Jíst venku na pařezu je romantika, která se už moc nenosí. Pokud samozřejmě nepočítám pár borůvek a malin, které si všichni sezobneme u cesty. Doba se změnila a výletníci čekají, že po ušlých kilometrech se také řádně občerství v nějaké hospodě.
Bohužel, této změny si zřejmě nevšimli provozovatelé restaurací. Čas se tady zastavil v minulém režimu. Setkávám se s tím téměř při každém putování, kdy hladová dojdu do cílového městečka a marně hledám, kde uspokojit svůj žaludek. To, že v restauracích na stolech bývají stále ubrusy minimálně padesát let staré, nebo dokonce igelity s různými potisky, bych přežila. I to, že mám jíst hliníkovým příborem, zamotaným do ubrousku. Dokonce i nevzhledné toalety dokážu skousnout, hlavně, že je mýdlo a tekoucí voda (klidně pouze studená).
Zelenina? A co to je?
Co mi však opravdu vadí, je často samotné jídlo. Marně se domáhám trochu zeleniny. Po dlouhém rozhodování, jestli si dát smažený sýr (ve skutečnosti smaženou sýrovou hmotu z mouky, vody a taveňáku), nebo pořádně mastné knedlo‒zelo‒vepřo, čekám, co mi místní obsluha donese a jak to bude chutnat. Většinou s těžkým žaludkem odcházím na vlak.
Člověk, který se chce stravovat zdravěji, často zkrátka nemá šanci. Domáhám-li se zeleniny coby přílohy, buď na mě vrchní kouká jako na pomatence, nebo mi nabídne dvojitou oblohu, tedy dva kusy oschlého salátu, kousek salátové okurky a strouhané zelí.
Nejezte ryby!
Dát si v některých restauracích rybu je přinejmenším pošetilost. O ryby totiž nebývá takový zájem jako o běžné hotovky, takže ten váš kousek mohl být pěkně dlouho u ledu a věřte, to není zrovna dobré masíčko. Místo vůně rozmarýnu pak čicháte přesolené cosi. Sůl bývá dalším častým problémem. Souhlasím s princeznou Maruškou, že je sůl nad zlato, ale proč tolik? Kdyby raději šetřili na soli nebo na omastku v pokrmech, možná by nemuseli stříhat papírové ubrousky.
Pozor si také dávejte na některé nápoje. Pokud jste dorazili do vesnice, kde dávají lišky dobrou noc, bylo by bláznivé dát si třeba i pomerančový džus. Vždy se proto pořádně rozhlédněte a přeměřte si osazenstvo hospody, než začnete mávat na číšníka.
Zpátky k romantice
Po mnoha zážitcích s venkovskými hospodami zjišťuji, že se asi vrátím k té romantice a bude bezpečnější jíst venku na pařezu. Přece jen, tolik adrenalinu mít nemusím. Možná, že jsem rozmazlená městská holka, která před smogem prchá do přírody a pak na špatných místech hledá jedenadvacáté století a normy Evropské unie. Ale svůj žaludek mám ráda.
Foto: Filip Singer
Tipy na vhodné svačiny na výlet již brzy na Vitalia.cz.
ČLÁNKY DO MAILU