Záleží jen na nás, ke kterému z přístupů se přikloníme. Možná lze připomenout zdánlivě s tématem nesouvisející citát glosy klasika české žurnalistiky Ferdinanda Peroutky: „Zedník pracující na lešení není pro novináře zajímavý. Jejich zájem vzbudí, když z lešení spadne.“
Jinými slovy pro sdělovací prostředky není nosným tématem rozbor příčin tří stovek úmrtí na různé choroby ani tisíce uzdravených z rozličných nemocí každý den v ČR. Počitadlo koronaviru a jeho důsledků naopak je a bude ve středu zájmů. Pohled na ně nemusí být právě optimistický.
Kdo je optimista a pesimista
Optimista je člověk, který má sklon vidět a posuzovat věci z té lepší stránky. Optimisté zahrnují svět informacemi, jak tento sangvinický rys spjatý s pozitivním myšlením pomáhá léčit, žít, přežít šťastně… ehm, až do smrti.
Bonmot ovšem dí: „Optimismus lze pro selektivní upravování paměti považovat za neurologickou poruchu.“ Optimisté jsou většinou vyrovnaní a veselí. Černý humor jim cizí není. Oním bonmotem se neurazí.
Pesimismus je naopak plný očekávání horšího vývoje událostí. Jak známo dle Murphyho zákona: „Co může dopadnout špatně, to také špatně dopadne.“ Jinak řečeno: Pesimista je člověk, který se cítí špatně, když se cítí dobře, protože má jistotu, že mu bude brzy hůř.
Ne každý pesimista se prezentuje navenek stylem, jenž židovská hantýrka nazývá jamrování. Tj. opakované úvahy, že sice bylo dříve špatně, ale přece jen lépe, než je nyní, a dnes je ještě ke všemu mnohem lépe, než bude zítra – ojojoj, co to vidí mé oči.
Komu spíše hrozí havárie?
Pesimista nemusí propadat výše naznačenému expresivnímu a extravertnímu projevu krušných očekávání. Možné je, že pouze realisticky posoudí míru nebezpečí. Navíc si zachovává možnost situaci kontrolovat a na její výzvy včas zareagovat. Dokonce je i přiměřeně předcházet. Platí požadavek „přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky“ – pesimista pojede o něco pomaleji, než by bylo v zásadě možné. Pojede ale bezpečně. Pravděpodobnost havárie bude u něj nižší než u optimisty, který bude spokojen se samotným faktem, že vozovka existuje. Leč její stav bude… ehm… pod úrovní jeho vnímání.
Optimisté bývají vizionáři. Svým charismatem dokáží okolí ne-li nadchnout, tak strhnout ke společné cestě. Pesimisté jsou spíše realisté, často kritičtí. Jeden z klasiků pozitivní psychologie Martin Seligman popisuje jakousi dialektickou jednotu optimismu a pesimismu. Mezi těmito extrémy vzniká ve společnosti a samozřejmě i u většiny jednotlivců i v podstatě přiměřené a přínosné napětí. Extrém na jedné straně (ať již v pesimismu, nebo naopak v optimismu) obrací pozornost ke straně druhé. I zde existuje určitý kyvadlový efekt. Ten vede k návratu k realitě.
Pro optimisty je typický výrok „prohraná bitva neznamená prohranou válku“. Pesimista nad prohranou bitvou zanotuje něco na způsob „pryč a pryč je všechno, všechna má naděje.“ S porážkou se až nepřiměřeně dlouho vyrovnává. Je-li nepříjemností víc, mívá sklon k tzv. naučené bezmocnosti. Od ní je jen krok k depresi.
Racionální optimista
Pozoruhodnou, dost možná optimální variantou je racionální optimismus. Svět není a nikdy nebude růžový, ale ani černočerný. Je a bude barevný. Připusťme, že někdy v něm převáží barvy veselé a jindy chmurné.
Pojetí racionálního optimismu mimo jiné popisuje Matt Ridley v knize Racionální optimista. U nás vyšla v nakladatelství Argo roku 2013. Velmi obsáhlou ekonomickou, historickou i psychologickou analýzu tohoto pojmu lze při vskutku maximální stručnosti shrnout do konstatování: „Ono ještě nebylo, aby nějak nebylo,“ a „Všechno zlé může být k něčemu dobré.“
Do třetice nám „v radě moudrých“ může pomoci filosof, prognostik a spisovatel Max More jeho stať Dynamický optimismus, která je dostupná i na internetu. V rámci onoho dynamického optimismu jde o „pozitivní, posilující a racionální vztah k individuálním a kolektivním možnostem“.
Inspirace pro časy koronaviru
Morem uvedené poměrně obecné zásady daného přístupu mohou být inspirací i pro dobu koronavirovou. Jde o následující:
1. Cílené zaměření na kladné stránky života
Při všech omezeních a obavách nežijeme až tak špatně. Stačí vzpomenout namátkou na život lidí v průběhu morových ran.
2. Stoicismus
Filosofický směr, jehož počátky jsou ve třetím století před naším letopočtem, uváděl pozoruhodný příměr: Vztah jednotlivých částí filosofie je následující – logika je skořápka, fyzika je bílek, morálka žloutek, ta je nejdůležitější částí vajíčka. Mravnost a také blaženost chápali v žití v souladu s přírodou.
Jako by platilo okřídlené: „Všechny dobré zásady již byly dávno vymyšleny. Zbývá jen maličkost – uskutečnit je.“
3. Zkoumání mezí
Co vše lze v dané situaci učinit. Namátkou zde lze vzpomenout „vzepětí občanské společnosti“ šitím roušek, všemožné akce dobrovolníků, sousedskou pomoc atd.
4. Získávání energie
Třeba se zamyslet nad životosprávou. Mnohé lze zlepšit.
5. Sebezdokonalování
Více času znamená víc možností i v tomto směru.
6. Experimentování
Citujme autora: „Dynamický optimista, vzhledem k předchozímu aspektu, neustále zkouší a hledá lepší řešení, aby překonal blokády a bariéry.“
Mně namátkou zlepšila náladu operní pěvkyně, jež na internetu zapěla velmi aktualizovanou árii z Rusalky.
7. Sebevědomí
Kdysi se alespoň v jistých kruzích říkávalo: „Bude nám hej, až to u nás bude jako v jů es ej.“ Stačí si přečíst mnohá aktuální svědectví o poměrech v tamním zdravotnictví. Na domácí poměry je možno být hrdý.
8. Osobní zodpovědnost
Opět citát Maxe Mora: „Dynamický optimismus vyžaduje osobní zodpovědnost, protože se jedná o postoj, ve kterém jsou cíle dosažitelné skrze osobní úsilí.“
Inu – poslouchat krizový štáb je v krizi nutné, ať se nám to líbí, nebo ne.
ČLÁNKY DO MAILU