„Až desetinu lidí postihne onemocnění štítné žlázy, častější je u žen. Podle odhadů odborníků žije v Česku asi 525 000 lidí se sníženou funkcí této žlázy a přibližně 105 000 lidí s její zvýšenou funkcí. Pouze každý druhý pacient o své nemoci ví, příznaky, jako je únava, zimomřivost nebo zvýšená spavost, často podceňují,“ řekl v květnu 2017 předseda České endokrinologické společnosti Michal Kršek.
Přesně takové příznaky na sobě v létě 2009 pozoroval tehdy šestadvacetiletý Michal. Když potíže po několika týdnech nepolevovaly, zašel k praktickému lékaři.
Léky až do konce života
Lékař udělal odběry krve, zjistil nižší hladinu hormonů štítné žlázy (TSH) a doporučil endokrinologa. Další vyšetření poruchu funkce – hypotyreózu – potvrdila. Michal se dozvěděl, že jde o vážné onemocnění vyžadující užívání léků a odcházel s receptem na umělý hormon – euthyrox.
„Nechtěl jsem se s tím smířit a navštívil jsem tehdy několik různých endokrinologů. Přestože ani jeden nezjistil příčinu nemoci, všichni mi potvrdili, že léky musím brát do konce života,“ říká Michal. Tak je bral.
Po sedmi letech se dávky euthyroxu vyšplhaly na 125 mikrogramů. To je docela dost. Tělo si na léky postupně zvykalo, štítná žláza zlenivěla, nebyla stimulovaná k vlastní produkci. Začal se zajímat, jestli by se nemohl léčit i jinak než prostřednictvím tablet. Jestli by pro uzdravení nemohl něco udělat sám. V srpnu 2016 se přišel poradit.
Štítná žláza jako emoční štít
Onemocnění štítné žlázy jsou často spojená s psychikou, se stresem. Pacientům pro snazší pochopení říkám, že štítná žláza je emoční štít. Pokud je člověk citlivý, emotivní a má nějaké starosti, tak ho ty starosti tíží, vyvolávají napětí, nejen psychické, ale i fyzické. Aby člověk tu tíhu unesl. Pokud napětí trvá delší dobu, dostaví se únava. Však se také říká „utahanej ze starostí“. Štítná žláza se oslabí a začne selhávat. To ještě dál zvyšuje napětí a zvětšuje únavu. A tak pořád dokola. Bludný kruh.
Michal se v něm točil řadu let. Je citlivý, starostlivý, uzavřený. Problémy si bere víc, než je potřeba, negativní emoce obrací proti sobě – a to je vlastně podstata autoimunity. Z počátku nemoci ho stresovalo zaměstnání, pak se přidalo studium vysoké školy, rozchod s partnerkou. Na sport mu moc času nezbývalo. Vysvětlil jsem mu, že pokud se chce léků zbavit, musí je něčím nahradit.
Nejlepším způsobem uvolnění napětí je pohyb. Jde o to, aby ho bavil, byl pestrý a užíval si ho jako lék – každý den dávku. Žádné honičky a posilovny. Pohyb pro radost, ne pro výkon. Dal jsem mu na výběr plavání, nordic walking, jógu, lehce běžky… ale i běžné práce na zahradě. Jako doplněk doporučil dostatek tekutin: magnesii, bylinné čaje. Důrazně jsem ho varoval před svévolným snížením, nebo dokonce vysazením euthyroxu. „Pokud se ale budete cítit v pohodě, uvolněný, odpočinutý, zkuste poprosit vašeho endokrinologa, aby dávku euthyroxu nepatrně snížil, udělal za tři měsíce kontrolní odběr, a pokud budou hodnoty v pořádku, může se pokračovat v pomalém snižování. Kdyby nastal nějaký problém, vrátíte se na původní dávku. Tím minimalizujete riziko komplikací. Za pokus to stojí. Když nevyjde, budete brát euthyrox dál…“ řekl jsem mu na závěr.
Ujistil mne, že to zkusí. Byl jsem zvědavý, jestli endokrinolog na spolupráci přistoupí a jaký bude mít efekt. Nevěřil jsem, že by se po tolika letech mohl euthyroxu úplně zbavit. Za úspěch bych považoval, kdyby se jeho dávka nezvyšovala, nebo dokonce trochu snížila.
Michal se uklidnil – a snižoval euthyrox
Na kontrolu přišel po čtrnácti měsících, v květnu 2017. „Endokrinolog s tím neměl žádný problém, sám připustil, že příčina může být psychosomatická, na štítné žláze totiž nikdy nebyl žádný objektivní nález. Euthyrox jsme ubrali na 100 mikrogramů a plánujeme snižovat dál. Uklidnil jsem se, školu jsem si o rok protáhl, mám víc času na sport, na meditaci. Snažím se být co nejvíc v klidu a vyhýbat se stresovým situacím,“ hlásil ve dveřích. Kámen mi spadl ze srdce. Funguje to!
„Na jakou nejnižší dávku euthyroxu se ale může dostat? Má štítná žláza ještě další regenerační potenciál?“ honilo se mi hlavou. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Koncem října 2017 byl na 50 mikrogramech, začátkem června 2018 na 25, v říjnu 2018 ho přestal brát úplně. „Endokrinolog se mě ptal, co že to se sebou dělám zázračného. Prý to ještě za svoji praxi nezažil. Zřejmě jsem první pacient, kterému se podařilo zbavit závislosti na lécích,“ radoval se Michal při poslední návštěvě. A já s ním. Jaký lék a na co ho nasadit nám totiž vtloukali do hlavy po celé studium lékařské fakulty. Z toho, jak pacienta léku zase zbavit, nás ale nikdo nezkoušel.
Lék může být nasazen správně, ale i předčasně nebo zbytečně
Abych v nadšení z Michalova uzdravení nedělal ukvapené závěry, poprosil jsem o komentář bývalého spolužáka a zkušeného endokrinologa Jiřího Jenšovského.
„Problémem současné endokrinologie jsou subklinické stavy. Laboratorní nález totiž není nemoc! Pacientů s nálezem TSH někde mezi 4,2–7 je mnoho. Nejsnazší a mnohdy i nejčastější způsob řešení je ‚paní, vám špatně funguje štítnice, tady máte prášek‘… Pak už se dávka jen zvyšuje. Zamyslet se nad příčinou, opakovat výsledek s odstupem, doplnit další vyšetření… To jsou postupy, které vyžadují určité množství znalostí, zkušeností i času, a navíc se ‚nevyplácejí‘. Když se zamyslíte a budete více vyšetřovat, tak vám to zdravotní ‚přerozdělovny‘ jednak nezaplatí, a ještě vytmaví. Výsledky laboratorních testů na funkci štítné žlázy jsou a mohou být ovlivňovány řadou vlivů, které leží mimo štítnici (tzv. non-thyroidal-illness). Ve své praxi vídám pacienty, kteří se, z různých důvodů nebo přesvědčení, vykašlali na užívání léků a kupodivu se nic nestalo. A často byli i na vyšších dávkách. Lék byl zjevně nasazen předčasně nebo zbytečně.
Pokud vyšetření hraničního TSH opakuji s odstupem, u nezanedbatelné skupiny pacientů se výsledek normalizuje. Musím samozřejmě vědět, jak jsou na tom s autoprotilátkami a jak vypadá jejich žláza na ultrazvuku. Přisoudit někomu doživotní (!) léčbu vyžaduje skutečně pevná data a přesvědčení, že činím správně. Dvakrát měř a jednou řež. Po světě pobíhá spousta pacientů léčených pro vysoký krevní tlak na základě jednoho zběžného měření u praktického lékaře, ve stresu, po čtyřhodinovém pobytu v přeplněné čekárně. Stejně tak je i řada pacientů léčených pro hypofunkci štítnice na základě jednou naměřeného lehce vyššího TSH. Pokud dojde ke skutečnému rozvoji skutečné choroby, pak se to bez doživotního užívání léků neobejde. Pokud se takový pacient pokusí léčit ‚alternativně‘, sníží si významně kvalitu života, nebo na to může dokonce životem doplatit.
Pan Michal měl štěstí, že narazil na dva tolerantní lékaře, kteří byli ochotni a schopni se zamyslet. O endokrinologa bych měl malinko obavu. Pokud by někdo na zdravotní ‚přerozdělovně‘ zjistil, jak často pacienta kontroloval a z jakého důvodu, postih ho nemine. Zvolený postup, spolupráce lékaře zkušeného na poli psychosomatiky s příslušným odborníkem, je evidentně efektivní. Pan Michal by měl být jistě nadále pravidelně kontrolován svým endokrinologem. Pokud má skutečně autoimunitní onemocnění štítné žlázy, pak eventuálním poruchám funkce v budoucnosti možná neunikne.
Doufám jen, že zveřejnění jeho příběhu nebude inspirovat labilní a alternativně laděné pacienty k ukvapenému vysazení léků a k neuváženým experimentům.“
Netřeba se obávat. Zveřejnění Michalova příběhu nemíním ani jako kritiku klasické medicíny, ani jako výzvu pacientům k vysazení léků. Pacienty jím chci inspirovat k porozumění nemoci a spolupráci na uzdravení, lékaře k uvážlivému posuzování výsledků objektivních nálezů a jejich zasazení do souvislostí pacientova života. Tak, aby pacientů odsouzených k doživotnímu užívání léků bylo co nejméně.
Z volného cyklu stejnojmenné knihy Příběhy obyčejného uzdravení.
ČLÁNKY DO MAILU