Dnešní doba přináší novopečeným matkám a jejich dětem většinou daleko větší komfort, lepší lékařské vybavení a zdravotnickou péči, možnost být v nepřetržitém kontaktu s miminkem, přítomnost otce u porodu, pohodlí nadstandardního pokoje nebo třeba i to, aby žena byla respektována ve svém přání, jak chce přivést miminko na svět. Alespoň někde.
Co se dozvíte v článku
Ale třeba před padesáti lety se s rodičkami ani jejich dětmi rozhodně nikdo nemazlil. Posuďte sami.
Návštěva? Ani náhodou!
Dnes si možná už jen těžko dovedeme představit takřka hororové scény ze starých filmů, jak maminky zavřené ve sterilním prostředí jako ve vězení nemohly mít svá miminka u sebe, sestry jim je nosily jen na kojení v nezpochybnitelné pravidelnosti každé čtyři hodiny, bez ohledu na to, zda miminko spí, či je vzhůru, zda má, či nemá hlad.
Pokud mělo v mezidobí hlad, což se ostatně stávalo, dostalo napít cukrové vody, aby sestřičkám na oddělení zbytečně nekřičelo. Mezitím maminka odpočívala na pokoji společně s minimálně dalšími třemi ženami. Květiny od manžela byly zakázány kvůli bakteriím a mohly se v lepším případě nechávat na chodbě. Tatínek dítěte ani nemohl přijít na návštěvu, tradicí bylo ukazování novorozenců z okna.
Dva týdny v posteli
Jedinou výhodou pro ženy, samozřejmě kromě lékařské péče, bylo snad jen to, že si mohly pořádně odpočinout. Doma by totiž na ně čekala spousta práce a starší děti žadonící o péči a pozornost.
Ideální bylo, a lékaři to tak po porodu doporučovali, zůstat dva týdny v posteli, jíst pouze lehkou stravu a maximálně se věnovat kojení dítěte. Zajímavostí je, že kromě mléka se ženám po porodu doporučovalo pití piva, které se nabízelo i v porodnicích na počátku 20. století. Pravděpodobně na posílení, uklidnění a díky chmelu i na podporu tvorby mateřského mléka.
Porody v nemocnicích častěji od padesátých let
Odkdy vlastně existovaly první porodnice a co tak skvělého ženám nabízely, aby nemusely rodit v bolestech a s nejistým výsledkem doma? Už v padesátých letech 20. století se mohly ženy na vesnicích rozhodnout, zda chtějí jet před porodem do městské porodnice, anebo porodit své dítě doma.
Do té doby byly domácí porody zcela na denním pořádku. Každá obec měla svou vyškolenou porodní bábu, která pečovala o těhotné ženy a nedělky, tedy ženy v období šestinedělí po porodu. Nastávající maminky rovněž chodily pravidelně do místní poradny, kde jim dle potřeby odebírali krev, měřili tlak a kontrolovaly ozvy dítěte.
Souhlasíte s účastí otce u porodu?
Ultrazvuk v té době neexistoval a ani žádné speciální testy na ženy nečekaly. Stanovené návštěvy poradny stačily jen jednou za čas, rozhodně ne tak často jako dnes. Ženy také samozřejmě mohly poradnu navštívit tehdy, pokud měly pocit, že něco není v pořádku, například když už delší dobu necítily ozvy svého dítěte.
Porodní báby toho měly na starosti víc
Porodní báby byly speciálně vyškolené zdravotní sestry, které měly svou odbornost. Tato způsobilost byla požadována už od druhé poloviny 18. století. Tyto ženy pak navštěvovaly i ženy po porodu a pomáhaly jim například s koupáním miminka nebo udělovaly rady ohledně kojení a dalších záležitostí. Při samotném domácím porodu měly za úkol ihned volat nejbližšího lékaře, jakmile by se jim něco nezdálo být v pořádku. Plnily tak funkci dnešní duly, porodní asistentky, ženské sestry, lékárnice, laborantky i dětské sestry. I přestože se občas tragédie přihodila, venkovské ženy ošlehané větrem a zoceleny tvrdou prací vesměs zvládaly své porody na výbornou.
U těžkých porodů, kdy se žena třeba trápila dva dny, většinou už pozdě přivolaný lékař nic nezmohl. Je ale pravda, že od té doby, kdy se začala používat dezinfekce, například karbolová kyselina, výrazně klesla úmrtnost rodiček. Postupem času i porodnické kleště mnohem více začal nahrazovat císařský řez.
Po porodu ženy často místo vložek využívaly takzvanou Brunsovu vatu, kterou jim zajišťovaly porodní báby. O co šlo? Byla to prostě vata, která se i v případě potřeby napouštěla dezinfekčním roztokem. Porodní bába mívala k dispozici spoustu nástrojů, ale i chemických látek, nejčastěji karbolovou vodu, manganistan draselný, chlorové vápno, salicylovou vatu, kafrový sliz k ošetření ran, chlorid železitý nebo kyselinu solnou k mytí rukou.
Jungmannova porodnická škola
Už v 19. století se u nás o zdárný vývoj porodnictví zasloužil MUDr. Antonín Jungmann (1775–1854), který se stal zakladatelem slavné pražské porodnické školy. V roce 1804 napsal významnou odbornou učebnici pro porodní báby s příznačným názvem Úvod k babení.
Rozšířeným vydáním tohoto spisu se pak stala učebnice Umění babické k užitku žen při porodu obsluhujících, která je napsána formou otázek a odpovědí. Jungmann se také velmi zasloužil o rozvoj pražské porodnické kliniky. Zavedl psaní porodopisů, vybudoval rozsáhlou knihovnu, nechal postavit byty pro porodní báby a založil i jakési tajné oddělení o sedmi pokojích, kde mohly ženy porodit v utajení.
Jungmann kromě výuky lékařů přednášel i porodnictví a školil porodní báby. Pod jeho vedením získala pražská porodnická škola evropský věhlas. K výkonu porodnického řemesla se přijímaly výhradně ženy mladé, ušlechtilých mravů a dobré tělesné konstituce, protože musely snášet mnohá příkoří a hodně ponocovat.
Samozřejmostí byla jejich počestnost, mlčenlivost, zodpovědnost a zvyklost neustále si dezinfikovat ruce, převlékat si oblečení a dbát na hygienu.
Luxus na Vinohradech, rok 1924
Už před sto lety existovala luxusní porodnice, která by se jistě velice líbila i ženám narozeným později. I v této době se ve velkých městech mohly ženy rozhodovat, zda porodí doma, či v nemocnici. Dokonce si mohly vybrat svého porodníka.
Dvacátá léta zkrátka v mnohém předčila pozdější zaostalou dobu socialismu. V porodnickém sanatoriu Královské vinohrady si ale ženy musely veškerou péči zaplatit. Celkové náklady na péči během porodu a deset dní po porodu byly rozděleny dle typu pokoje.
V luxusním pokoji to ženy stálo zhruba 3000,– Kč, na pokoji 1. třídy 1600,– Kč a na pokoji 2. třídy 1300,– Kč. Tyto ceny zahrnovaly jak ubytování, tak i stravu pětkrát denně, použití ložního prádla a ústavních plen, péči lékařů a porodní báby.
Zvláštní příplatky platily pro mimořádné zákroky, například operace, použití anestezie nebo aplikace léků. Také se navíc platila speciální strava nebo extra otop v zimním období.
Pokud žena měla svého porodníka, který nepracoval v sanatoriu, platila celkový paušál o něco málo menší, ale zato se samozřejmě musela s dotyčným lékařem vyrovnat soukromě. A co bylo potřeba udělat předem, pokud se žena rozhodla rodit v tomto zařízení? Vinohrady byly velmi žádané, proto si musela nastávající maminka zajistit své místo minimálně dva měsíce před porodem.
Zdroje:
Roztočil, A. a kolektiv. Moderní porodnictví. Praha: Grada Publishing 2017
autorský text na základě vyprávění pamětnice