokonce zmapovat osvědčená místa, kde našli bohatou úrodu. V případě nových lokalit je dobré zaměřit se na místa, kde je kombinace starých stromů, vlhkosti a mechového podkladu. [9, 10, 11, 12]
S čím lze hřib pravý zaměnit?
Hřib pravý má několik blízkých příbuzných, s nimiž může být zaměněn. Prvním z nich je hřib žlučník (Tylopilus felleus), lidově nazývaný hořčák. Tento hřib vypadá na první pohled velmi podobně jako hřib pravý, ale jeho hlavní rozdíl spočívá v chuti. Jak už název napovídá, je extrémně hořký, a to do té míry, že i malý kousek v pokrmu může zničit chuť celého jídla. Dalším rozdílem je síťka na noze, která je u hořčáku výraznější a tmavší než u pravého hřibu.
Dalším podobným hřibem je hřib kříšť (Boletus calopus), který má nápadně zbarvenou nohu, jejíž spodní část je červená, zatímco vrchní část je světlejší s jemnou síťkou. Přestože vypadá lákavě, je nejedlý kvůli své hořké chuti, která se projevuje až po delší době po požití. Zaměnit ho za hřib pravý není úplně běžné, ale je dobré si na něj dát pozor.
Méně častou, ale stále možnou záměnou je za hřib satan (Rubroboletus satanas), který je jedovatý. Tento hřib má výrazně červenou nohu a šedavý klobouk. Dužina tohoto hřibu na řezu modrá, což je dalším rozlišovacím znakem od pravého hřibu, jehož dužina zůstává bílá. Je důležité být při sběru hub opatrný, protože záměna s hřibem satanem může vést k otravě, která je sice málokdy smrtelná, ale může způsobit vážné zdravotní potíže. [13, 14, 15, 16]
Může být hřib pravý jedovatý?
Hřib pravý je považován za bezpečnou a vysoce kvalitní jedlou houbu, která není jedovatá. Nicméně je důležité ho správně zpracovat a vyhnout se konzumaci přestárlých nebo červivých plodnic. Starší hřiby mohou být totiž snadno napadeny plísněmi a hmyzem, což může způsobit žaludeční potíže. Je proto doporučeno sbírat spíše mladší a zdravě vypadající hřiby.
Dalším faktorem, který je třeba zvážit, je možnost alergické reakce. I když je to vzácné, někteří lidé mohou být alergičtí na hřiby obecně, včetně hřibu pravého. Alergie se projevuje nejčastěji nevolností, vyrážkou nebo průjmem. Pokud si nejste jisti, zda na houby nemáte alergii, je dobré začít s malou porcí a sledovat, jak tělo reaguje.
V každém případě platí, že pokud si nejste jisti, zda houba, kterou jste našli, je skutečně hřib pravý, je lepší ji nechat být. Existují totiž houby, které mohou způsobit vážné zdravotní problémy a záměna s jedovatými druhy může mít fatální důsledky. Proto je důležité znát základní rozdíly mezi jedlými a jedovatými houbami a při sběru hub být vždy opatrní. [17, 18, 19, 20]
Jak správně sbírat houby?
Když narazíte na houbu, kterou chcete sebrat, je důležité ji správně odříznout nebo jemně vykroutit ze země. To přitom platí nejen pro hřiby, ale také pro sběr všech dalších hub, abyste minimalizovali poškození mycelia, které je skryté pod zemí a zajišťuje růst. Zároveň je dobré nechat mladé a naopak i příliš staré houby na místě, protože ty buď ještě nejsou dostatečně zralé, nebo se naopak mohou už rozkládat, a tudíž nejsou vhodné ke konzumaci.
Další zásadou je sbírat jen tolik hub, kolik opravdu spotřebujete. I když je nález velkého množství hub vzrušující, je dobré mít na paměti, že se jedná o přírodní zdroj, který je třeba respektovat. Navíc přemíra nasbíraných hub může vést k jejich plýtvání.
Houby byste měli sbírat do vzdušných košíků, které umožňují jejich správnou ventilaci, a ne do igelitových tašek, kde se mohou zapařit a zkazit. Po sběru je vhodné houby co nejdříve zpracovat, protože rychle podléhají zkáze.
Posledním, ale neméně důležitým pravidlem je respektování přírody. Neničte nejedlé nebo chráněné houby jen proto, že nejsou jedlé, a nepoškozujte lesní prostředí. Les je domovem mnoha organismů, které tvoří složitý ekosystém, jehož součástí jsou také houby. Správným chováním v přírodě zajistíte, že houby budou k dispozici i pro další generace. [21, 22, 23]
ČLÁNKY DO MAILU