Ozval se mi starý kamarád, kterého jsem neviděl několik let. Prý se mu dobře daří, a že by se mnou rád mluvil. Pozval mě do luxusní restaurace na večeři. Podíval jsem se předem na jídelní lístek a oddechl si, že to nebudu platit já. Pro jistotu jsem si vzal sako, abych zapadl mezi honoraci, a i několik tisíc, to jenom pro jistotu.
Na místo jsem samozřejmě dorazil první. Prostředí pěkné, spousta obsluhy a nikde nikdo. Velkopansky jsem si poručil kolu a prohlásil, že nebudu večeřet sám, tím pádem ještě s výběrem menu počkám. Jídelní lístek nebyl veselým čtením a začal jsem se bát, že pokud budu muset platit, pěkně se prohnu. To byla zatím jenom moje představa. Ocucával jsem kolu v ceně několika litrů plzeňského piva v běžné restauraci a těšil se na známého.
Sklenku vína za moped
Pak se stalo to, co asi tušíte. Kamarád napsal esemesku, že mu do toho vlezl byznys a že se omlouvá. Nepřijde. Okamžitě jsem se zpotil, protože s tím jsem jaksi nepočítal. Když jsem odepisoval peprné poděkování za průšvih, do kterého mě dostal, přitančil číšník s lahví vína a začal mi nabízet ochutnávku.
Vzhledem k tomu, že jsem si v lístku všiml, že průměrné ceny vína se pohybují někdy v intencích sumy, kterou bych zaplatil za ojetého mopeda, odmítl jsem s poznámkou, že jsem abstinent. Číšník asi pochopil. Nebo možná ne, jelikož se na mě zatvářil jako na vyléčeného alkoholika.
Už jste se někdy špatně najedlli v drahé restauraci?
Čtěte téma: Oběd v „nádražce“
Ušmudlaná hospoda s přiožralými štamgasty, přetékající popelníky a tlačenka s cibulí. To je běžná představa nádražní restaurace. Ale někdy překvapí!
Budu grand. Za každou cenu
Rozhodl jsem se, že povečeřím. Od jedné ze čtyř číšnic, které mě neustále sledovaly, jsem si objednal něco levnějšího z denní nabídky. Stálo to míň než tisícovku, což je poměrně dobrá cena za ten pocit neutéci z boje poražen. Napadlo mě, že bych mohl platit stravenkami, které jsem zrovna v práci vyfasoval, ale to jsem zavrhl. Budu za granda, ať to stojí, co to stojí.
Při čekání na jídlo jsem si objednal další kolu, upíjel a tvářil se, že mi to tam všechno patří. Mezitím přišli další hosté, takže jsem je alespoň mohl neslušně poslouchat. Což mě brzy omrzelo, jelikož to byli primitivové a rozhodně v tom neuměli chodit tak jako já. Peníze nejsou všechno, a i když rozhazovali tisícovky, sláma jim koukala z bot. To se o mě říci nedalo, měl jsem i sváteční ponožky.
Když přinesli jídlo, málem jsem spadl pod stůl. Tak malá porce by neuspokojila ani mojí čtrnáctiměsíční dceru. Jedl jsem hodně pomalu, abych si to vychutnal. No, vychutnal, popravdě řečeno se to nedalo jíst – studené, neochucené a tak dále. Chtěl jsem si stěžovat a nechat nastoupit kuchaře na kobereček, ale pak jsem si to rozmyslel. Zahlédl jsem totiž majitele restaurace s kamarády, kteří si sedli vedle, a podle vyboulenin na trikách určených původně do posilovny jsem poznal, že by mi mohli s klidem namlátit.
Když jsem dojedl, mrkl jsem na několik číšnic o účet. Nechal jsem jim královské spropitné a odešel středem. Byl jsem asi dobrý host, skoro se klaněli. Ale do podobného podniku mě nikdo nedostane, jelikož jsem tam projedl sumu určenou na několik dní kvalitních obědů. Jakmile jsem překročil práh restaurace, dostal jsem hlad a letěl domů, podívat se do ledničky, co je tam dobrého…
ČLÁNKY DO MAILU