Stojíme v závodě Brazel v Lysé nad Labem na místě někdejšího Jednotného zemědělského družstva obránců míru. Právě v těchto místech fungovala za socialismu tzv. odchovna mladého dobytka, právě tady se ve volném ustájení pohybovaly mladé jalovice. Ale to už je dávno. Živočišnou výrobu tu nahradila rostlinná.
„Zemědělské družstvo se v roce 1994 privatizovalo, a to ne úplně dobře, proto jsme někdejším majitelům nabídli odkoupení jejich majetkových podílů,“ vypráví Miloš Špitálský, zakladatel firmy ZVO Group, která se věnuje prvovýrobě zeleniny v Polabí a jejíž součástí je i firma Brazel. Odkup se panu Špitálskému podařil, proběhla rozsáhlá rekonstrukce a namísto jalovic se tu dnes (mimo jiné) perou ředkvičky. Jak dlouho trvá, než taková ředkvička vyroste, a proč je jeden žlutý lístek zkázou pro celý kamion?
Ředkvička roste, jak slunce velí
Při prvním setí v roce rostou ředkvičky kolem pětačtyřiceti dnů, někdy si ale mohou cestu půdou prorážet i šedesát dnů. Ovšem když jsou parné dny, stačí jim k optimální velikosti jen dvacet šest dnů.
Sejí se přitom každý týden. „My je tedy nasejeme, aby nám na sebe sklizně navazovaly, ale když bude nejdříve zima, ředkvičky neporostou, a když se hodně oteplí, můžeme klidně sklízet i na tři etapy ředkviček najednou. A co s nimi? Na sklízení máme přitom jen týden,“ popisuje zemědělské strasti Miloš Špitálský. Zde je proto nutná velmi dobrá práce odbytového družstva, jenž je součástí skupiny ZVO Group, které musí ředkvičkám bleskově zajistit „nové ubytování“. V opačném případě by nažloutlé a scvrklé ředkvičky musely zamířit do bioplynky nebo k zaorání. A to zemědělec dělat nechce.
Ředkvičky sejí, když se na horách ještě lyžuje
I když na vlastním záhonku si ředkvičky vysejeme nejdříve v polovině dubna, ty, které jsou k mání například v obchodech Albert pod značkou ZVO Group, se na polabských polích letos sely už koncem února. „Rané komodity urychlujeme na polích netkanou textilií, abychom je uchránili před přízemními mrazíky,“ uvádí Miloš Špitálský.
Začíná se tedy zkraje roku, seje se každý týden a to téměř až do podzimu. „Snažíme se, abychom měli všechny pěstované komodity co možná nejdéle, takže jdeme trochu do rizika, když sázíme ředkvičky i ke konci vegetace. Počítáme s tím, že konec sklizně nás může poškodit, že ředkvičky zůstanou na poli, ale chceme vlastní zeleninu nabízet našim odběratelům co možná nejdéle,“ říká pěstitel.
Galerie: Kdy co roste – české ovoce a zelenina
Každá ředkvička se musí umýt studenou vodou
I když se v některých zemích ředkvičky sklízejí – a dokonce i svazkují – strojově přímo na poli, zde je v širokých polních řádcích sbírá skupina lidí ručně. Skládají je už nasvazkované a zagumičkované do přepravek, které se v parném dni co chvíli skládají na korbu dodávky s plachtou. To proto, aby kvůli slunečnímu žáru nedošlo k rychlému vadnutí.
V co nejkratší době, obvykle do hodiny, jsou pak svezeny do zpracovatelského závodu v Lysé nad Labem. Když se dostanou na linku, jsou ředkvičky zkontrolované a následně míří do vodní lázně. Nesmírně důležitá je teplota vody, v níž se ředkvičky budou umývat. Protéká a má teplotu kolem sedmi, osmi stupňů, aby se malé kulovité kořeny nezahřívaly a listy neměly tendenci vadnout.
Teď už stačí ředkvičky naskládané v přepravkách přesunout do chladicích boxů, kde čekají na chvíli, než je kamiony rozvezou do obchodů. Nikdy nestojí déle než půl hodiny mimo chlazené prostory. „Pro zeleninu máme speciální chladicí boxy, kde i ředkvičkám zajistíme vhodné podmínky do doby, než se dostanou na prodejní pulty,“ uvádí Barbora Vanko, mluvčí obchodů Albert. Od sklizně k výběru na prodejních pultech uběhne maximálně čtyřiadvacet hodin.
6 500 000 svazků ředkviček
Ředkvičky tu pěstují na osmdesáti hektarech, přičemž za vynikající výnos je považováno, když z jednoho hektaru sklidí osmdesát tisíc svazků. V tom nejlepším případě tu tedy ročně udělají kolem šesti a půl milionu svazků ředkviček. „Někdy ale sklízíme jen padesát tisíc svazků, záleží na počasí, ale také na vzhledu ředkviček. Stačí jeden žlutý lístek a nikdo už ředkvičky nechce,“ nastiňuje potíže s pěstováním a odbytem Miloš Špitálský. Na otázku, jak přísná jsou vzhledová kritéria řetězců, se jen od plic zasměje. Každý řetězec má své vlastní normy a obvykle od nich nepovoluje žádné odchylky.
ZVO Group proto vítá aktivity prodeje tzv. křivé zeleniny, byť jim to žádné velké finance nepřináší. Jsou rádi, že se o tomto problému mluví, že lidé už ví, že ředkvička není šroubek z továrny, a tudíž nemůže být jedna jako druhá. Těší je, že lidská práce vložená do pěstování plodin, které trochu víc narostly nebo jim cestu v růstu zkřivil kámen, nepřijde vniveč. Že kvalitní produkt – i když nestandardních tvarů – neskončí jako odpad, ale zákazník dostane šanci rozhodnout se, zda si ho koupí, nebo ne.
Ing. Miloš Špitálský
V r. 1991 začal se svou ženou a bratrem podnikat v zemědělské prvovýrobě. Díky zkušenostem s vedením zemědělské organizace se mu podařilo za necelé dva roky rozšířit rodinnou farmu na 360 hektarů. Jeho firma ZVO Group patří k největším zemědělským podnikům u nás. Už tři a půl roku na její chod jen zpovzdálí dohlíží, vedení firmy předal svému mladšímu synovi Marku Špitálskému.
ČLÁNKY DO MAILU