Poruchy osobnosti jsou povahové odchylky. Často jde o jakousi osobní nevyváženost. Některé složky „já“ jsou příliš zdůrazněny a jiné potlačeny. To má vliv na prožívání i uvažování. Mimo jiné je tak komplikováno vytváření sociálních vztahů a vazeb. Nejde o drobnost ani o záležitost přechodnou.
Ne-normální
Postižení se těžce vyrovnávají s pro ně obtížnými životními událostmi. Pokusy o jejich zvládnutí leckdy připomínají slona mezi porcelánem.
Mezinárodní klasifikace nemocí považuje poruchy osobnosti za: „hluboce zakořeněné a trvalé vzorce chování, ukazující neměnnou odpověď na širokou škálu osobních a sociálních situací. Reprezentují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště má vztahy k druhým. Takové vzorce chování mají tendenci být stabilní a zahrnovat různé oblasti chování a psychologického fungování. Jsou často, i když ne vždycky, sdruženy s různým stupněm subjektivní tísně a narušení sociálního výkonu.“
Dále je psáno: Je průkazné, že charakteristická a trvalá vnitřní struktura a projevy chování jedince jsou jako celek zřetelně odchylné od očekávaného přijatelného průměru chování dané společnosti (nebo od „normy“). Tato odchylka se musí projevovat ve více než jedné z následujících oblastí:
- poznávání, tj. způsoby vnímání a interpretace věcí, lidí a událostí; formování přístupů k sobě a ostatním a představ o sobě a ostatních;
- emotivita (rozsah, intenzita, a přiměřenost emočního vznětu a odpovědi);
- ovládání svých impulzů a uspokojování potřeb;
- způsob chování k ostatním a zvládání interpersonálních situací.
Odchylka se musí projevovat jako výrazně nepřizpůsobivé, maladaptivní nebo jiným způsobem dysfunkční chování v rámci širšího okruhu osobních a sociálních situací, tj. není omezena pouze na specifický „spouštěcí“ moment nebo specifickou situaci.
Je příčinou osobních obtíží nebo má nepříznivý dopad na sociální prostředí nebo nastávají oba zmíněné důsledky.
Je stálá nebo dlouhotrvající, začala ve věku pozdního dětství nebo adolescence.
Jako možná příčina odchylky musí být vyloučeno organické onemocnění, úraz nebo dysfunkce mozku.
Termín poruchy osobnosti nahrazuje dříve užívaný, v běžné řeči hanlivě vyznívající termín psychopatie. Nejstarším českým odborným označením je dodnes libozvučný termín „podivíni a lidé nápadní“. Autorem je prof. A. Heveroch – jeden z „otců – zakladatelů“ oboru.
Výskyt výše popsaného osobnostního svérázu bývá uváděn zhruba u deseti procent populace. Platí ovšem „jak kde“. Jsou místa, kde je podivín každý druhý. Namátkou ve vězení, v psychiatrických léčebnách, zvláště zaměřených na léčbu drogově závislých. Též úspěšné členství v různých sektách a mafiích je jejich doménou.
Psychopat citlivka
Obvykle očekáváme, že poruchové osobnosti jsou jacísi „drsňáci“ zvýšeně problematického či prapodivného, agresivního chování. Není tomu zdaleka vždy. Někdy jde o osoby velmi citlivé, zranitelné. Mívají i pozoruhodné, v zásadě kladné vlastnosti, jimž chybí úměrnost a u nichž všeho moc škodí. Mj. jsou schopni vás hladit až do vyhlazení a myslet to dobře.
Psycholog F. Flach popsal skupinu lidí, jež nazval osobnosti DPP. Zkratka značí Depression Prone Personality. Tj. osobnost se znaky vyšší citové zranitelnosti.
Toto osobnostní ladění se projevuje:
- Vyšší mírou morální zodpovědnosti – bere věci až příliš vážně, nedokáže „vypnout“, nechat vývoji volný průběh. Nepřijatelné je asertivní právo posoudit, zda a nakolik jsme zodpovědní za problémy druhých lidí.
- Snaží se vždy podat dobrý výkon – sám vůči sobě je natolik ambiciózní, že vlastně nemůže být nikdy spokojen.
- Je vždy a všude soutěživý typ, stěží dokáže „delegovat pravomoc“, vše chce mít pod kontrolou.
- Má velkou míru životní energie – „je k neutahání“ i za cenu, že si tím v dlouhodobém výhledu přinejmenším zdravotně škodí.
- Až příliš se stará o to, jak se druzí lidé cítí, co si o něm myslí, co vlastně chtějí – vůči blízkým lidem má více empatie, než je zdrávo, mj. se jimi nechává nadměrně využívat.
- Příliš se bojí, aby city druhých, jemu blízkých lidí nezranil. Nemluví proto přímo a jasně. Jen naznačuje a „napovídá chytrému“. Velmi se trápí, pokud jeho protějšek nepatří mezi ony „chytré“, schopné číst a realizovat jeho myšlenky.
- Je až příliš závislý na lidech, které miluje.
- Snad až příliš citlivě reaguje na jakýkoliv i běžný neúspěch. K životu potřebuje vlastní sebeocenění, stejně jako obdiv okolí.
- Prožívá až příliš netaktnosti, ponížení, urážky ze strany druhých lidí.
- Má-li někoho rád, nechá se jím využívat, někdy i ponižovat – vnímá to, a trápí se tím. Neumí říci „ne“ či „a dost“.
- Má zvýšený sklon k sebeobviňování. Obrazně řečeno „má navlečenu žíněnou košili kajícníka“.
Zjevné je, že zde nacházíme svéráz citlivé osobnosti, neurotických rysů, pocitů nedostačivosti i poruch chování. Výskyt poruch chování bývá obecně vyšší u mužů než u žen. U DPP je tomu spíše naopak. V dospělosti připomíná životní scénář těchto lidí psychologickou hru, již E. Berne nazval „Kopejte do mě“.
Prosím, nekopat!
Výše zmíněný klasik píše: „Hře se věnují lidé, jejichž chování ve společnosti vypadá asi tak, jako by stále nosili na klopě odznak s nápisem: Prosím nekopat! Vyvolávají tím opačné nutkání svých společníků… Když je někdo skutečně nakopne, postižený žalostně běduje: Ale vždyť tady jasně stojí nekopat. A ještě nevěřícně dodává: Že já mám věčně takovou smůlu.“
Hra není pěstována proto, aby splnila předstíraný – obranný nebo ochranný účel. Jejím smyslem není naplnit dospělou potřebu informací a řešení nastalé situace. Je to jen projev úzkostného a neasertivního „dítěte v nás“. To, a tudíž celá osobnost žel nedospěje a ani se o to – mimo jiné kvůli zvýšené citové zranitelnosti – ani nesnaží. Rezignuje k tzv. naučené bezmocnosti.
Někdo v životě hledá štěstí. Jiný – ten, o němž píši – je hledačem smůly a ústrků.
ČLÁNKY DO MAILU