Bedly jsou všeobecně oblíbené pro svou jemnou chuť a snadnou přípravu – stačí je krátce podusit na másle. Ale kupodivu se kolem nich drží i pár mýtů, například tvrzení, že bedly se nedají nasušit. To není pravda.
Mimochodem, pro bedly vůbec není třeba vyrážet hluboko do lesa, daří se jim na jeho krajích či loukách a mezích. Právě poměrně teplé, a přitom na deště vydatné počasí jim svědčí, a proto jich teď roste tolik.
Oblíbená bedla vysoká (macrolepiota procera) roste na podobných místech jako žampiony, ale ve srovnání s nimi existuje o dost menší riziko, že sáhnete po bedle nejedlé nebo jedovaté. Takových druhů bedel je totiž málo a jsou poměrně vzácné. Jedovatých a ke konzumaci nevhodných žampionů je rozhodně více.
Na jaké druhy bedel si dát pozor:
- bedla ostrošupinná (daleko menší, celohnědý klobouk, na okraji podtočený), jedovatá
- bedla chřapáčová (široké bílé lupeny, poměrně vzácná), mírně jedovatá
- bedla červenající, není jedovatá, ale citlivým jedincům může způsobit zažívací i jiné potíže (typické pro ni je, že se na řezu zbarvuje do oranžova nebo do červena)
- bedla zahradní, považována někdy za poddruh bedly červené, není jedovatá, ale citlivým jedincům může způsobit zdravotní potíže
- podle webu myko.cz se vyskytly i záměny za jedovatou muchomůrku tygrovanou (Amanita pantherina) a muchomůrku zelenou (Amanita phalloides), ty ale na rozdíl od bedel vyrůstají z pochvy.
Takhle vypadá bedla vysoká
Klobouk má v průměru 100–300 mm, v mládí je protáhle vejčitý, později se kuželovitě rozevírá, dospělá plodnice je až plochá s hrbolem na temeni. Povrch mladých plodnic je hladký, jemně vláknitý, hnědé barvy. Růstem se pokožka trhá a zůstávají z ní hnědé střechovitě uspořádané šupiny na bělavé vatovité dužnině, hrbol zůstává hnědý.
Zdroj: Myko.cz
Opatrnost je namístě zejména u bedly červené, která v Česku roste docela často. V září roku 2011 byl dokonce v Plzeňském kraji zaznamenán smrtelný případ starší ženy, která prokazatelně zkonzumovala bedlu červenající a její smrt měla s touto houbou údajně přímou souvislost,
připomíná web rostou.cz tragický případ. Laboratorní zkoumání sice neobjevilo v bedlách červenajících žádné klasické toxické látky, ale houba vyvolává alergické reakce, které mohou svými projevy připomínat otravu. Postižený člověk trpí žaludečními problémy, mohou se přidat otoky, dušnost, zarudnutí pokožky a vyrážka. Kožní projevy jsou mnohem častější u lidí, kteří jídlo z těchto bedel zapíjejí alkoholem. Většina lidí bedly dusí na másle, případně smaží obalené v trojobalu. Přitom i tyto houby je možné sušit, ovšem bohužel nejsou tak kompaktní jako třeba hřiby. Doporučuje se proto sušené bedly namlít nebo podrtit a používat vzniklý prášek jako houbové koření. Musí se skladovat v suchu kvůli riziku vzniku plísní. Sušit a následně zpracovávat lze jak klobouky, tak nohy bedel. Klobouky mladých bedel lze rovněž použít při vaření jako jakékoli jiné houby, případně lze pevnější bedly pokrájet a naložit.
Zdroje:
Myko.cz: Macrolepiota procera (Scop.) Singer 1948
Wikipedie.org: Bedla červenající
Rostou.cz: Bedla červenající / Chlorophyllum rhacodes
ČLÁNKY DO MAILU