Pokud si chcete třeba po neděli u čarodějnického ohně pochutnat, hledejte v obchodech výhradně název špekáčky. U těchto výrobků máte jistotu, že nejsou ošizené. Musí totiž obsahovat normou určené množství masa a tuku. V buřtech, vuřtech nebo třeba opékáčcích můžete najít spíše kůže, separát a mouku.
Věnce buřtů útočí posledních několik dní snad z každého letáku s potravinami. Které si ale vybrat, abyste je nakonec raději místo konzumace nepřihodili k čarodějnici do ohně?
Prvním vodítkem je rozhodně název. Pokud na obalu stojí „Špekáček,“ kupujete výrobek, u něhož máte určitou garanci složení. Podle normy musí obsahovat nejméně 40 procent masa a naopak nejvýše 45 procent tuku. Musí obsahovat maso hovězí, vepřové, nebo jejich směs a nesmí jít o strojně oddělený separát.
Sója a lepek? Ruce pryč
I v této kategorii se dají najít více či méně kvalitní kousky. Podle řezníka a majitele rodinného řeznictví Martina Čejky byste se měli vyhnout špekáčkům, které mají ve složení lepek nebo sóju. Správný špekáček vyžaduje vepřové maso, hovězí maso a hřbetní sádlo, nikoli plstní, které je jemnější,
vysvětlil Čejka.
Pokud máte možnost si před nákupem rozříznutý špekáček prohlédnout, hledejte takový, který bude mít světle růžovou barvu a nepravidelné kostky špeku. To jsou znaky opravdové kvality,
je přesvědčen Čejka.
„Zaručená specialita“ se slaninou
Kromě špekáčku zná česká legislativa ještě špekáčky s označením „Zaručená tradiční specialita“. Jejich složení upravují ještě detailnější předpisy.
Najdete v nich jak hovězí, tak i vepřové maso v přesném poměru. I zde je zakázáno použít separát. Norma dále stanovuje, že hovězí maso musí obsahovat nejvíce 30 procent tuku a vepřové nejvíce 50 procent. K jejich výrobě se používá výhradně vepřová slanina. Regulován je také obsah soli.
Taky máte dojem, že se kvalita uzenin zhoršila?
Test nad ohněm
Studený špekáček by měl podle řezníka Čejky lákavě vonět, být příjemně slaný a kořeněný. Jestli výrobce kvalitu neošidil, se pozná při opékání. Poctivý kousek bez přidané mouky zůstane na klacku, nespadne a zůstane šťavnatý,
prozradil Čejka.
Názvy jako buřt, vuřt, uzenka nebo opékáček české zákony neznají. I mezi nimi můžete najít slušné kousky, spíše ale takové pojmenování značí, že se výrobce snaží normy obejít. Místo masa pak mohou obsahovat například separát, kůže i mouku.
Ještě teplý z udírny za 8 krejcarů
Na špekáčcích si v Česku pochutnáváme zhruba od druhé poloviny 19. století. Věhlas získaly na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Přímo na místě vznikla do té doby nevídaná strojní uzenářská dílna. Špekáčky byly na místě uzeny a ještě v teplém stavu prodávány s křenem a slaným rohlíkem za 8 krejcarů na pěkném papírovém talířku,
popsal Český svaz zpracovatelů masa v žádosti o zápis špekáčků mezi zaručené tradiční speciality.
Galerie: Poznáte kvalitní uzeninu?
Další slávy dosáhly díky rozvoji uzenářského řemesla začátkem 20. století. Některé firmy, zejména ve velkých městech, se výrobou špekáčků značně proslavily. Mezi vyhlášenými výrobci byli například v Praze na Novém Městě Koula a Macháček, či na Vinohradech Šereda, jehož špekáčky byly Pražany přejmenovány na Šeredky,
uvedl dále svaz v žádosti o zápis.
Po znárodnění podniků se složení špekáčků a technologický postup dostaly do technicko-hospodářských norem. Díky tomu se rozšířily do celého Československa.
ČLÁNKY DO MAILU